Norward.

Ve skromném pokoji fakultní nemocnice.

"Moje dcera po pádu utrpěla otřes mozku a vaše škola je ochotná zaplatit jen tolik? Co když bude mít trvalé následky a nebude moci pokračovat ve studiu? Zničilo by jí to život. Kdo za to ponese zodpovědnost?! Říkám vám, jestli dnes nezaplatíte alespoň patnáct tisíc dolarů, sejdeme se na policii. Postarám se o to, aby všichni věděli, jak vaše škola řeší takové situace, a vaše škola pak bude moci zavřít."

"Paní Jenkinsová, můžete být, prosím, rozumná? Vaše dcera už není malé dítě, které by učitelé museli neustále hlídat. Navíc vaše dcera spadla ze schodů proto, že má nadváhu. Zodpovědnost leží plně na ní. Škola udělala vše, co mohla, tím, že uhradila polovinu léčebných výloh.

"Studijní výsledky vaší dcery jsou ubohé. Je nejhorší ze třídy a postrádá jakoukoliv motivaci se zlepšit. Navíc negativně ovlivňuje studium ostatních žáků. Studenti si mi stěžovali už několikrát. Před pár dny dokonce začala randit a jednomu studentovi přinesla snídani, čímž vážně narušila morálku školy. Rodiče onoho chlapce už za mnou byli."

Eleanor Dawsonová s rukama v bok hašteřivě vyštěkla: "Takže říkáte, že vaše škola nechce zaplatit, že?"

Hádka se stupňovala.

Najednou je přerušil mrazivý hlas: "Zmlkněte, vy všichni!"

Eleanor, její manžel, třídní učitel a ředitel zmlkli a pohlédli na dívku s nadváhou na nemocničním lůžku.

Blood Shadow se na posteli posadila a stiskla si bolavé spánky. Křehké lůžko pod jejím pohybem zavrzalo.

Prudká bolest se jí šířila ze zadní části hlavy do celého těla, což ji přimělo svraštit obočí a pomalu se vzpamatovávat.

Najednou Blood Shadow něco vycítila. Její masírující prsty se rázem zastavily. V dalším okamžiku doširoka rozevřela oči.

Ona nezemřela?

Rychle přelétla pohledem pokoj. Její zrak padl na čtyři obyčejně vypadající lidi stojící u nohou její postele.

"Kdo jste?"

Když Blood Shadow promluvila, přimhouřila oči. Tohle nebyl její hlas. Okamžitě si sáhla na hrdlo, ale všimla si silné paže, kterou zvedla.

Hluboce se zamračila.

Co se to děje?

Ti čtyři lidé zůstali po její otázce ohromeně stát.

Eleanor okamžitě vystartovala po učiteli a začala vyvádět. Spustila: "Podívejte se, co z mojí dcery zbylo! Vaše škola zaplatí na lékařských výlohách jen takovou almužnu. Jste zkrátka nelidští a bezcitní!"

Třídní učitel, čtyřicátník s černými brýlemi, byl viditelně nervózní. Odpověděl: "Paní Jenkinsová, prosím, uklidněte se."

"Isabelle, já jsem tvůj táta. Ty mě nepoznáváš?"

"Isabelle, neděs mě. Ještě ses úplně neprobrala? Pořádně se podívej, kdo jsme."

Dívka však pouze zírala na svou tlustou ruku.

V tu chvíli se z televize ozvala zpráva: "Osamělý ostrov v Brookhavenu dnes v 7:10 ráno explodoval... "

Blood Shadow se podívala na televizi.

Než stihla zareagovat, zaplavila ji záplava vzpomínek, které jí nepatřily, a ona svraštila obočí.

Eleanor se dál hádala s třídním učitelem o peníze, zatímco její manžel a ředitel projevovali znepokojení.

V hlavě jí tepala bolest. Už to nedokázala snést a řekla: "Všichni, prosím, vypadněte!"

"Přestaňte křičet. Isabelle se právě probudila. Nechte ji odpočinout. Jestli něco máte, promluvme si venku." Isabellin otec se nakonec postavil a odvedl neustále hlučnou Eleanor z pokoje.

V pokoji se konečně rozhostilo ticho. Blood Shadow si zachovala mimořádný klid a ucítila ve vzduchu slabou vůni dezinfekce.

Z chodby se stále ozýval Eleanořin hlasitý projev.

Blood Shadow vešla do koupelny a strávila více než deset minut pohledem na svou cizí tvář v zrcadle. Její rysy byly vcelku zřetelné. Ačkoliv její tělo bylo tlusté, obličej příliš oplácaný nebyl a její pleť byla světlá a zářivá.

Kdyby zhubla, vypadala by docela dobře.

"Isabelle."

Po chvíli dívka před zrcadlem toto jméno vyslovila.

Zdálo se, že tohle jméno k ní nějak patří.

Znovuzrození duše?

Nebylo těžké to přijmout, protože už byla svědkem mnoha podivností.

Jen po deseti minutách stání už cítila, jak je její tělo unavené. Nohy měla slabé, a to nejen kvůli nárazu do hlavy, ale i kvůli nedostatku pohybu, což mělo za následek fyzickou slabost.

