Moana

Byl horký letní večer a já právě strávila celý den hledáním práce.

Najít si jako člověk práci ve světě, kterému vládli vlkodlaci, zvlášť uprostřed městského shonu a ruchu, nebylo snadné. Přestože jsem měla titul z předškolní pedagogiky, žádná škola mě nechtěla zaměstnat, protože jsem byla člověk. Vlkodlačí rodiče pobuřovala představa, že by jejich děti učil „bezcenný člověk“, jako by mé dovednosti, odhodlání a vzdělání neznamenaly vůbec nic.

A tak jsem se teď musela omezit na práci ve službách, o kterou byla naneštěstí také nouze, protože trh práce byl přesycený dalšími lidmi, kteří se stejně zoufale snažili zaplatit své účty.

Pokud bych si však brzy nenašla práci, přišla bych o byt. Pan domácí mi už dal třicetidenní výpověď. Pokud bych do konce těch třiceti dnů nezaplatila nájem – a k tomu nájemné za tři měsíce, které jsem už dlužila – vystěhoval by mě.

Alespoň jsem měla svého přítele Sama. Přestože byl vlkodlak, nebyl na tom finančně nijak skvěle, ale aspoň měl práci a mohl platit nájem. Byli jsme spolu už tři roky a znali se pět let, takže možná už byl čas promluvit si o tom, že bychom se brzy sestěhovali.

Když jsem kráčela po přelidněné městské ulici, na čele mi ulpěla tenká vrstva potu z toho, jak jsem celý den běhala od podniku k podniku a snažila se najít někoho, kdo by mě zaměstnal, a začala jsem si uvědomovat, jaký mám hlad. Nemohla jsem si dovolit jíst v restauraci, ale z lahodných vůní, které se linuly z podniků, kolem nichž jsem procházela, se mi začaly sbíhat sliny.

Jedna konkrétní restaurace přes ulici mě zaujala, ale ne kvůli vůni jídla.

Zastavila jsem se uprostřed kroku a doširoka otevřela oči.

Uvnitř restaurace, přímo za oknem, byl Sam. Nebyl tam sám; byl tam s jinou ženou a...

Líbali se.

„To si ze mě kurva děláš srandu,“ řekla jsem nahlas, čímž jsem přiměla několik kolemjdoucích, aby otočili hlavy a vrhli na mě podivné pohledy.

Sam mi říkal, že je poslední dobou zaneprázdněný, že má hodně práce... Tohle bylo to, co doopravdy dělal? Podváděl mě s nějakou jinou ženskou?

Začala ve mně vřít zuřivost a bez přemýšlení jsem vyrazila přes ulici přímo k oknu restaurace. Když jsem se přiblížila, zvedl se mi žaludek. Ta žena byla nádherná – v podstatě supermodelka – a to mi na pocitech z té situace nijak nepřidalo. Nejenže mě Sam podváděl, ale podváděl mě s někým, kdo vypadal takhle.

Byla štíhlá, blondýnka, opálená, s dlouhýma nohama, a na sobě měla titěrné večerní šaty a vysoké podpatky. Já sice dostávám komplimenty na svou tvář, tělo a dlouhé zrzavé vlasy, ale v tu chvíli jsem si připadala tak bezcenná, když jsem tam stála a dívala se na Sama s jeho milenkou.

Jak mi to mohl udělat?

Zastavila jsem se před oknem. Ani jeden z nich mě tam neviděl stát, tak moc byli zabraní do svého vášnivého líbání.

Tak jsem zabušila na okno.

Sam i ta neznámá žena nadskočili a rozšířily se jim oči, když mě uviděli. Vyrazila jsem ke vchodu, vběhla dovnitř a ignorujíc divné pohledy personálu restaurace i hostů, jsem doběhla až k místu, kde Sam s tou ženou seděli.

„Jak se vůbec opovažuješ?!“ zařvala jsem s rukama sevřenýma v pěst podél těla. „Jsme spolu tři roky a ty mě podvádíš?“

Žena těkala trapným pohledem ze Sama na mě, zatímco restaurace ztichla, ale Samova tvář vyjadřovala jen hněv a odpor. Sam se beze slova postavil, popadl mě za paži a vyvlekl mě z restaurace. Byl příliš silný na to, abych se mu mohla bránit, a tak jsem za ním klopýtala ven do rušné ulice se slzami stékajícími po tvářích.

„Děláš z nás obou blbce, Moano,“ zavrčel, jakmile jsme byli venku.

„Já z nás dělám blbce?“ odsekla jsem se stále zvýšeným hlasem. „Ty se líbáš s jinou ženskou na veřejnosti!“

Sam jen protočil oči a odtáhl mě dál od dveří. Jeho vlkodlačí oči žhnuly jasně oranžovou barvou a tvář měl zkřivenou hněvem.

„Kroť se,“ zašeptal a hrubě mě přitiskl ke zdi budovy. „Jsi jen obyčejný člověk. Měla bys být ráda, že jsem s tebou vůbec ty tři roky ztrácel čas.“

Jeho slova mě zabolela a zrak se mi zamlžil slzami.

„Proč ona?“ zachraptěla jsem, zatímco se mi v krku zasekl vzlyk.

