Moana

„Je tu se mnou.“

Vyhazovač se prudce otočil tváří k muži stojícímu na schodech. Stála jsem tam s vykulenýma očima a uvědomila si, že ten muž, který mi tak záhadně pomáhal dostat se do baru, je ten samý muž, který mě na ulici málem srazil svým autem a pak po mně obratem hodil balíček peněz, jako bych byla žebračka: Edrick Morgan, generální ředitel WereCorpu. Zvažovala jsem, že se prostě otočím a odejdu, ale než jsem to stihla udělat, Edrick sešel ze schodů, mávnutím ruky odehnal vyhazovače a upřel na mě své ocelově šedé oči.

„Pojď,“ řekl a nahlédl kolem mě ven ze dveří na ulici. „Vypadá to, že bude zase pršet. Nechceš se přece procházet v dešti, ne?“

Měla jsem pocit, že v tónu bohatého vlkodlaka bylo něco poněkud povýšeného, ale měl pravdu: pršelo skoro celý den a už zase začalo mrholit. Nechtěla jsem jít domů v dešti a zmoknout víc, než už jsem byla, takže jsem beze slova následovala Edricka po schodech nahoru.

„Stále máš na sobě to špinavé oblečení,“ řekl Edrick poněkud chladným tónem, když jsme došli na vrchol schodiště. „Dal jsem ti peníze, aby sis pořídila nové. Proč jsi je nevyužila?“

Zamračila jsem se.

„Možná jsem člověk, ale nevezmu si peníze od drzých a arogantních lidí, kteří po mně házejí bankovky z okna svého auta, jako bych byla žebračka na ulici.“

Edrick mlaskl a na chvíli si mě měřil od hlavy až k patě, než se úsečně obrátil na ženu, která stála poblíž. Vypadala o něco starší než já a měla na sobě obyčejnou černou uniformu personálu. Zamumlal k ní něco, co jsem nedokázala úplně zachytit, a ona přikývla, otočila se ke mně a s úsměvem natáhla jednu ruku.

„Tudy, slečno,“ řekla, zatímco se Edrick otočil a zmizel v hlavní místnosti baru. Naposledy jsem se po něm přes rameno ohlédla, když mě ta žena odváděla pryč a vedla mě po schodech nahoru do soukromé místnosti. Jakmile odemkla dveře a otevřela je, rozšířily se mi oči. Místnost byla plná stojanů s drahým oblečením, botami a doplňky.

„Co je to?“ zeptala jsem se, otočená k ženě.

„Rádi našim patronům poskytujeme to nejlepší,“ odpověděla žena s úsměvem. „Tento pokoj je speciálně navržen pro naše ženské návštěvnice, aby se sem přišly osvěžit, upravit si make-up nebo si možná převléknout oblečení v případě nehody se šatníkem. Není běžnou praxí dovolit... člověku využívat naše zařízení, ale vzhledem k tomu, že pan Morgan vlastní většinový podíl tohoto klubu, můžete si obléknout, cokoli budete chtít. Dejte si na čas.“

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, žena zavřela dveře a nechala mě o samotě.

Zmateně jsem se rozhlížela po všech těch drahých šatech a jemných špercích; že by Edrick Morgan nakonec nebyl tak arogantní a krutý, jak jsem si myslela? Cítil se snad špatně kvůli našemu setkání na ulici a chtěl mi to vynahradit, nebo to byl celé nějaký zvrácený vtip?

Tak či tak, stále jsem byla příliš rozrušená z toho, že jsem předtím přistihla svého přítele s milenkou, a tohle se zdálo být mou vstupenkou k tomu, jak prožít dobrý večer...

Nakonec jsem z místnosti vyšla v jednoduchých černých šatech, které sahaly až po kotníky. Byly ušity z jemného hedvábí, s tenkými ramínky a hlubokým výstřihem. Vybrala jsem si k nim také černé páskové podpatky a psaníčko.

Když jsem scházela ze schodů s onou ženou, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem si všimla, že Edrick zvedl zrak od svého stolu. Jeho oči na mně utkvěly na několik dlouhých okamžiků, které mi připadaly jako celá věčnost, než sklopil zrak zpět, aby pokračoval v rozhovoru s druhým mužem, který s ním seděl.

„Jako kompenzaci za tu dřívější nehodu na ulici pan Morgan souhlasil s úhradou nákladů za dnešní večer,“ oznámila žena. „To zahrnuje veškeré nápoje a jídlo, které si objednáte, i toto oblečení. Posaďte se, prosím, kdekoli na baru.“

Sklopila jsem zrak ke svým šatům a cítila, jak se mi trochu vhání horkost do tváří. Něco takového se na hony vzdalovalo tomu, co jsem běžně nosila, a teď to bylo moje? Vzhlédla jsem, abych se ženy zeptala, jestli si je opravdu jistá, že si ty šaty mohu nechat, ale už byla pryč.

Polkla jsem, vešla jsem do hlavní části a vklouzla na jednu z barových stoliček.

„Co byste si dala k pití?“ zeptal se barman.

„Ehm... gin s tonikem, prosím,“ odpověděla jsem a pohrávala si se sponou na svém psaníčku, zatímco jsem se rozhlížela po ostatních hostech baru. Většina z nich vypadala příliš zabraná do svých drinků a hovorů, zatímco žena v červené róbě jemně hrála na klavír na malém pódiu.

Barman se po pár okamžicích vrátil s mým drinkem. Zamumlala jsem pár slov díků a zatočila tekutinou ve sklenici, zatímco jsem se snažila uvelebit na sedadle a nepůsobit příliš nepatřičně.

