Pohled Amelie

Být sirotkem pro mě bylo vždycky těžké. Podle našeho předchozího alfy, což byl otec alfy Brandona, zemřeli moji rodiče ve válce smeček. Byl tak laskavý, že mi poskytl přístřeší ve svém domě smečky a dokonce mi umožnil vzdělání ve škole pro omegy. Když však o několik let později zemřel a Brandon se stal alfou, vytrhl mě ze školy, udělal ze mě služebnou smečky a přidělil mi podřadné práce s jasným prohlášením, že pokud chci ve smečce zůstat, musím si na své živobytí vydělat. Jeho chlípný pohled na mně často utkvěl a já se krčila stranou, ze strachu z jeho úmyslů. Ale pak svůj pohled ode mě odtrhl, jako by spatřil nějakou havěť.

Narodila jsem se s tetováním velikosti squashového míčku na zádech. Zlatý měsíc spoutaný temnými trnitými liánami, které se kolem něj stáčely. Šaman mě laskavě varoval, že je to znamení kletby, a tak jsem ho musela neustále skrývat, v obavě, že kdyby ho někdo uviděl, zabili by mě.

Náhle se otevřely dveře a vytrhly mě z myšlenek. Spěšně jsem si utřela slzy, ale bylo příliš pozdě. Ve dveřích stála Margaret, ruce zkřížené na hrudi, na rtech jí pohrával samolibý úsměv a ve tváři měla zlomyslný výraz.

„Ale, ale,“ řekla a přistoupila blíž. „Copak to tu nemáme našeho malého sirotka, co fňuká jako malé děcko.“

Neodpověděla jsem a držela hlavu skloněnou. Celé tělo se mi třáslo strachy, i když Sophia chtěla jít ven a na Margaret zaútočit.

„Vím, co se stalo,“ řekla a její hlas odkapával jedem. „Myslíš si, že jsi výjimečná, protože Brandon je tvůj druh? Něco ti povím, Amelie.“ Dřepla si a přiblížila svou tvář k mé. „My jsme to věděli už dávno. Ale ty nejsi nic. Vždycky budeš jen nula. Brandon tě nechce. Velmi brzy tě odmítne, a až to udělá, budeš si přát, abys do téhle smečky nikdy nevkročila.“

Polkla jsem nasucho a snažila se zahnat novou vlnu slz.

„Jestli o tom někomu – komukoli – řekneš,“ pokračovala tichým a nebezpečným hlasem, „postarám se, abys toho litovala. Rozumíš?“

Slabě jsem přikývla, příliš vyděšená na to, abych promluvila. Margaret se narovnala a oprášila si ze sukně neviditelný prach.

„Dobře. A teď se dej do pořádku. Jsi ubohá. Nechci, aby tě někdo viděl brečet, protože když tě uvidí, zeptají se tě na důvod. Přísahám, že budeš litovat, jestli se ten důvod dozví.“ S těmi slovy se prudce otočila, pohodila vlasy a odpochodovala pryč.

Tíha jejích slov mě zdrtila ještě víc. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a pevně je objala. Druhové se o sebe měli navzájem starat. Jeho zrada byla horší než všechny ty roky strávené v otroctví. A oni věděli, že jsem jeho družka? To odhalení mě šokovalo.

Když jsem nakonec vyšla z prádelny, ponižování neskončilo. V kuchyni na mě čekala Rebecca. „Byla jsi přeřazena na práci na záchodech!“ štěkla na mě. „Zůstaň tam, dokud nedostaneš jiný úkol. Opovaž se z toho místa vylézt!“

Zarazila jsem se a zírala na ni. „Cože?“ Záchody byly to nejhorší místo na práci.

Silně mě uhodila do tváře. Vykřikla jsem bolestí, jak jsem upadla. Rty se jí zkřivily do úšklebku. „Copak jsi neslyšela, co jsem řekla? Umyj všechny záchody. Hned!“

Vyděšená jsem se vydala na záchody, jistá si tím, že to byl Margaretin rozkaz.

Během několika dalších dnů na mě Margaret, vždycky tak vynalézavá ve svých intrikách, svalovala vinu za věci, které jsem neudělala. Rozbitá váza, rozlitý nápoj, a najednou jsem byla obětním beránkem pro všechny. Ostatní členové smečky si šeptali a ušklíbali se, jejich poznámky mě bodaly jako nože. Obviňovali mě naprosto ze všeho. A alfa Brandon nad vší tou šikanou jen přivíral oči.