Sam, muž, který mi tři roky tvrdil, že mě miluje, se jen uchechtl. „Jsi mi k ničemu,“ zasyčel. „Ona je beta. Její rodina je neuvěřitelně bohatá a vlivná a díky ní nastoupím příští týden do nové práce ve WereCorpu.“

WereCorp byla ta největší korporace na světě. Nejenže kontrolovali všechny banky, ale také vyvinuli nejnovější a nejpoužívanější kryptoměnu 21. století: WCoin. Nikdy jsem ho nepoužila – lidé to měli zakázané – ale mnoho vlkodlaků se díky němu stalo nesmírně bohatými hned, jak vyšel.

Pokračoval: „Co jsi pro mě kdy udělala, kromě toho, že jsi na mně parazitovala, protože si ani neumíš najít vlastní práci? Ve srovnání s ní nejsi nic. Jak se vůbec opovažuješ zpochybňovat mé rozhodnutí posunout se dál.“

Nebylo už co víc říct; nic dalšího, co by mě napadlo, kromě toho dostat se od něj co nejdál. Konečně jsem Sama odstrčila a odrazila se od zdi. „Jdi do hajzlu,“ zavrčela jsem. Zuřivost mě zcela ovládla, zvedla jsem ruku a vlepila mu tvrdou facku. Kolemjdoucí se po nás teď dívali, ale mně to bylo jedno.

Beze slova jsem se otočila na podpatku a vyrazila pryč, aniž bych se ohlédla.

Když jsem otupěle kráčela po ulici a otírala si slzy z očí, myslela jsem na to, jaký Sam byl, když jsme se poznali; nebyl ničím víc než šikanovaným omegou na střední škole bez špetky sebevědomí, bez vyhlídek a bez přátel. Pomohla jsem mu získat sebevědomí svou láskou a podporou, a takhle se mi odvděčil? Tím, že mě opustil kvůli nějaké blondýně, a to všechno jen kvůli práci ve WereCorpu?

Nic mě neštvalo víc než vědomí, že mě můj přítel, se kterým jsem byla tři roky, a nejlepší kamarád pět let, tak snadno opustil pro peníze a moc.

Stále jsem soptila, když jsem vstoupila do křižovatky, příliš otupělá na to, abych se před přecházením pořádně rozhlédla. Právě v tu chvíli jsem uslyšela zvuk troubení auta a zvedla hlavu. Přímo na mě se řítilo luxusní auto. S tichým zaklením jsem klopýtla dozadu a spadla do kaluže těsně předtím, než by mě auto srazilo.

Auto zastavilo těsně vedle mě se skřípěním brzd, což bylo překvapivé, protože jsem předpokládala, že mě po mém málem přejetí prostě nechají být a odjedou, ale co mě překvapilo ještě víc, byl člověk, který seděl uvnitř auta, když se stáhlo okénko.

Edrick Morgan, generální ředitel společnosti WereCorp.

Edrick byl známý nejen tím, že byl nejmladším generálním ředitelem v historii společnosti a dědicem největšího jmění na světě, ale také svým úchvatným vzhledem – a ačkoli jsem byla kvůli všemu, co se dnes stalo, nesmírně zraněná a rozzlobená, nemohla jsem si nevšimnout jeho výrazné čelisti, svalnatých ramen a paží a jeho neuvěřitelně pohledné tváře.

Otevřela jsem ústa, abych mu řekla něco o tom, že mě málem přejel, ale než jsem stihla cokoliv říct, přelétl mě pohledem od hlavy až k patě, vyhodil z okénka ruličku bankovek a s túrováním motoru odjel.

Edrick Morgan, generální ředitel WereCorpu, mě málem srazil svým autem... a hodil mi peníze, jako bych byla nějaká žebračka.

Všichni vlkodlaci byli vážně arogantní kreténi.

Hodila jsem peníze na zem, zvedla se a potichu zaklela, když jsem si uvědomila, jak promočené a špinavé mám oblečení. Budu muset jít domů a podívat se, jestli nenajdu nějaké drobné, abych si mohla vyprat ve veřejné prádelně a zítra pokračovat v hledání práce, ale přiznávám, že pro tuto chvíli jsem chtěla jen utopit svůj žal.

Šla jsem několik bloků, až jsem konečně objevila bar, který se zdál milý a klidný. Zhluboka jsem se nadechla, uhladila si ušpiněnou košili, prošla dveřmi a zamířila k vyhazovači.

Vyhazovač na mě přimhouřil oči, prohlédl si mě od hlavy k patě, přičemž zaregistroval můj špinavý zevnějšek, a nasál vzduch přede mnou.

„Lidem bez doprovodu člena vstup zakázán,“ zavrčel a zkřížil ruce na hrudi.

Zamračila jsem se. „Člena?“ zeptala jsem se. „Jsem platící zákazník. Jen mě nechte si koupit drink.“

Vyhazovač zakroutil hlavou a začal mě strkat ke dveřím, jako bych byla nějaký obtížný hmyz.

„Je to vůbec legální?“ vyhrkla jsem zvýšeným hlasem. „Nemůžete takhle diskriminovat lidi! Jsou moje peníze tady snad bezcenné jen proto, že...“

„Je tu se mnou,“ ozval se najednou zezadu přísný a jasný hlas.

Oba jsme s vyhazovačem vzhlédli, otočili se a spatřili muže v obleku stojícího na schodech.

Edrick Morgan.