„Copak tu taková krásná dívka dělá úplně sama?“ ozval se vedle mě najednou mužský hlas. Trochu jsem nadskočila a otočila se, abych uviděla muže středního věku v obleku, který se opíral o bar hned vedle mě se skleničkou v ruce. Měl prošedivělé vlasy, poněkud podsaditější postavu a silně voněl po whisky.

Nedokázala jsem přijít na odpověď, tak jsem se jen rozpačitě zasmála a usrkla si drinku v naději, že ten muž pochopí náznak a nechá mě na pokoji, ale on nepřestával. Navzdory záchvatu laskavosti Edricka Morgana, který mě do tohoto baru pustil a vše zaplatil, jsem stále neměla zájem o nic moc víc než o drink nebo dva a odchod domů. Poté, co jsem přistihla přítele s jinou ženou, jsem neměla náladu na konverzaci.

„Dovolte mi koupit vám další drink,“ řekl muž a naklonil se ke mně blíž. „Něco lepšího než gin s tonikem. Mám spoustu peněz, když jsem ten beta a tak; můžete mít, cokoliv si přejete...“

„Ach, tohle mi vyhovuje,“ odpověděla jsem se slabým úsměvem a snažila se skrýt své znechucení, když jsem zaslechla slovo ,beta‘. „Ale i tak děkuji.“

„Nesmysl,“ opáčil muž. Buď si nevšiml, nebo mu bylo jedno, že nemám zájem, když se posadil na barovou stoličku vedle mě, jeho tělo bylo nepříjemně blízko mého. „Mimochodem, já jsem Mark. Mark Schaffer.“ Natáhl ruku, abychom si s ní potřásli, a když jsem to udělala, měl dlaň trochu zpocenou.

„Moana,“ zamumlala jsem a co nejrychleji svou ruku stáhla zpět.

„Zajímavé jméno,“ poznamenal. „Víte, já jsem beta z...“

Moje mysl zcela vypnula, když Mark pokračoval ve svém žvanění o svých penězích, rodokmenu, mnoha prázdninových domech, tom i onom... Snažila jsem se ze všech sil působit zdvořile, ale nakonec už jsem to nedokázala vydržet.

„A proto dávám přednost jachtám typu gulet...“

„Musím si odskočit na toaletu,“ vyhrkla jsem najednou a přerušila jeho monolog o tom, jaký typ jachty je nejlepší. Zamračil se, když jsem se prudce postavila a vzala si své psaníčko, očividně otrávený z toho, že jsem ho přerušila, ale mně to bylo jedno. Beze slova jsem odešla na toaletu, zavřela za sebou dveře a několikrát se zhluboka nadechla, zatímco jsem se opírala o umyvadlo.

Zůstala jsem tam několik minut, opláchla si obličej studenou vodou a kontrolovala si telefon, dokud jsem si nebyla jistá, že Marka už nebaví na mě u baru čekat, a teprve pak jsem se vrátila zpět. Naštěstí byl pryč, když jsem se vrátila na své místo. Když jsem se znovu posadila, tiše jsem si oddechla úlevou, ale ta se vzápětí proměnila v podráždění, když ke mně přistoupil barman, podal mi červený nápoj v koktejlové sklenici a informoval mě, že to Mark zaplatil.

S povzdechem jsem skleničku vzala a pohlédla přes rameno. Mark seděl u rohového stolu a sledoval mě jako ostříž; nechtěla jsem vyvolávat žádný zbytečný povyk, a tak jsem jen zvedla skleničku, beze slov naznačila slovo „Děkuji“, načež jsem se otočila zpět a usrkla si drinku.

Když se mi o několik minut později začala točit hlava a celá místnost se se mnou začala houpat, uvědomila jsem si, že vzít si drink nabízený cizím mužem v baru byl naprosto příšerný nápad... ale už v tom příliš lítala, a když jsem se pokusila vstát od baru, ucítila jsem, jak jsem vrazila do mužského těla.

„Klídek,“ ozval se Markův hlas, zatímco se kolem mě ovinuly jeho paže. „Vypadá to, že tě budu muset odvézt domů.“

Cítila jsem, jak mi srdce začalo splašeně bít, když mě Mark začal odvádět pryč, přičemž jsem byla příliš slabá a dezorientovaná na to, abych ho odmítla. Právě v tu chvíli, kdy můj zrak začal zcela temnět, jsem na svém rameni ucítila jinou ruku; chladivou, a ne zpocenou jako ta Markova.

„Kam ji odvádíte?“ pronesl Edrickův přísný hlas, položený tak hluboko, že to bylo téměř zavrčení.

„Ach, já ji jen vedu domů,“ zakoktal Mark. „O-ona toho moc vypila. Jsme staří přátelé.“

„Je to pravda?“ zeptal se Edrick, když se naklonil a vstoupil mi do zorného pole. Jakmile se jeho šedé oči setkaly s mými, zmohla jsem se pouze na to, abych zavrtěla hlavou.

Nebyla jsem si jistá, co se dělo dál, ale další věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že jsem v Edrickově hřejivém objetí na zadním sedadle auta.

„Kde bydlíš?“ zeptal se.

Snažila jsem se odpovědět, ale on mě zastavil, jakmile jsem zamumlala pár nesrozumitelných slov. „Tak tě vezmu do hotelu.“

V mém polovědomém stavu ten pocit z Edrickových hřejivých paží ovinutých kolem mě vyvolal v mém těle mravenčení.

„Zůstaň...“ zamumlala jsem rozmazaně a zabořila mu obličej do jamky na krku. Edrick s sebou prudce trhl a zamumlal něco o mém stavu mysli, ale něco na vůni jeho kolínské mě donutilo naléhat dál...

A brzy nato jsem ucítila, jak se Edrick Morgan, ten bohatý a pohledný generální ředitel WereCorpu, pod mým dotekem uvolnil.