Chloe Lewisová ležela na nemocničním lůžku, tvář bledou jako pergamen, oči prázdné a bez života. Monotónní pípání ventilátoru bylo jediným zvukem, který pronikal sterilním tichem.

Její syn, Robert Myers, byl mrtev, zahynul při autonehodě. V posledních okamžicích byl jediným člověkem, kterého ze zoufalství toužil vidět, jeho otec, Arthur Myers. Ale Arthur měl plné ruce práce – večeřel se svým drahocenným „zlatíčkem“.

Dveře se s vrznutím prudce rozletěly a ostré klapání vysokých podpatků ohlásilo příchozí ještě předtím, než plně vstoupili. Chloëin apatický pohled se stočil za zvukem a ona strnula. Stál tam její manžel Arthur a po jeho boku žena, po které vždy prahl – Jennifer Williamsová. Ta samá žena, která jí systematicky ukradla úplně všechno.

Jennifer se na rtech usadil chladný, krutý úšklebek, když se na Chloe shora podívala. „Arthur je teď můj,“ prohlásila hlasem odkapávajícím jedem. „Ten tvůj malý bastard je mrtvý. Arthur formálně uzná mého syna za svého dědice. A ty... Teď jsi na řadě s umíráním ty.“

Z koutku Chloëina oka unikla jediná horká slza a vytyčila si tichou cestu po její chladné tváři.

Jennifer se naklonila blíž a ztišila hlas do jedovatého šepotu: „Chceš znát tajemství? To já jsem nechala toho tvého spratka zabít. Celé jsem to zařídila. A i kdyby to Arthur zjistil, myslíš, že ho to bude zajímat?“ Tiše, výsměšně se zasmála. „Protože... to dítě beztak nikdy nebylo Arthurovo. Nikdy neměl existovat. Jeho smrt byla nezbytná.

„A pamatuješ si na ty muže v hotelu? Na ty, kteří tě ,náhodou‘ napadli a nakazili tou ohavnou nemocí?“ Jennifer v očích zlomyslně zablesklo. „Nebyla to žádná náhoda. To jsem zosnovala taky.“

Cože? Robert... není Arthurovo dítě?

O čem to mluví?

Chloëiny oči se prudce rozšířily, podlité krví a planoucí svítajícím, hrůzným pochopením. Ona, opečovávaná dcera rodiny Lewisů, kterou si Arthurův dědeček Charles osobně vybral za snachu svého vnuka, vždy kladla Arthura na první místo. Když přivedl churavějící Jennifer domů, Chloe se mohla přetrhnout, aby jí pomohla, a to vše z vděčnosti, protože Jennifer kdysi zachránila Arthurovi život a následkem toho onemocněla.

Každý kousek jejího utrpení – úplně všechno – byl kvůli Jennifer.

„Podívej se na sebe,“ ušklíbla se Jennifer a s odporem přelétla pohledem po Chloëině křehké postavě. „Jsi ubohá. A on se s tebou přitom ještě nerozvedl. Je to k vzteku.“

Jennifer vytáhla telefon a ukázala displej se zprávou od Arthura: „Jennie, všechno nejlepší k narozeninám. Tvůj oblíbený dárek je připraven.“ Pod textem byla fotografie extravagantní kytice růží uvázané na míru.

„Vidíš?“ zamávala Jennifer posměšně telefonem. „Tomu muži, kterým jsi tak posedlá, na tobě vůbec nezáleží. Má plné ruce práce s přípravou mého narozeninového dárku. Jo, a plánuje mě požádat o ruku. Budeme mít tu nejvelkolepější svatbu, jakou kdy tohle město vidělo. Nic jako to tvoje ubohé malé tajné manželství, za které se vždycky tak styděl.“

Její úsměv se rozšířil, triumfální a zlomyslný. „Škoda, že už tu nebudeš, abys to viděla. Považuj dnešek za výročí své smrti.“

Chloëiny oči vystouply z důlků a hruď se jí začala svírat. Pravidelný rytmus ventilátoru se změnil ve zběsilý a zmatený. Křečovitě svírala tenká nemocniční prostěradla, ale její tělo bylo příliš slabé, síly měla naprosto vyčerpané. Z jejích rtů unikl poslední třesoucí se vzdech, zorničky se rozšířily, strnuly a pak... nic.

*****

„Mami? O čem přemýšlíš?“ Zvuk Robertova hlasu Chloe násilně vytrhl zpět do přítomnosti.

Dezorientovaně zamrkala. Ostrá nemocniční světla byla pryč, nahradila je hřejivá záře slunečních paprsků. Stála před rušným letištěm a držela ve své ruce Robertovu malou, teplou dlaň. Sluneční svit tančil po jeho tváři a zdůrazňoval nevinný, pulzující život v jeho rysech.

Do očí jí okamžitě vyhrkly slzy. Padla na kolena, vtáhla Roberta do drtivého objetí a hlas měla zastřený a rozechvělý. „Roberte... tak moc, tak strašně moc jsi mi chyběl...“

Robert se tvářil zmateně, ale jemně ji poplácal po zádech. „Mami, co se děje? Copak jsme právě nebyli spolu?“

Chloe vzhlédla do Robertových jasných, bezelstných očí, zatímco v ní zuřil hurikán emocí. Bylo to neuvěřitelné, ale byla to pravda – znovu se narodila. Vrátila se přesně do dne, kdy se Arthurova milovaná Jennifer vrátila do země.

Byl to také den, kdy přivezla domů svého vlastního syna.