Věci se trochu uklidnily, ale jednoho rána, když jsem se probudila a spěchala do kuchyně, uslyšela jsem Rebeccu, jak křičí na ostatní. Když jsem vešla, Rebecca hodila velmi drahé příbory přímo na zem kousek ode mě.

V tu chvíli vešla Margaret, jako by na tenhle moment čekala, přesně na značku. „Rebecco, nenech jí to projít,“ řekla a její tón byl plný vzteku. „Nejsou s ní nic než problémy.“

Netrvalo dlouho a Rebecca souhlasila. S Margaret mě zahnaly do kouta u spíže, tváře zkřivené hněvem. Cítila jsem, že je něco špatně, ale neměla jsem čas zareagovat.

„Už jsi způsobila dost problémů,“ ušklíbla se okamžitě Rebecca. „Je načase, aby ses poučila.“ A pak přišly rány. „Ne,“ plakala jsem, křičela a prosila je, aby mě nechaly, ale nikdo mě nepřišel zachránit.

„Co se to tu děje?“ ozvalo se hlasité zavrčení. Byl to alfa Brandon, můj druh. Přišel mě zachránit?

„Alfo Brandone,“ Margaret okamžitě změnila výraz tváře a promluvila medovým hlasem. „Amelie po mně hodila rozbité sklo. Podívej, krvácím.“ Ukázala mu malou rýhu na prstu, kterou si způsobila, když mě bila.

„Ne, to není–“

„Jak se opovažuješ?“ skočil mi do řeči alfa Brandon a rozzuřeně zařval. „Hoďte ji do žaláře!“ nařídil.

Byla jsem omráčená. Byla jsem to já, jeho družka, kdo krvácel, a on neměl ani tolik srdce, aby na to nějak zareagoval. Jak naivní ode mě bylo myslet si, že mě přišel zachránit. Byl to od nich zkrátka dokonalý plán, jak se mě zbavit. A tak mě Margaret s Rebeccou odvlekly do žaláře – temné, vlhké díry pod domem smečky, kde byl vzduch těžký a zatuchlý a jediné světlo vycházelo z jediné plápolající pochodně.

„Zůstaneš tady, dokud neuznáme, že sis uvědomila, kde je tvé místo,“ řekla Margaret hlasem prosyceným jedem. Věnovala mi poslední triumfální úsměv, než práskla dveřmi. „Zasraná děvko.“

V temnotě uplynulo sedm dní. Tělo mě bolelo od studené kamenné podlahy a do žaludku se mi zakusoval hlad. Mou jedinou společnicí byla má vlčice Sophia, která se mě snažila utěšit, ačkoli její vlastní bolest zrcadlila tu mou.

Ale sedmého dne se dveře otevřely. Stála v nich Rebecca se svým obvyklým opovržením.

„Vstávej,“ řekla ostře. „Alfa Brandon si tě žádá.“

Vrávoravě jsem se postavila na nohy, slabá a dezorientovaná. Projelo mnou překvapení. Že by mě nakonec přece jen chtěl? Ale její další slova však byla, jako by mě někdo polil ledovou vodou.

„Nabídne tě alfovi Leonardovi. Víš, co to znamená, že? Jeho nevěsty nikdy nevydrží. Do roka budeš mrtvá.“ Lstivě se na mě usmála.

Srdce mi spadlo do kalhot. „Cože?“ hlesla jsem slabým hlasem. „To nemůže udělat. Já... já...“ To bylo horší, než být v žaláři. Všichni o alfovi Leonardovi věděli. Byl prokletý, stejně jako každý alfa v jeho rodině, a tak nemilosrdný, že nejdřív zabíjel a až pak mluvil.

„Zavři hubu!“ vyštěkla Rebecca. Když jsem couvala, přistoupila ke mně, hrubě za mě zatáhla a vyvlekla mě ze žaláře. „Ty náno,“ odsekla. „Opravdu sis myslela, že bys někdy mohla soupeřit s lady Margaret? Tak se podívej, jak pěkně se tě zbavila, když přesvědčila alfu Brandona. Nikdo si alfu Leonarda nechce vzít. Tím, že mu tě nabídne, získá jeho spojenectví pro alfu Brandona. A ty? Ty nebudeš nic víc než ploditelka pro prokletého alfu. Takže je to taková pěkná malá dohoda, ze které mají obě smečky krásný prospěch.“