Spalující žár Slavností letního slunovratu pražil na dlážděné ulice Králova přístaviště, avšak tíživá atmosféra neměla s počasím téměř nic společného. Pro Valyrijské císařství byla tato týden trvající okázalost monstrózní přehlídkou nadvlády. Byl to čas, kdy se nejbohatší lordi halili do absurdních vrstev zlata a drahokamů a stavěli své postavení před sousedními královstvími na odiv jako pávi. Kdo měl peníze, dával je na odiv; kdo je neměl, ten je buď padělal, nebo se skrýval ve stínech. Zde bylo zdání realitou a bohatství představovalo jedinou měnu, za kterou se dalo koupit přežití.

Přesto se v periferním vidění těchto arogantních lordů vlekly skutečné základy císařského luxusu: neviditelná kasta. Otroci.

Pohybovali se jako duchové se sklopenými hlavami pod oslepujícími zlatými věžemi Rudé bašty. Melodické cinkání jejich železných řetězů bylo jediným pravidelným rytmem, který protínal chaotické oslavy. Mezi nimi se však skrývala anomálie. Zatímco její vrstevníci tupě zírali na prach pod svýma bosýma nohama, jedna mladá žena se odvážila zvednout zrak.

Oféliiny smaragdové oči se upíraly na impozantní karmínové zdi královského paláce.

Rudá bašta byla považována za kousek nebe na zemi, jemuž vládl muž, kterého smrtelníci uctívali jako živého boha – král. Být pozván za posvátné železné brány bašty v poslední den slavností znamenalo absolutní vrchol aristokratického úspěchu. Vyslanec doručil vytoužené červené obálky před deseti dny a městská šlechta by s lehkostí podřezávala hrdla už jen za to, aby je mohla alespoň na okamžik spatřit.

Oféliin pán, paranoidní vrchní ministr, který zoufale lpěl na své slábnoucí politické moci, nechal téměř vyhladovět celou svou domácnost, aby si mohl dovolit úplatky nezbytné k zajištění pozvánky. Úzkost z udržení křesla u Nejvyššího dvora z něj udělala sadistu. Dokonce i teď byl živý, palčivý šrám táhnoucí se přes Oféliinu páteř čerstvým důkazem jeho špatné nálady.

Když však nadešel první den slavností, starý ministr vyjel v opulentním kočáře následován svými sedmi povýšenými konkubínami a dvěma tucty otroků, mezi nimiž nechyběla ani Ofélie. První tři dny byli otroci drženi v dusivé temnotě ubikací pro služebnictvo a měli zakázáno byť jen koutkem oka nahlédnout na nebeské tance, závody vozatajů a mýtické tvory předváděné ve Velké aréně. Prázdné žaludky se jim bolestivě svíraly v křečích, zatímco shora k nim doléhala omamná vůně pečeného masa. Ofélii to však bylo vcelku lhostejné; chronický hlad se už dávno stal otupělým společníkem, kterého brala raději než bič.

Čtvrtý den však přinesl noční můru. Bez varování nařídila ministrova nejkrutější konkubína, aby byla Ofélie a tucet dalších otroků vhozeni do podzemní mrazivé klece. Nedostali žádné vysvětlení. Pouze jim bylo řečeno, že byli převedeni do královy úschovy jako "obětiny".

Uplynuly další tři dny v mrazivé temnotě, kde se vyděšení otroci tiskli k sobě a modlili se o milost, která neměla nikdy přijít.

A pak nastalo ráno sedmého dne.

Dnešek byl vyvrcholením. Byl to jediný den v roce, kdy se všech šest dračích princů shromáždilo v králově přítomnosti a přivedlo s sebou zdroj své děsivé nadvlády: císařské draky. Když byla Ofélie a její spoluzajatci surově hnáni po tmavé kamenné rampě vstříc oslepujícímu slunečnímu svitu, slyšela hřmící jásot tisíců šlechticů, kteří zaplnili arénu ve stylu kolosea.

Aristokracie bzučela nebezpečnými politickými hrami. Král totiž ještě nejmenoval formálního dědice, což znamenalo, že zlatý trůn může zdědit kterýkoli ze šesti mocných princů. Šlechtice děsila představa, že podpořit nesprávného prince znamená absolutní zkázu. Čeho se však obávali ještě víc, byla samotná ta zvířata.

Císařští draci byli monstra vzpírající se přírodě. Když byli přiváděni do arény, samotná země se třásla. Každá ta bestie byla dvanáctkrát větší než válečný hřebec. Někteří měli nasazené náhubky, jiní byli spoutáni v děsivých železných poutech, k jejichž zkrocení bylo zapotřebí deseti mužů. Pouze jeden drak se pohyboval zcela volně – kolosální noční můra s obsidiánovými šupinami, ozdobená pouhým jednoduchým železným obojkem, která s mrazivou poslušností následovala svého pána. Patřil Třetímu princi.

Zatímco princové usedali na svá vyvýšená, opulentní místa pod Zlatým trůnem, začali si vyměňovat skryté narážky. Pátý princ se chlubil, že předchozího dne popravil ministra jen proto, aby mohl zkonfiskovat jeho sedm konkubín. Druhý princ se ušklíbl a vysmál se Třetímu princi pro jeho nechvalně známý nezájem o ženy.

Ale Arthur, Třetí princ, jim nevěnoval ani jediný pohled. Jeho tmavé, neproniknutelné oči byly upřeny výhradně na písčitou plochu arény stovky stop pod nimi.

Královský herold pozvedl hlas do magické výšky a umlčel tak tisíce šlechticů. "Pohleďte! Nechť začne Obětina letního slunovratu!"

Za heroldem, obklopena legií těžce ozbrojených stráží, stála Ofélie a její zbědovaní společníci. Stráže surově udeřily každého, kdo se odvážil zakňourat. Váleční zajatci, odsouzení zločinci a odkopnutí otroci – jejich životy neznamenaly víc než jen krvavou mezihru k nasycení posvátných zvířat. Vzhledem k tomu, že vrchní ministr byl popraven Pátým princem, Ofélie i ostatní jeho otroci sem byli prostě pohozeni k likvidaci.

Ofélie se zachvěla v kousavém ranním větru. Pod nánosy špíny a prachu jí bylo sedmnáct a byla ničivě krásná. Kosti jí žalostně trčely zpod rozedraných, našedlých šatů, ale její tvář ve tvaru diamantu si zachovávala uhrančivý klid. Zatímco ostatní nekontrolovatelně naříkali a rvali si vlasy, když se těžké železné mříže blokující draky začaly pomalu a s rachotem otevírat, Ofélie prostě zavřela své smaragdové oči.

*Klap. Klap. Klap.*

Klece se dokořán rozevřely. Šest párů hladových, plazích očí se zaměřilo na schoulenou hromadu lidského masa. Obětina začala.