Pohled Amelie

Ranní vzduch byl chladný, když jsem spěchala domem smečky a balancovala s tácem plným snídaňových talířů. Chodbami se linula slabá vůně karamelu a čerstvě uvařené kávy, ale úzkost, která ve mně klíčila, to ani v nejmenším neuklidnilo. Dnes byly mé narozeniny – osmnácté – den, kdy jsem měla ucítit svého druha, který mě odvede z tohoto prokletého života. Život osiřelé omegy v naší smečce byl protkán útrapami a utrpením.

„Máš v plánu nechat mě čekat celé dopoledne, Amelie?“ Margaretin ostrý hlas prořízl mé myšlenky jako bič, jakmile jsem vstoupila do jídelny.

Margaret byla snoubenkou alfy Brandona. Jemu bylo třiatřicet let a stále byl bez družky. Margaret bylo sedmadvacet a byla dcerou alfy ze smečky Železného lesa. Poznali se zhruba před rokem na každoročním plese hledání druhů.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem a sklopila hlavu. Její tmavé, pečlivě upravené lokny se leskly ve slunečním světle, které pronikalo širokými okny jídelny, a její dokonale opěstěné nehty netrpělivě bubnovaly o stůl. Všichni věděli, že Margaret se brzy stane Lunou. Také se tak chovala, s ostrým jazykem a ještě ostřejším pohledem.

Přimhouřila oči na tác v mých rukou. „Kde je mé mandlové latté? Výslovně jsem si o něj žádala.“

„Už se nese, Margaret…“ Zarazila jsem se a trhla sebou. „Hned ho přinesu.“

Rty se jí zkřivily do krutého úšklebku. „To si piš. Nerada bych si musela s Brandonem promluvit o tvé neschopnosti.“ Nevěděla jsem, proč mě tolik nenávidí. Jako by si vždycky hledala nějakou záminku, aby mě mohla potrestat.

Ostatní služebné, které už postávaly kolem stolu, si vyměnily chápavé pohledy. Jedna z nich, vysoká brunetka jménem Rebecca, typická patolízalka, po mně šlehla pohledem. „Upřímně, Amelie, měla by sis dávat větší pozor. Lady Margaret má dost starostí i bez toho, abys jí kazila ráno.“

„Přesně tak,“ vložila se do toho další služebná, Hannah, jejíž hlas odkapával falešnou sladkostí. „Ona už tuhle smečku prakticky vede. Měla bys být vděčná, že ti vůbec dovolí jí sloužit.“

Přikývla jsem a sevřela tác pevněji, aby se mi nepřestaly třást ruce. „Ano, samozřejmě.“

Když jsem se otočila k odchodu, Margaretin hlas mě zastavil. „A neříkej mi Margaret, jako bychom si byly rovné. Pro tebe jsem Luna Margaret.“ Její slova byla prosycená jedem a služebné se uchechtly. Tváře mi hořely, ale neodporovala jsem. Nebyla to Luna, ale měla ráda, když jí tak ostatní říkali.

V kuchyni jsem se třesoucíma se rukama připravovala latté a stále se cítila zraněná tím, jak mě všichni bezdůvodně a s oblibou ponižovali. A nikdo si nevzpomněl na mé narozeniny. Většinou každý dostal od alfy lístek s přáním k narozeninám, ale já ne.

Můj odraz ve vyleštěném kovu konvice na kávu upoutal mou pozornost. Hleděla na mě štíhlá dívka se širokýma šedýma očima a blond vlasy staženými do volného copu. Tvář se mi zdála bledší než obvykle a můj výraz byl unavený. Byla to známá věc, že jsme své vlky získávali v šestnácti a cítili své druhy, jakmile jsme dovršili osmnáct let, tak proč jsem toho svého necítila?

„Je to jen další den,“ zašeptala jsem sama pro sebe. „Drž hlavu dole a všechno bude v pořádku.“

Ale nepůsobilo to jako jen další den. Vzduch se zdál být nabitý. Dovolila jsem té malé naději, aby mi v hrudi zabublala.

Po donesení latté a přetrpění další vlny opovržlivých pohledů a poznámek jsem se stáhla do prádelny, abych popadla dech. A vtom mě to udeřilo – vůně, jakou jsem nikdy předtím necítila. Hřejivá a zemitá, jako borovice po dešťové bouři, s nádechem pižma. Tep se mi zrychlil. Srdce mi bušilo jako o závod.

‚Druh.‘

Slova mé vlčice Sophie se mi rozléhala v mysli, vzrušující a děsivá zároveň. Ta lahodná vůně za mě tahala, táhla mě z prádelny a chodbou dál. Nohy se mi pohybovaly samy od sebe, vedeny neviditelným vláknem. Z té vůně se mi svírala hruď, táhla mě k sobě, jako by se kolem mě obmotala. V tiché chodbě ta vůně zesílila a přehlušila všechno ostatní kolem mě. Byla tak silná a opojná, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Vše, co má vlčice chtěla, bylo obalit se v ní, vyválet se v ní.