Blood Shadow by zajímalo, jak dokázalo být tohle tělo tak neforemné a křehké zároveň.

Jaká škoda. Její tělo, silné jako železná hradba, bylo rozmetáno na kusy. Po letech intenzivního tréninku nakonec skončilo jako potrava pro ryby v oceánu.

Blood Shadow zavřela oči. Když je znovu otevřela, plně přijala toto nové tělo a identitu.

Isabelle.

Znělo to dobře. Bylo to mnohem lidštější než Blood Shadow.

Vrátila se do pokoje. Na chodbě byl klid. Vešel lékař, který si přinesl chorobopis, aby ji zkontroloval. "Vy jste Isabelle?"

Zvedla své jasné oči a odpověděla: "Ano, to jsem já."

Taragon, sídlo Harrisových.

V pracovně zařízené nenápadně, avšak luxusně, seděl za svým stolem muž a před sebou měl složku s dokumenty.

"Jaká škoda," zamumlal muž.

Jeho hlas byl hluboký a magnetický, s nádechem lítosti.

O chvíli později si znovu povzdechl. "Takové plýtvání géniem." Tentokrát byl jeho nářek mnohem zjevnější.

Jeho zrak padl na dokument. Na něm stálo jméno "Blood Shadow."

Informace o tomto nepolapitelném, geniálním zabijákovi, jehož pohlaví nebylo mnohým známo, měl tento muž nyní z velké části rozložené před sebou.

Isabelle strávila noc v nemocnici a hned druhý den ráno na ni její matka Eleanor naléhala, aby šla domů.

"Rychle se převlékni a jdeme domů. Škola nám dala jen malé odškodné a my si nemůžeme dovolit platit tvoje účty za nemocnici."

Eleanor hodila Isabelle oblečení, které jí přinesla, a neustále si stěžovala na tu mizernou kompenzaci.

Isabelle měla chladný pohled a seděla bez pohnutí na nemocničním lůžku.

"Dělej, na co čekáš? Musím brzy do práce. Vynahradíš mi to, když přijdu pozdě a strhnou mi peníze z platu?"

Vždycky mluví jen o penězích.

Blood Shadow pomyslela na to, jak převzala Isabellino tělo. Rozhodla se, že tuhle drsnou a lakomou matku bude tolerovat.

Po odchodu z nemocnice ji Eleanor nechala samotnou a dala jí třicet centů na autobus. Podala jí klíče a odjela do práce.

Spoléhajíc se na paměť původní majitelky, vrátila se Isabelle domů. Než stačila vejít do obytné čtvrti, narazila na pohledného chlapce.

Ten chlapec, oblečený do modrobílé školní uniformy, překypoval mladistvou energií, i když byl trochu hubený a zamlklý.

Ačkoliv byla Eleanor zlá, oplývala pozoruhodnou krásou, která přispívala k jejímu pyšnému a arogantnímu vystupování.

Chlapec stojící před ní zdědil Eleanořiny geny.

Když chlapec Isabelle uviděl, na chvíli se zastavil. Jeho zrak se stočil k obvazu ovinutému kolem její hlavy.

Isabelle si ho také bedlivě prohlížela.

Možná si předchozí Isabelle zvykla být poslušná a vyhýbat se očnímu kontaktu, a tak její nynější chování chlapce překvapilo natolik, že se zamračil.

Přistoupil k ní a Isabelle si všimla, že mírně napadá na levou nohu.

Ethan neřekl ani slovo, ale když kolem ní procházel, podal jí nějaký předmět, než s batohem na zádech pokračoval v cestě do školy.

Isabelle se podívala na buchtu, kterou měla v ruce.

Její mladší bratr nezdědil matčinu drsnou povahu.

Otřes mozku není žádná maličkost a lékař s propuštěním Isabelle nesouhlasil. Eleanor ale byla příliš lakomá na to, aby platila za pobyt v nemocnici. A tak, když se Isabelle vrátila domů, neudělala nic jiného, než že šla rovnou do postele a spala.

Spala, dokud nepadla tma.

"Tlusté prase, ty jsi vážně reinkarnace prasete. Celé dny jenom žereš a spíš. Proč prostě nechcípneš?"

Když Isabelle otevřela oči, uviděla u postele stát Laylu, která na ni zírala se znechucením a nenávistí.

"Na co zíráš? Vstávej a jdi se najíst. To tě musí někdo zvát i k jídlu? I invalidní člověk je užitečnější než ty!" vyštěkla Layla a otočila se k odchodu, aniž by v pokoji chtěla strávit jedinou další vteřinu.

S takovým vzhledem a charakterem byla skutečně věrnou kopií Eleanor.

Isabelle se posadila a uvědomila si, že tahle rodina je poněkud nenormální, obzvlášť její údajná mladší sestra Layla.

Isabelle, která zdědila vzpomínky po předchozí majitelce, až příliš dobře věděla, v jaké míře snášela šikanu od této "milující sestry."

Byla sice mladá, ale měla zkažené srdce. Rozhodně potřebovala dát za vyučenou!