Pohled Amélie

Tristan se znovu objevil a vyvedl mě ven. Tvářil se laskavě, ale ostražitě. „Neber si to osobně,“ řekl tiše, když jsme kráčeli dlouhou chodbou. Poslouchal nás? Ale co jiného jsem mohla čekat od bety toho nejmocnějšího alfy s jeho bystrým sluchem?

„Neberu,“ zalhala jsem. I když byl Leonardo chladný, odtažitý a rozzlobený, cítila jsem se tu bezpečněji než kdykoli předtím v Krvavém srpku.

Tristan mě vedl velkolepými síněmi smečkového domu, jeho boty se rozléhaly po leštěných podlahách. Šla jsem těsně za ním a klopila zrak, abych nezírala na to nádherné, leč zastrašující prostředí. Všechno na tomto místě působilo nehostinně, dost podobně jako jeho alfa. Vrátil se mi smutek z odmítnutí alfy Brandona a já se zhluboka nadechla, abych se nerozplakala.

Ten mě chytře nejenže odmítl jako svou družku, protože jsem omega, ale postaral se o to, abych do roka zemřela. A zároveň díky mně uzavřel spojenectví s alfou Leonardem.

Když jsem ze smečky odcházela, Brandon za mnou přišel do pokoje. Stoupl si ke mně až příliš blízko a přejel mi prsty po linii čelisti. Chtěla jsem se k němu naklonit, ale po tom, co mi udělal, jsem se zastavila. „Bude lepší, když svůj účel splníš dobře, Amélie. Jestli zjistím, že jsi utekla, osobně tě najdu a zabiju tě.“ A pak se naklonil a otřel se mi rty o tvář. Udělalo se mi špatně, tak jsem ho odstrčila, ale on se jen uchechtl a odlouda se pryč.

„Tohle bude tvůj pokoj,“ řekl Tristan a vytrhl mě ze vzpomínek. Došli jsme ke dveřím na samém konci chodby. Zastavil se, otočil se ke mně a otevřel je.

Nakoukla jsem dovnitř, napůl jsem čekala něco ponurého, ale bylo tam překvapivě čisto, útulno a mnohem lépe než kdekoli, kde jsem kdy žila. V pokoji byla postel s plyšovou dekou, jednoduchý dřevěný stůl u okna a šatní skříň. Oknem dovnitř proudilo sluneční světlo, takže prostor působil tepleji, než jsem si představovala.

„Pokud chceš, můžeš si smečkový dům prohlédnout,“ pokračoval Tristan klidným, leč vlídným hlasem. „Ale severnímu křídlu se vyhýbej. Tam má komnaty alfa Leonardo a nepřeje si být rušen. Rozumíš?“

Rychle jsem přikývla, nechtěla jsem udělat špatný dojem. „Ano, rozumím. Děkuji.“

Tristan si mě chvíli prohlížel, jako by se snažil přijít na to, proč jsem tak poddajná. Bez dalšího slova se otočil a odešel. Dveře za ním cvakly.

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje a tiše jsem si oddechla. Tenhle pokoj mi připadal jako bezpečné útočiště. Byl krásný, ale hlavně byl můj, i když jen prozatím.

Při pomyšlení na to, že budu sama, jsem se mírně pousmála. Nemusela jsem vídat alfu Leonarda ani čelit jeho hněvu. Nemusela jsem snášet Rebečina ostrá slova, Margaretiny kruté úšklebky ani odmítnutí od alfy Brandona. Tady jsem mohla být zkrátka zticha a nepovšimnuta.

Když jsem svou malou tašku uložila do skříně, všimla jsem si na straně pokoje dveří. Zvědavě jsem je otevřela a objevila koupelnu. Vana vypadala čistě a lákavě, lesklý kohoutek se třpytil ve světle.

Představa teplé koupele byla příliš lákavá na to, abych jí odolala. Napustila jsem vanu a vlezla do ní, horká voda okamžitě uvolnila napětí v mých bolavých svalech. Nikdy předtím jsem takové pohodlí nezažila. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala vodu smýt nejen špínu, ale i tíhu uplynulých dnů.

Když jsem konečně vylezla a zabalila se do měkkého ručníku, cítila jsem se lehčí, jako bych ze sebe svlékla vrstvu svých starostí. Rychle jsem se osušila a vrátila se do pokoje.

A tehdy jsem si toho všimla – vůně jídla.

Na malém stolku u okna ležel tác vrchovatě naložený chlebem, kouřící polévkou, čerstvým ovocem a dokonce i malým talířkem s čokoládovým dezertem. V žaludku mi hlasitě zakručelo, což mi připomnělo, že jsem od chvíle, co mě uvrhli do žaláře, pořádně nejedla.

Přešla jsem blíž, zprvu váhavě. Opatrně jsem vzala kousek chleba, uvažovala, jestli se mi to nezdá, a kousla jsem si. Byl měkký a teplý, takové jídlo jsem snad nikdy neměla. Pro mě to byl luxus, a rozhodně ne sen.

Než jsem se nadála, jedla jsem všechno a vychutnávala si každé sousto, jako by to byla hostina. Fazolová polévka byla sytá a krémová. Ovoce šťavnaté a sladké. Než jsem se dostala k dezertu, měla jsem tváře naduté jako veverka.

Ale bylo mi to jedno. Měla jsem hlad a to jídlo mi dělalo neskutečně dobře.

Když jsem však sáhla po posledním kousku chleba, můj žaludek se vzbouřil a než jsem si to uvědomila, začalo mě natahovat. Doběhla jsem do koupelny a všechno jsem vyzvracela. Zmatená jsem seděla na podlaze koupelny a zalykala se. Hádám, že můj žaludek nezvládl sníst tolik jídla po tak dlouhé době. Zhluboka jsem se nadechla a vypláchla si ústa.

Náhle mou pozornost upoutal slabý zvuk. Zavrzání za dveřmi.

Ztuhla jsem. Pomalu jsem se šla podívat ven.

Dveře jsem měla pootevřené, škvíra byla dost široká na to, aby se po podlaze mihl stín. Srdce se mi zastavilo. Kdo tam je? Otevřela jsem dveře natolik, abych mohla vykouknout, a uslyšela vzdalující se těžké kroky. Ze strachu jsem dveře rychle zavřela a zamkla je zevnitř.

Psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem se dobelhala k posteli a svalila se na ni. Natáhla jsem se, zavřela oči a téměř okamžitě se propadla do hlubokého spánku. V snech se mi zjevoval vlk s hedvábně černou srstí a zlatýma očima, který byl vyšší než já, kráčel vedle mě a předl. A kupodivu jsem se v jeho přítomnosti cítila tak v teple a utěšeně. Posadil se vedle mě a já se stočila do jeho hustého kožichu do klubíčka.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mě klepání na dveře. Vyskytla jsem z postele a vrhla se ke dveřím, abych otevřela. K mému naprostému překvapení jsem spatřila alfu Leonarda.

Jeho pohled klesl k ručníku, do kterého jsem byla volně zabalená. Hlava mi vystřelila k hrudi a zrudla jsem až do výstřihu, když jsem viděla, jak mi vykukují horní oblouky prsou. Rychle jsem se zakryla a pevně si ručník omotala.

„Alfo Leonardo,“ zachraptěla jsem, setkala se s jeho očima a cítila se strašně poníženě.

Byla jsem vážně překvapená, že za mnou přišel, když to byl on, kdo po mně chtěl, abych se od něj držela dál. „P-přejete si?“

Skrze zatnuté zuby pronesl: „Naše svatba se o týden odkládá.“