‚To je náš druh!‘ řekla Sophia nadšeně. ‚Běž rychle. Chci svého druha.‘

Vůně sílila, když jsem vyšla ven na cvičiště. V ranním světle tam trénovali válečníci. Mýma očima jsem přejížděla dav a hledala zdroj. A pak jsem ho uviděla.

Alfa Brandon Thorne.

Nemohla jsem uvěřit, že měsíční bohyně mi určila jako druha alfu Brandona. Šok se mísil s úžasem. Svět kolem mě vybledl, když mnou projela neodolatelná touha. Přemohl mě hluboký pocit naplnění, jako bych našla chybějící část své duše.

Stál uprostřed hřiště a s ladnou sebedůvěrou převyšoval ostatní. Tmavé vlasy měl mírně rozcuchané a jeho ostré rysy měly soustředěný výraz, když zrovna předváděl nějaký bojový chvat. Sluneční světlo se odráželo na potu na jeho čele, díky čemuž působil téměř nadpozemsky.

Zatajil se mi dech, když se naše pohledy střetly. Naděje mi v hrudi vzrostla, když jsem v jeho očích uviděla poznání. Bylo to tady. Můj druh. Můj alfa. Vytáhne mě z mého ubohého života. Než jsem se stihla zastavit, nohy mě samy nesly k němu.

Zírala jsem na něj, jako by byl můj Bůh. Byl tak krásný a silný, že do něj byla zakoukaná každá dívka ze smečky Karmínového půlměsíce. Jediné, co jsem chtěla, bylo dojít k němu a padnout mu do náruče, až mě v ní sevře. ‚Druhu,‘ zašeptala jsem a tváře mi zčervenaly.

Ale proč se choval tak chladně? Copak mě nepoznal?

Když jsem byla jen několik stop od něj, jeho výraz se změnil. Tělo mu ztuhlo a jeho teplé, jantarové oči zchladly. Záblesk poznání v jeho pohledu rychle vystřídalo kruté zklamání a hněv. Bodlo to hluboko, a tak jsem zaváhala.

‚Ne, jdi k němu!‘ naléhala Sophia. Když jsem k němu udělala ještě pár kroků, do periferního vidění se mi dostala Margaret, která mířila přímo k alfovi Brandonovi.

„Alfo Brandone!“ zaštěbetala vzrušeně, hrubě do mě strčila loktem a protlačila se kolem mě, takže jsem zavrávorala do strany.

Podíval se na ni a rozzářil se, jako bych tam vůbec nebyla. Otevřel náruč pro Margaret, která k němu přiběhla a pevně ho objala. Zvedla hlavu a on jí vtiskl polibek na rty.

Srdce mi kleslo. Stála jsem tam jako přimrazená, neschopná pohybu. Teplo, které jsem před chvílí cítila, se vypařilo a zanechalo po sobě jen intenzivní bolest. Dolehla na mě tíha jeho strašlivého odmítnutí. Jeho zrada působila, jako by mi do hrudi vrazili nůž a pak s ním ještě otočili.

Sophia ve mně vyla vzteky a žárlivostí. ‚Ne, to je náš druh.‘ Chtěla jít ven a odtrhnout od něj Margaret, ale já věděla, že je to slabá vlčice. Kdyby se dostala na povrch, alfa Brandon by ji okamžitě zabil.

Celá léta jsem o tomto okamžiku snila – o dni, kdy najdu svého druha, toho jediného člověka, jemuž je souzeno vidět mě takovou, jaká doopravdy jsem, který mě bude milovat a chovat v úctě. Ale teď ten sen ležel roztříštěný u mých nohou. Do očí mi vyhrkly slzy.

Alfa Brandon na mě nenávistně pohlédl, protože jsem se opovážila přiblížit. Margaret se také otočila a podívala se na mě přimhouřenýma očima. V žaludku se mi usadil děs. Bála jsem se, že kdybych přišla blíž a prohlásila, že jsem jeho družka, hodili by mě do žaláře. Takže jsem se otočila a odešla, ramena mi klesla pod tíhou ubohého odmítnutí, které jsem ani neslyšela vyslovit nahlas. Jeho vůně se mě stále držela, hořkosladká a nesnesitelná. Než jsem došla k domu smečky, slzy mi zamlžily zrak.

Myslela jsem, že dnešek by mohl být jiný, že bych konečně mohla mít někoho, s kým bych to mohla sdílet. Místo toho jsem zůstala se srdcem plným zoufalství. Neměli se snad druhové o sebe navzájem starat?

Schovala jsem se do prádelny a dala se do pláče. Byla nějaká možnost, jak se z téhle smečky dostat? Představa odmítnutí byla tak bolestná. Jak mu teď budu sloužit?

Schoulila jsem se na studené podlaze, pažemi si objala kolena a po tvářích mi stékaly slzy. Bolest v hrudi byla nesnesitelná. Bylo to jako hluboká, živá rána, která nepřestávala krvácet. Nevěděla jsem, co mám dělat, ani za kým jít pro útěchu.

V mysli se mi stále dokola přehrával chladný, odtažitý pohled alfy Brandona. Můj druh. Nechtěl mě ani vzít na vědomí.

Najednou se otevřely dveře.