Pomalu vyjíždí z parkovacího místa a dává mi čas se přizpůsobit. Motorka pod námi přede jako spokojené zvíře a já se nemůžu ubránit myšlence, jak je to příznačné. Všechno na Tristanovi mi vždycky připomínalo něco divokého, něco, co se dá jen stěží udržet na uzdě. I teď, po pěti letech odloučení, z něj tu známou energii cítím sálat.

*Voní jako domov,* zašeptá mi v koutku mysli má vlčice, její hlas je hlubokým zaduněním touhy. *Jako borové lesy a letní bouřky.*

*Ne,* utrhnu se na ni pevně.

*Takhle uvažovat nesmíme. Už ne.*

Ale když najíždíme na dálnici, motorka zrychlí a mně nezbývá nic jiného, než se držet pevněji. Obtočím paže kolem jeho pasu a má vlčice při tom dotyku prakticky zapřede.

Poslední tři roky byla tak potichu, stáhla se hluboko do mého nitra, kam na ni Daxonovy pěsti nedosáhly. Ale teď, když mé plíce plní Tristanova známá vůně a jeho teplo prosakuje skrz jeho koženou bundu, znovu se probouzí k životu.

Svět se kolem nás míhá v rozmazaných záblescích světla a stínů. Motorka pod námi je hlučná, silná, živá. Tak jiná než to dusivé ticho v domě, ze kterého jsem konečně uprchla.

Cítím v těle každou její vibraci, každé zatočení, když se nakláníme do zatáček. Ten pocit je opojný, osvobozující takovým způsobem, že jsem zapomněla, že je to vůbec možné.

Snažím se nemyslet na to, jak blízko mu jsem. Jak je má hruď přitisknutá k jeho zádům, jak cítím pravidelný rytmus jeho dechu, jak si má vlčice radostí prakticky zpívá, že je zase blízko našeho přítele, někoho, kdo je nám blízký jako rodina.

Snažím se nemyslet na to, jaké by to bylo před pěti lety, když bylo přirozené se ho dotýkat, kdy mi blízkost s ním přinášela klid, když jsem si myslela, že možná, jen možná – by se naše přátelství mohlo stát něčím víc.

Teď se to zdá být nebezpečné. Ne kvůli němu, ale kvůli mně. Protože jsem zlomená způsoby, které ani nedokážu vysvětlit. Protože jsem zapomněla, jaké to je, když se mě někdo dotýká bez násilí. Protože každý instinkt v mém těle na mě křičí, abych utekla, zatímco má vlčice mě prosí, abych zůstala.

*On by nám nikdy neublížil,* naléhá a její hlas je teď silnější. *To přece víš. Vždycky jsi to věděla.*

Ale v tom je přesně ten problém. Jednou už jsem důvěřovala. Svěřila jsem Daxonovi úplně všechno, své srdce, své tělo, svou vlčici. A on tu důvěru využil k tomu, aby nás obě málem zničil. Aby mi vzal to jediné, co by mi přineslo štěstí.

Právě kvůli této důvěře mi nebylo dopřáno pochovat si své mládě.

Nutím se zůstat v klidu. Nutím se dýchat. Nutím se, abych se ho nepřestávala držet, i když se mi na Tristanově břiše třesou ruce. Světla města se kolem nás rozmazávají, jak proplouváme dopravou. Noční New York je ze sedadla motocyklu nádherný, samý neon a plný možností. Na malý okamžik dokážu téměř zapomenout na poslední tři roky. Skoro můžu předstírat, že jsem jen žena na motorce s mužem, který ji kdysi miloval.

*Který ji stále miluje,* dodá má vlčice s nadějí.

*Přestaň,* varuji ji. *Prostě toho nechej.*

*Jako přítel,* dodala.

Chtěla jsem odpovědět, ale vtom jsme vjeli do výmolu a já instinktivně sevřela svůj stisk kolem jeho pasu, ten pohyb mnou projel jako úder paniky. Mé tělo si vzpomene, jak ho někdo drží, jak je přitlačené k zemi, jak trpí bolestí. Dech se mi zadrhne v hrdle a najednou už nejsem na motorce. Jsem zpátky v tom domě, zpátky v té ložnici, zpátky pod Daxonovýma těžkýma rukama, když on...

*Dýchej,* přikáže má vlčice, její hlas protne spirálu paniky. *Nejsi tam. Jsi s Tristanem. Jsi v bezpečí.*

Tristan musel vycítit mé napětí, protože zpomalí, jeho ruka na chvíli spočine na té mé, která je přitisknutá k jeho břichu. Je to něžné, uklidňující gesto, a něco se ve mně díky němu prolomí. Jeho dotek nebolí. Nic si nebere. Jen... přináší útěchu.

Kdysi jsem mu naprosto věřila. Cítila jsem se v jeho náručí v bezpečí. Věřila jsem, že láska by měla působit jako návrat domů. Tehdy, když jsme byli jen Tristan, Orion a Athena, dva dospělí vlci se svou malou vlčí sestřičkou, kteří se učili, co to znamená najít svou smečku, své místo na světě.