V jejím minulém životě tu Arthur nebyl, aby je vyzvedl. Byl tu kvůli Jennifer a jejímu synovi, Jenarthu Williamsovi. Dokonce je odvezl rovnou na panství Myersů. Tehdy byla k Jennifer a Jenarthovi milá a přívětivá, naplněná pocitem povinnosti, protože Jennifer zachránila Arthura a onemocněla. Měla pocit, že celá její rodina je Jennifer dlužná.

Jenarth. Jenarth! Jaký krutý vtip.

Její manžel Arthur Jenartha zbožňoval, trávil veškerý čas s ním a s Jennifer a choval se k chlapci tak hezky, že i Robert na něj žárlil.

Nyní, při pohledu na Roberta, se jí v mysli rozléhala Jenniferina slova těsně před smrtí – Robert není Arthurovo dítě! Oči se jí zúžily. Kde se skrývala pravda?

Byla přivedena zpět do rodiny Lewisů a podle Charlesových plánů měla s Arthurem dítě a stala se jeho manželkou. Arthur byl vždy odměřený, ale ona se snažila být dokonalou manželkou, částečně i proto, aby oplatila Charlesovu laskavost.

Věci se ale nikdy nevyvíjely podle jejích představ.

Dnešek znamenal začátek její předchozí noční můry. Tentokrát už nedovolí, aby někdo ublížil jí nebo jejímu dítěti.

Právě v tu chvíli se u příletové brány objevil Arthur a v ruce svíral obrovskou kytici. Po krátkém čekání se vynořila Jennifer a držela Jenartha za ruku.

Na Arthurově tváři se rozzářil úsměv. Podal Jennifer květiny, vzal si její kufr a pak si dřepl, aby Jenartha sevřel v objetí.

Jenarth okamžitě ovinul paže kolem Arthurova krku a vtiskl mu hlasitou pusu na tvář.

Ta scéna byla až nechutně sladká, jako dokonalá, šťastná rodina. Kdokoli, kdo by je sledoval, by si pomyslel, že jsou ztělesněním domácí idyly.

Chloe to všechno sledovala s mrazivým klidem, ale z Arthurova chování se jí zvedal žaludek.

„Tatínek jel vyzvednout tamtu paní,“ ozval se vedle ní tenký hlásek. Byl to Robert, který právě něco zkontroloval na nedaleké obrazovce s letovými informacemi. „Zrovna jsem si to našel. Je to Jennifer, slavná mezinárodní klavíristka! Znají se už roky. Všichni říkají, že je to jeho drahé zlatíčko.“

Chloe se sevřelo srdce. Vzpomněla si, jak se ji v minulém životě Robert snažil varovat, a ona, naivní a důvěřivá, Jennifer vlastně hájila.

Už ne. Teď tu šarádu celou prokoukla.

„Tatínku Arthure! Já si chci hrát na letadlo!“ štěbetal Jenarth a držel se Arthurova ramene.

„Jenarthe, takhle mu neříkej. Je to Arthur, žádný tatínek,“ opravila ho Jennifer a s jemným ruměncem na tvářích se na Arthura omluvně usmála.

„Ne! Já chci, aby byl Arthur můj tatínek! Tatínek Arthur! Tatínek Arthur! Tatínek Arthur!“ fňukal Jenarth a ztropil malou scénu.

Jennifer se úsměv rozšířil. „Moc se za něj omlouvám. Jeho největším přáním je mít úžasného tátu, jako jsi ty.“

Arthur se jen uchechtl, naprosto nevzrušený. „To je v pořádku. Pokud mu to udělá radost, ať mi říká, jak chce. Od teď mi Jenarth může říkat tati.“

Chloe je pozorovala a její znechucení dosáhlo vrcholu. Viděla už dost. Vytáhla telefon a vytočila Arthurovo číslo.

Arthur, stále držící Jenartha, chvíli šmátral, než hovor přijal. „Chloe? Co se děje?“

„Já a Robert jsme na letišti.“ Chloëin hlas byl děsivě klidný, zcela bez emocí.

„Promiň, v práci mi do toho přišlo něco naléhavého. Pošlu pro vás řidiče,“ odpověděl tónem, který zněl roztržitě a odmítavě.

„Neobtěžuj se.“ Chloëina odpověď byla ledově chladná a pak hovor ukončila.

„Pošlu řid—“ začal Arthur, ale linka už byla hluchá. Několik vteřin ohromeně zíral na svůj telefon. Chloe mu ještě nikdy nezavěsila.

„Takže, Arthure, tohle je to tvoje takzvané naléhavé pracovní zdržení?“

Vzduchem prořízl chladný, jasný hlas. Arthurova hlava vyletěla vzhůru. Přímo před ním stála Chloe a držela jejich syna Roberta za ruku.

V ten okamžik Arthur naprosto ztuhl a v očích mu bleskla panika.

„Vypadá to, že narušujeme vaše dojemné rodinné shledání.“ Chloëin pohled po něm přelétl a její hlas klesl k arktickému chladu. „Arthure, rozvedeme se.“

Arthurova tvář se okamžitě zachmuřila. „Chloe, co si sakra myslíš, že děláš?“

Co že dělá?

Ta jeho drzost, ptát se na něco takového.

„Arthure,“ řekla hlasem pevným a definitivním. „Skončili jsme.“ S těmito slovy popadla Roberta za ruku a otočila se k odchodu.

Měla toho dost. Skoncovala s tímhle slepým, pošetilým mužem.