Ruce má v jejích vlasech, rty na jejím krku, zatímco se jeho tělo tiskne k tomu jejímu. Dotýká se jí, dotýká se ženy, která nejsem já. Sténá jeho jméno a užívá si to mnohem víc, než by měla. Ví, že se dívám; ví, že trpím. Přesně to chce; chce mě vidět trpět. Chce mi ukázat, že udělá cokoli, aby mi zlomil srdce, a přesně to dělá od chvíle, kdy mě unesl a přivedl na tohle zvrácené místo.

Cítím, jak mi po tváři stéká slza; nemůžu dělat vůbec nic. Jsem přivázaná k téhle židli; nemůžu odejít, ať už si to přeju sebevíc.

Nechci to vidět; nechci ho vidět s ní. Zapřu se o židli a ta na dřevěné podlaze zaskřípe.

Zachytí můj pohled a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

Můj druh. Dívá se na mě svýma hlubokýma, oceánově modrýma očima, těma očima, o kterých se mi zdálo; nenávidím je. Nenávidím jeho. Nenávidím ho za to, že mě odtáhl z domova; nenávidím ho za to, že mě mučí, ale ze všeho nejvíc nenávidím, jak moc ho po tom všem, co mi udělal, pořád chci.

. . . . . . . . .

*Týden před současností*

Trhnutím se probudím. Tělo mám smáčené potem a srdce mi buší, jako bych právě uběhla maraton. Je to už podruhé za tenhle týden, co se mi zdála stejná noční můra. Nechápu, co se to se mnou děje, ale neustále mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Mohou za to ty noční můry? Ten muž z mých snů, on je tím jediným důvodem, proč chci ty noční můry prožívat znovu a znovu.

V žádném z těch snů jsem nikdy neviděla jeho tvář, ale vždycky vidím jeho sytě modré oči, a to je vše, co potřebuji k tomu, abych věděla, že je to on. Ty oči mě nějakým způsobem dokážou pronásledovat, i když vím, že ten muž mých snů ve skutečném životě ani neexistuje.

Mohla bych to svádět na skutečnost, že jsem v poslední době obzvlášť ve stresu kvůli zmizení Isabelly, švagrové mého bratra. Mí bratři a jejich družky odjeli se smečkami beze mě.

Tohle se stane, když jste požehnáni ochranářskou rodinou; nikdy vás nepustí blízko k ničemu, co zavání nebezpečím.

Je tu smutno; chybí mi bratři i jejich družky. Přála bych si, aby nebyli tak přehnaně ochranářští. Poslouchala jsem své švagrové, jak si stěžují na jejich ochranitelské chování vůči nim, ale představte si, jaké to je, když se ke mně všichni tři bratři chovají, jako bych byla dítě. Proč nedokážou pochopit, že už jsem dospělá žena? Dokážu se o sebe postarat; nepotřebuju k tomu jejich pomoc.

Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem s nimi o tom mluvila, stále mě schovávají v našem paláci, daleko od jakékoli újmy, daleko od nebezpečí, daleko od vší zábavy.

Opláchnu si obličej vodou a svážu si dlouhé vlasy do drdolu.

Zírám na tmavé kruhy pod očima a vím, že za to může ten sen. Pocity, které chovám k tomu modrookému cizinci, mě tak trochu děsí. Neznám ho, nikdy jsem ho nepotkala, a jak už jsem říkala, neexistuje. Tak proč se kvůli snu cítím takhle? Proč mám pocit, že se na mě právě teď dívá?

Zavrtím hlavou a vyjdu z pokoje. Musela jsem těm snům přestat dovolovat, aby mě takhle silně ovlivňovaly. Spatřím rodiče u jídelního stolu a připojím se k nim na snídani.

"Máš pořád potíže se spaním, Mayo?" zeptá se mě matka. "Máš strašně tmavé kruhy pod očima. Mám požádat doktora o nějaké prášky, které by ti pomohly?"

Okamžitě zavrtím hlavou: "Jsem v pořádku, mami. Myslím, že si jen dělám starosti o Isabellu. Doufám, že jí naše rodina dokáže pomoct dřív, než se jí něco stane."

Otec přikývne: "Víš přece, že tvoji bratři jsou na svou práci víc než způsobilí. Bude v pořádku, můžeš být v klidu."

Přikývnu: "Bude vadit, když si dnes půjdu zaběhat do lesa?" zeptám se. "Nebaví mě být celý den doma, Austin se už postaral o to, abych je nesledovala. Nemám co dělat. Nezdržím se dlouho; do hodiny nebo do dvou se vrátím," prosím je.

Matka vrhne na otce ustaraný pohled a nakonec oba přikývnou poté, co dojdou k závěru, že obyčejný běh mě nezabije.

