„Vězni 00061, vezměte si své věci. Někdo na vás venku čeká. Podepište papíry a můžete jít. Jako podmíněně propuštěná budete ve tříměsíční zkušební době pod dohledem. Pokud během této doby porušíte zákon, půjdete rovnou zpátky.“

Takže už konečně můžu odejít?

Poprvé po dlouhé době se v jinak vyhaslých očích Sierry Xanderové mihl záchvěv emocí.

Klap.

Železné dveře se za ní pomalu zavřely a zanechaly za sebou jen osamělou, křehkou a štíhlou postavu.

Spalující letní slunce pražilo a jeho žár byl téměř nesnesitelný. Každý normální člověk by se před tím horkem schoval, ale Sierra zaklonila hlavu a nechala sluneční paprsky, aby jí zalily tvář. Tak dlouho už teplo slunce neucítila.

Zlatavé světlo zvýraznilo její bledé, jemné rysy, takže působila ještě drobnějším, až křehkým dojmem. Její dlouhé, natočené řasy se lehce zachvěly jako vyplašený motýl.

Brzy se jí na kůži vytvořily drobné kapičky potu. Horko bylo dusivé, ale díky němu jí všechno připadalo skutečné.

Byla konečně venku.

Nedaleko parkoval ve stínu elegantní černý Maybach.

Okénko sjelo dolů a odhalilo chladnou tvář plnou netrpělivosti.

„Sierro.“

Sierra sklonila hlavu a konečně si všimla auta i muže uvnitř – svého nejstaršího bratra, Bradleyho Xandera.

Nečekala, že přijede.

Ach, jasně. Byl jejím přiděleným dohlížitelem. Musel tu být.

Připravila ho o čas. Nejspíš byl naštvaný.

Jakmile Sierra nastoupila do auta, promluvila dřív, než měl Bradley příležitost: „Omlouvám se, že jsi musel čekat.“

Nehodlala se tam nechat poslat znovu. Její dohlížitel měl pravomoc ji kdykoli vrátit a ona musela tyhle tři měsíce přečkat bez jakýchkoli problémů. Omlouvání se? Na to byla zvyklá.

Bradley se už chystal utrousit nějakou sarkastickou poznámku, ale její slova ho zaskočila. Na chvíli zaváhal a pak se mu zachmuřila tvář. „Nemusíš se omlouvat. Jsi moje sestra – vyzvednout tě je to nejmenší, co můžu udělat.“

„Díky,“ odpověděla Sierra zdvořile.

Jeho slova zněla hezky, ale ona jim nevěřila.

Když ji do toho domu přivedli poprvé, myslela si, že ji tam upřímně vítají.

Později si uvědomila, že v tom domě ji nikdo nechce – dokonce ani její vlastní matka.

Byla to jejich biologická dcera, a přesto měli všichni raději dítě, které bylo po narození vyměněno.

Její matka jí řekla: „Denny je s námi od miminka. Je pro nás těžké si hned zvyknout, ale to se zlepší. Jsi naše pravá dcera. Když se budeš slušně chovat a poslouchat, proč bychom tě nemilovali?“

A tak Sierra dělala, co se jí řeklo. Chovala se slušně, byla opatrná a ze všech sil se snažila do rodiny zapadnout.

Ale když byla ve škole první, nepřišla žádná slova chvály – jen kritika.

„Nezmiňuj se před Denny o svých známkách. Snažíš se předvádět?“

„Denny není horší než ty. Jen má zdravotní problémy.“

„Zraňuješ její city.“

Přestala o svých úspěších mluvit. Být první ztratilo jakýkoli význam, protože nikdo z toho pro ni neměl radost.

Tehdy si ještě myslela, že musí mít víc rozumu.

Byla starší sestra. Musela té mladší ustoupit.

Její rodiče a bratři prostě jen potřebovali víc času, aby ji přijali. Když bude trpělivá a bude se chovat dobře, budou se k ní chovat stejně jako k Denny.

Ale nakonec to veškeré čekání vedlo jen k tomu, že Denise Xanderová řídila bez řidičáku, zavinila nehodu, při které někdo zemřel, a donutila Sierru vzít to na sebe.

„Denny na tom není dobře a nemá řidičák. Dostane přísný trest. Jsi jediná, kdo jí může pomoct.“

Sierra to odmítla, ale Bradley zmínil její babičku. „Znáš situaci své adoptivní rodiny. Tvoje babička je pořád v nemocnici. Její léčba je drahá a oni si ji nemůžou dovolit.“

Bradley pokračoval: „Když budeš souhlasit, seženu tvojí babičce ty nejlepší doktory. Najmu pro tebe ty nejlepší právníky. Nebudeš mít žádný skutečný problém – přinejhorším to bude jen pár měsíců ve vězení.“

Bradley se ji dál snažil přesvědčit. „Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo. Jsi moje pravá sestra. Věř mi.“

Tehdy se ještě upínala k naději.

