~ALFA KANE~

Zjištění, že tvého otce brutálně zavraždili lidé, které kdysi považoval za přátele, byla ta nejhorší zpráva, jakou jsem kdy čekal. Stále si pamatuju den, kdy se to stalo, ten nevolný pocit v žaludku spojený s vypleněním mého domova. Ten den jsem úplně zešílel. Od té doby jsem nemyslel na nic jiného, než jak přimět Austina a jeho rodinu zaplatit za to, co udělali.

Nejenže zničili mého otce, ale totéž udělali i mé sestře. Nikdy jsem nenašel její tělo; ani jednomu z nich jsem nemohl vystrojit pořádný pohřeb.

Měl jsem tam ten den být; měl jsem je oba udržet naživu. Místo toho jsem byl příliš zaneprázdněný svýma zkurvenýma sračkama, abych si uvědomil, jak moc mě ten den potřebovali.

Od té chvíle jsem plánoval smrt každého z nich. Chtěl jsem vyhladit celou rodinu, ale věděl jsem, že jim to nemůžu tak usnadnit. Musel jsem najít způsob, jak jim ublížit přesně tak, jak ublížili oni mně. Musel jsem je přimět zaplatit; potřeboval jsem najít ten nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

A pak jsem uviděl ji. Mayu Lance Vinciovou. Její ochranářští bratři a rodiče ji bedlivě chránili. Neustále ji nespouštěli z očí. Kvůli nim si s malou princeznou nikdo nesměl zahrávat. Tehdy jsem si uvědomil, že ona je jejich nejcennějším pokladem; milovali ji tak moc, že ji neustále skrývali a drželi ji dál od všeho nebezpečí. V jednu chvíli jsem zvažoval, že unesu Lucy, ale věděl jsem, že s každým z nich nemá takové pouto jako Maya; Austin by jejím zmizením trpěl nejvíc. Ale v případě Mayi by tu bolest pocítili přímo všichni.

Ona byla klíčem k mé pomstě; ona byla mým hlavním cílem. Ublížit jí bude ten nejlepší způsob, jak ublížit celé její rodině. Musel jsem ji rozbít na co nejvíc kousků, dokud si nebude přát, aby se nikdy nenarodila. Přiměju ji, aby nenáviděla svůj život a nenáviděla mě. Přiměju ji, aby litovala všeho, co kdy udělala. Udělím těm zkurveným hajzlům lekci. Byl jsem posledním, kdo mohl zachránit pověst mé rodiny. Vím, že by to tak můj otec chtěl. Chápu, že tohle je má šance získat jeho odpuštění za to, že jsem tam nebyl, když jsem měl. Věci mohly být úplně jinak, kdybych ho jen poslechl; kdybych s sebou přivedl svou smečku, výsledek by se změnil.

Moje rodina by nebyla zničena.

Teď ji konečně držím v náručí. Žena, která mi pomůže dosáhnout mé pomsty, byla konečně v mém zajetí. Musím říct, že mi to její bratři usnadnili tím, že byli až příliš zaneprázdněni svými družkami. Bylo dobře, že našli něco jiného, na co zaměřili svou energii. Dali mi dokonalou příležitost jim ji unést.

Myslel jsem si, že to bude mnohem složitější. Jejich obrana byla silná a zaútočit na ně na jejich území bylo příliš riskantní. Nemohl jsem to udělat, dokud jsem nezískal dostatek zdrojů. Chápal jsem, jak mocní jsou; tu pravdu nebudu popírat; proto jsem musel použít mozek, abych dosáhl spravedlnosti, kterou jsem chtěl. Tohle nebyl jen boj; musel jsem použít specifické taktiky, abych jim ztížil život. Kvůli tomu jsem musel počkat a jsem rád, že jsem to udělal. Při jejím únosu jsem nemusel přijít o žádné muže. Přišla ke mně dobrovolně, aniž by to vůbec tušila.

Únos jejich sestry byl pouze mým prvním krokem. Pevněji ji stisknu v pase, než si ji přehodím přes rameno a podržím ji na místě. Překvapilo mě, že mou přítomnost vycítila tak rychle; většinou jsem byl dobrý v tom, jak se ke své kořisti připlížit, aniž by mě cítila. Jak mě mohla zpozorovat tak rychle? A navíc v očích měla ten chápavý pohled, který mě znervózňoval. Proč to vypadalo, jako by mě znala, i když mě ve skutečnosti nezná?