Teď nevím, jak mám někomu důvěřovat. Obzvlášť muži, u kterého jsem si kdysi přála, aby pro mě znamenal něco víc než jen přítele, a který mě pak opustil, když jsem ho potřebovala nejvíc.

*To není spravedlivé,* kárá mě má vlčice. *Odeštvala jsi ho, stejně jako Oriona. A pak jsi dala přednost Daxonovi.*

Má vlčice měla pravdu, trápila jsem se. Byla jsem příliš mladá na to, abych jasně uvažovala, nechala jsem, aby mě ovládly emoce.

*Protože jsem byla mladá a hloupá,* odseknu. *Protože jsem si myslela, že se musím uzdravit bez nich.*

A když jsem potkala Daxona, myslela jsem si, že jeho alfa síla znamená bezpečí.

Teď už vím své. Teď vím, že pravá síla není o dominanci nebo kontrole. Je o tom jemném způsobu, jakým Tristan zpomalí motorku, když ucítí, že jsem napjatá. Je to o tom, že si pro mě dnes v noci přijel bez ptaní, aniž by mě soudil a aniž by žádal cokoliv na oplátku.

Jízda jako by trvala celou věčnost, a přitom se zdá být u konce mrknutím oka. Až příliš brzy vjíždíme na příjezdovou cestu, kterou neznám.

Středně velký dům s upraveným trávníkem a světlem na verandě, které vše zalévá teplým, žlutým světlem. Vypadá to tu... domácky. Usazeně. Jako místo, kde si někdo vybudoval život.

*Kde si někdo vybudoval život bez nás,* poznamená má vlčice a já v jejím hlase slyším smutek.

Vypne motor a svět najednou ztichne, narušován jen zvukem našeho dechu a tikáním chladnoucí motorky. Dokonce i zvuky města se tu zdají tlumené, jako by tenhle malý domek existoval ve své vlastní, klidné bublině.

„Kde to jsme?“ ptám se, zatímco si sundávám helmu. Vlasy mám rozcuchané, statická elektřina z helmy mi je zvedá do všemožných úhlů. Nejspíš vypadám, jako bych prošla tornádem, což není daleko od pravdy.

„U mě doma,“ odpoví, když plynulým, elegantním pohybem přehoupne nohu přes motorku. Na Tristanovi bylo všechno odjakživa elegantní, dokonce i předtím, než se plně projevila jeho vlčí stránka. „Napadlo mě, že možná nebudeš chtít jít hned k Orionovi. Když tam není.“

Má pravdu. Nechci být sama v prázdném domě svého bratra, obklopená vzpomínkami na život, který jsem kdysi měla. Ale zároveň nevím, jestli zvládnu být tady, v Tristanově prostoru, obklopena důkazy života, který si vybudoval beze mě.

„Můžu tě vzít někam jinam, jestli chceš,“ pronese, s touž tajuplnou schopností, kterou měl vždycky a díky níž snadno čte mé váhání. „Do hotelu, nebo...“

„Ne.“ Vyhrknu o něco ostřeji, než jsem chtěla. „Ne, to je... to je v pořádku.“

Podívám se na dům pečlivěji a něco tu nesedí. Vypadá to jako dům, který vybrala žena. Truhlíky na květiny pod okny, sladěný venkovní nábytek, způsob, jakým je zahrada uspořádaná s pečlivým důrazem na barvy a roční období.

Je to prosté místo a já jsem šokovaná. Jak to, že bydlí na takovém místě? Je to uspořádané a čisté. Tristan je čistotný, ale já vím, že nemá rád podobné aranžmá. Způsob, jakým je jeho dům zařízený, je pro Tristana, kterého si pamatuji, úplně cizí.

*Věci se mění,* zašeptá jemně má vlčice. *Lidé se mění. My jsme se změnily.*

Ale tohle je jen důkaz toho, že už nejsme těmi stejnými lidmi jako před pěti lety. Nevím, jak na tom bude Orion. Změnil se hodně? Má teď dvě děti, ale ani jedno z nich jsem nikdy neviděla. Dvě malá vlčata, která jsem nikdy nedržela v náručí, necítila jejich pach, nikdy jsem mu je nepomohla vychovat.

Všichni šli dál i beze mě. Našli pevnou půdu pod nohama a daří se jim dobře. Připadám si, jako bych tu už nebyla potřeba. Ale co jsem čekala? Pět let jsem se držela stranou. Mimo dosah. Sejde z očí, říká se, sejde z mysli. Ale já se nezlobím, protože jsem si to zavinila sama.

*Přežila jsi,* připomene mi má vlčice. *To je to, na čem záleží.*

Když vejdu do jeho obývacího pokoje, vidím všude kolem fotografie. Srdce se mi zastaví, když si všimnu jedné konkrétní fotky na krbové římse, ženy zhruba dvaatřicetileté na společné fotce s Tristanem. Vypadají... tak zamilovaně a šťastně.