Čekala.

A čekala.

Strávila tři roky čekáním, až si ji někdo odvede domů.

Teď už by jim znovu neuvěřila.

Atmosféra v autě byla dusivá.

Bradley na Sierru pohlédl do zpětného zrcátka. Seděla tiše v nejvzdálenějším rohu zadního sedadla a zabírala co nejméně místa. Obočí se mu stáhlo.

Dřív taková nebyla.

Neustále jim chodila v patách a vždycky se snažila najít nějaké téma k hovoru.

Když s ní prohodili byť jen pár slov, byla z toho šťastná i několik dní.

Ale teď byla naprosto zticha.

Při pomyšlení na tři roky, které strávila zavřená, pocítil Bradley neznámé bodnutí viny. Pokusil se navázat konverzaci.

„Táta je na služební cestě, ale všichni ostatní jsou doma. Všichni na tebe čekají. Nemáš radost?“

Radost?

Kdyby to slyšela dřív, byla by u vytržení.

Ale teď necítila vůbec nic.

Už dávno přestala doufat v jejich lásku.

Na Bradleyho otázku neodpověděla. Místo toho se tichým hlasem zeptala: „Můžeš mě vzít za babičkou?“

Právě teď chtěla vidět jen jedinou osobu, svou babičku – jediného člověka na světě, který na ni kdy byl hodný.

Potom musela najít způsob, jak se vrátit do školy. Na rodině už jí nezáleželo. Chtěla jen pokračovat ve studiu chemie a biologie.

Jen vývojem dalších léků mohla získat prostředky, aby svou babičku dostala z té nemocnice – teprve pak by měla moc postavit se rodině Xanderových.

Bradleyho tvář okamžitě zchladla. „Sierro, my jsme tvoje rodina. Všichni na tebe čekají, a ty chceš jít navštívit někoho cizího?“

Sieřiny oči se mírně zableskly. Sklopila zrak. „Dobře, rozumím.“

Když Bradley viděl, jak je „poslušná“, připadal si, jako by bušil do vaty. Podrážděně vyštěkl:

„Nemusíš být tak upjatá. Jsem tvůj bratr.“

Sierra se slabě usmála, ale neřekla nic.

Ne, ty nejsi můj bratr. Nemám bratra. Nemám rodinu.

Černý Maybach zastavil před rozlehlým soukromým sídlem, ale Sierra se ani nehnula.

Nikdy předtím tu nebyla.

Takže… oni se přestěhovali?

Bradley ušel pár kroků, než si uvědomil, že ho nenásleduje. Netrpělivě se zamračil. „Proč tam stojíš?“

Sierra se probrala a rychle ho dohonila.

Po pár krocích si Bradley najednou vzpomněl – před dvěma lety se přestěhovali.

Tehdy byla ve vězení.

Poněkud rozpačitě řekl: „Starý dům nebyl ideální prostředí. Víš, jak je na tom Denny se zdravím. Mysleli jsme, že bude nejlepší se přestěhovat.“

Zaváhal, než dodal: „A… ty jsi tou dobou byla zavřená, tak jsme ti to neřekli.“

Sierra sklopila zrak a skryla výsměch v očích.

Samozřejmě. Bylo to kvůli Denny.

Původně chtěla studovat chemii a biologii, ale oni řekli, že Denny nemá dobré zdraví.

Tvrdili jí, že je starší sestra, takže se o Denny musí starat.

Takže ji místo toho donutili studovat literaturu.

O jejích osmnáctých narozeninách bylo jejím jediným přáním, aby ji rodina vzala do zábavního parku – tam totiž nikdy předtím nebyla.

Nakonec ale zůstali doma, protože se Denny necítila dobře.

Byla vždycky tou, která zůstala upozaděná.

Byla na to zvyklá.

Bradley začínal být netrpělivý. „Kdybys měla co říct, tak to prostě řekni. Co má znamenat tenhle přístup? Tváříš se, jako by ti někdo ublížil.“

Není divu, že ji neměli rádi. V porovnání s Denny byla Sierra zkrátka jen nudná a otravná.

Bradley ztratil zájem a kráčel napřed v domnění, že ho bude následovat.

Koneckonců, vždycky byla poslušná.