Ignoruji to zvláštní přitahování, které k ní cítím. Nemůže být tím, co si mé tělo přeje, abych si myslel, že je, a i kdyby byla, nikdy bych ji nepřijal. Nikdy pro mě nebude nic víc; vždycky pro mě bude jen prostředkem, jak ublížit lidem, které miluje nejvíc. Chci, aby sledovali, jak trhám jejich štěstí na kusy, a teprve potom budu moct v klidu spočinout.

. . . . . . .

~MAYA~

Nahlas zasténám pod náporem bušící bolesti hlavy a pokusím se dotknout spánků, když si uvědomím něco velmi znepokojivého. Nemůžu hýbat rukama; co to k čertu má znamenat?

Několikrát zamrkám a k svému zděšení zjistím, že nejsem ve svém pokoji. Dokonce ani nevím, kde to jsem. V životě jsem tohle místo neviděla. Tak co tady dělám?

A pak do mé mysli vtrhne všechno, co se stalo, naráz. Ten modrooký cizinec, zdrogoval mě a musel mě přivézt sem. Je tohle nějaký opuštěný dům, kam přivádí i své oběti? Co by tak mohl chtít po někom, jako jsem já?

Musím se odtud dostat, než se vrátí. Pokusila jsem se víc pohnout rukama, ale k ničemu to nevedlo. Kolem rukou mám obrovské řetězy; musel vědět, že bych byla dost silná na to, abych se uvolnila z provazu. Tohle se na druhou stranu nezdálo jako žádný obyčejný řetěz. Vypadal jako ten, kterým se drží v zajetí obrovská zvířata. Jedno bylo jisté, v dohledné době mě neplánoval pustit a nenechával nic náhodě, abych mohla utéct. Konečně mi dochází, že jsem v opravdu hlubokých sračkách. Můj tep se zrychluje a mé pohyby jsou stále zoufalejší.

"POMOC!" křičím z plných plic. "AŤ MI NĚKDO POMŮŽE!"

Musela jsem se modlit, aby tu kolem byli lidé, kteří by mi z tohoto místa pomohli uniknout. Jiná možnost nebyla.

Dveře se s vrzáním otevřou a můj pohled okamžitě vystřelí vzhůru v naději, že by to mohla být přátelská tvář, i když jsem věděla, že to není moc pravděpodobné.

Srdce se mi propadne, když ho spatřím. Opírá se o zeď a sleduje mě s nově nabytým zájmem. Užívá si, že mě vidí prosit o pomoc? Nějak cítím, že ho můj křik o pomoc vzrušil nebo mu přinejmenším zlepšil náladu.

"Kde to jsem?" dožaduji se odpovědi. Mou otázku ignoruje a sehne se k několika kouskům už nasekaného dřeva.

Vypadá jako ten typ muže, který se nikdy neusmívá. Ten typ, ze kterého vám stydne krev v žilách.

Zamrkám jednou, pak podruhé; oči se mi soustředí na jeho štíhlé tělo, které stále klečí na podlaze. Cítila jsem k němu tu neviditelnou, a přesto drásající přitažlivost, která mě mátla.

A pak mě to praští, silněji než zkurvený auto. Tenhle muž není jen můj únosce; tenhle muž je můj druh!

Můj druh?

Jak to bylo možné?

"Ty jsi můj druh," zašeptám nevěřícně, spíš sama pro sebe než k němu.

To konečně upoutá jeho pozornost; ze všeho na světě je tohle to, co ho konečně přiměje se na mě podívat. Dokonce i teď, když jsem přivázaná k židli, stále cítím hluboko v břiše touhu.

Stále klečí na zemi a rozdělává oheň. Jeho dokonale tvarované obočí se zvedne a konečně se zvedne ze země.

"To k tomu nic neřekneš?" zakřičím. "Jsem tvoje družka, ty zvrácenej úchyle!"

Místo toho, aby mě svazoval, by mě měl chránit! Co to s tím chlapem k čertu bylo?

Přijde ke mně a hrubě mě chytne za tvář. "Družka?" odplivne si znechuceně, jako by slovo družka bylo to nejhorší možné ve slovníku.

Přejede mi prstem po spodním rtu a já cítím, jak se mi pod jeho dotekem zachvěje.

"Proč mi to děláš?" ptám se. "Vždyť tě ani neznám."

Zůstává zticha.

"PROČ?" vykřiknu tentokrát hlasitěji.