Zářivě se usměju: "Děkuju!"

Neztrácím čas a převléknu se do džín a bílého crop topu, než popadnu své běžecké boty.

Ve chvíli, kdy moje nohy vkročí do lesa, zhluboka se nadechnu. Tohle je přesně to, co potřebuji, abych dostala myšlenky na toho cizince z hlavy.

Na pár vteřin zavřu oči, pak je znovu otevřu a rozběhnu se lesem. Moje vlčice je připravená se osvobodit, i ona chce šanci na trochu zábavy. Ale něco na ní se dnes zdá být trochu divné. Něco ji trápí a já nedokážu přijít na to, co to je.

A vtom to ucítím, ten pocit, který mívám každou noc, jako by mě někdo sledoval. Tentokrát to působí, jako by mě někdo pronásledoval. Co když je to jen v mé hlavě?

Zastavím se a rozhlédnu se kolem sebe. Byla jsem už hluboko v lese. Ale přesto jsem tuhle oblast dobře znala, byla jsem tu už mnohokrát se svými bratry. Austin a James sem mě a Lucase brávali od dětství. Jen pár minut odtud tekla řeka a já ji slyšela už z takové dálky.

Když uslyším zvuk, otočím se doleva. Rozhodně tu někdo je; už to není jen v mé hlavě.

"Kdo jsi?" zašeptám. Cítím, že je můj život v nebezpečí, i když před sebou nikoho nevidím; nějak vím, že ten člověk je někde poblíž a stále mě sleduje. Dnes je mnohem blíž, tak blízko, že jsou mé smysly plně ve střehu.

"Vím, že jsi tady," řeknu tentokrát hlasitěji. "Co ode mě chceš?"

Ozve se zašustění a já vím, že je ten člověk připravený se odhalit.

Přesto nejsem připravená na muže, který se mi vzápětí ukáže. Je nádherný. Nejkrásnější muž, na kterém jsem kdy mohla spočinout očima, a to je co říct, vzhledem k tomu, že jsem byla celý život obklopená nádhernými muži.

A pak uvidím tu jedinou věc, která mě už nějakou dobu pronásleduje . . . Ty oceánově modré oči. Je to úplně stejný odstín jako z mého snu. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla hezčí odstín modré než tenhle.

Přece se mi o něm nemohlo zdát dřív, než jsem ho poznala, ne? To by bylo absurdní.

Během několika vteřin stojí přede mnou.

Jak se mohl pohybovat tak rychle? Vycítila jsem, že je to vlkodlak, ale jeho neuvěřitelná rychlost napovídala něco jiného.

Hybrid?

Je tak blízko, že ho cítím všude. Vyzařuje z něj aura, kvůli které mám chuť roztáhnout nohy a poskytnout mu přístup ke své nejcitlivější části. Stydím se za své oplzlé myšlenky, ale zdá se, že se v jeho přítomnosti nedokážu ovládnout.

"Jsi krásný,"

Tváře mi zrudnou, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. Nadzvedne obočí a nakloní hlavu na stranu.

"Jmenuješ se Maya, je to tak?" zeptá se.

I jeho hlas je nádherný. Podlamují se mi z něj kolena a musím se chytit stromu za mnou, abych se podepřela.

Něco tu ale nehraje; něco zásadního mi uniká, že? Nevěnuju pozornost tomu hlavnímu.

A najednou vím, co to je. Odkud zná moje jméno? Předtím jsem se mu nepředstavila a jsem si jistá, že jsem ho v životě nepotkala . . . Tedy kromě svých snů, samozřejmě.

"Neznáme se odněkud?"

Ignoruje mě a nakloní se blíž; je tak blízko, až mám pocit, že omdlím.

"Je tvůj bratr Austin?" zavrčí.

Nějak mám pocit, že tohle není náhodné setkání. Působí to zinscenovaně, naplánovaně. Je to jeden z nepřátel mého bratra?

Proč stále necítím žádný strach? Moje tělo se stále svíjí touhou. Možná ho chci, ale nejsem hloupá, pro jistotu o krok couvnu.

"J-jak znáš mého bratra?" zakoktám se. Téměř každý v nadpřirozeném světě věděl, kdo je můj bratr, ale on nevypadal jako jeden z našich spojenců.

"Jdeš se mnou, Mayo," oznámí náhle.

"O čem to mluvíš?"

Pokusím se od něj trochu víc vzdálit, ale nemám čas se připravit, protože mě jednou rukou chytne kolem pasu a druhou mi na nos přitiskne hadr. Oči se mi rozšíří a snažím se mu ubránit, ale vím, že už je pozdě. Oči se mi už zavírají a poslední, co vidím, je triumfální výraz v jeho očích, než všechno úplně zčerná.