Pohled Amelie

Zatímco jsme vyrazili směrem ke smečce Obsidiánového tesáku, SUV dunělo na štěrkové cestě. Nikdo z mé smečky se se mnou nepřišel rozloučit. Byli zkrátka rádi, že se mě zbavili. Když auto vyrazilo pryč z mé smečky, naposledy jsem vyhlédla ven a v břiše se mi svíral uzel. Vrátím se někdy? O tom jsem silně pochybovala, protože by mě nikdo nepřivítal s otevřenou náručí. Chtělo se mi plakat, ale zahnala jsem slzy mrkáním a otočila hlavu, abych se podívala z okna. Prolila jsem dost slz pro ty, kteří mě nechtěli.

Po několika hodinách jsem zahlédla území smečky Obsidiánového tesáku a všimla si, že její pozemky se táhnou donekonečna do všech stran.

Srdce se mi rozbušilo, když se objevil ohromující komplex – masivní budovy z temného kamene obklopené vysokými ploty. Celé to místo přímo křičelo mocí, kontrolou a bohatstvím. Smečka byla o tolik větší než ta Karmínového půlměsíce, soudě podle toho, že naše auto jelo už poslední hodinu, a pořád jsme ještě nedorazili k alfovu domu.

Alfa Leonardo seděl vedle mě. Oči měl upřené z okna, čelisti pevně semknuté v tvrdé linii. Neřekl jediné slovo od doby, co jsme odjeli z Karmínového půlměsíce, a jeho ticho bylo ohlušující. Co se mě týkalo, choulila jsem se v koutku, vyděšená z toho, že vůbec dýchám v přítomnosti nejsilnějšího alfy na severu. Objímala jsem malou tašku, která obsahovala všechny mé věci.

Když jsme dorazili, Leonardo vystoupil jako první, jeho pohyby byly ostře zabarvené hněvem. Zaváhala jsem, ale jeho beta Tristan mi otevřel dveře a pokynul, abych ho následovala.

„Tudy,“ řekl Tristan odměřeným tónem a přitom si mě měřil pohledem.

Hlavní budova byla stejně tak odstrašující jako samotný alfa – vysoké stropy, podlahy z bílého mramoru a vzduch, u něhož jste měli pocit, že by vás mohl rozdrtit, kdybyste se tam zdrželi příliš dlouho. Leonardo šel napřed a jeho dlouhé kroky ho zavedly do místnosti s elegantním nábytkem a obrovským krbem.

Zastavil se u krbové římsy. „Chci, abys odešel,“ řekl Tristanovi. „Musím s ní mluvit o samotě.“

Tristan se uklonil a odešel. Zůstala jsem s alfou Leonardem sama. Převalila se přes mě vlna děsu.

„Sedni si,“ poručil, a ani se na mě nepodíval.

Posadila jsem se na samý okraj koženého křesla, ruce si nervózně mnula v klíně. Ticho se protahovalo, dokud se na mě alfa Leonardo konečně neotočil s hromovým výrazem.

„O tohle jsem nestál,“ začal a jeho hlas zněl jako tiché zavrčení. „Nevím, jakou hru alfa Brandon hraje, ale jedno ti musí být jasné – nechci žádnou Lunu a rozhodně nechci tebe.“

Při jeho slovech jsem sebou trhla, ale mlčela jsem.

Opřel se o krbovou římsu a zkřížil si ruce. „Starší z mé smečky chtějí dědice. To je jediný důvod, proč jsem na to přistoupil. Takže takhle to bude fungovat: vezmeme se kvůli zachování zdání a já tě označím. Na veřejnosti se budeme chovat jako pravý alfa a Luna. Ale mimo ni se mi budeš plést z cesty.“

Přikývla jsem a roztřeseným hlasem řekla: „Dobře.“

Leonardovy oči se zúžily. „Dobře? To je všechno?“

Lehce jsem naklonila hlavu. „Ano,“ odpověděla jsem pokorně. Co jiného ode mě chtěl, abych řekla?

Jeho frustrace se prohloubila, ale pokračoval. „A tady jsou pravidla: Do záležitostí smečky nebudeš mít co mluvit. Budeš bydlet v západním křídle, daleko od mých komnat. Nebudeš se mnou sedět. Nebudeš se mnou jíst. A co je nejdůležitější, nebudeš ode mě nic vyžadovat. Rozumíš?“

Těžce jsem polkla, ale znovu přikývla. „Rozumím.“

Obočí se mu stáhlo, jako by nečekal, že budu tak snadno souhlasit. „A tobě to… takhle vyhovuje?“

Zmateně jsem na něj zamrkala. Přivedl si mě sem přece právě za tím účelem. „Ano, to mi vyhovuje,“ odpověděla jsem. Aspoň tady mě nikdo nehodí do žaláře za to, že připálím toast nebo zapomenu pořádně načechrat polštář.

„Uvědomuješ si vůbec váhu této situace?“ zeptal se.

Zamračila jsem se. „Ano. Říkal jste, že se zítra vezmeme a já se vám budu plést z cesty, dokud nebudete potřebovat… dědice.“ Při poslední části mi zčervenaly tváře a rychle jsem sklopila pohled.

Leonardo zprudka vydechl a promnul si kořen nosu. „Skvělé. Fajn,“ zamumlal. „Zůstaneme u toho. Tristan ti ukáže tvůj pokoj. Svatba proběhne zítra. Někdo se tu objeví, aby tě na to připravil.“

Váhavě jsem vstala, nejistá, jestli bych mu měla poděkovat, nebo prostě odejít. „Alfo Leonardo?“

„Děkuji vám,“ řekla jsem nakonec tiše.

Obočí se mu stáhlo. „Cože?“ zeptal se a nedokázal uvěřit, že mu za svou situaci děkuji.

Zaváhala jsem. Pak jsem položila upřímnou otázku. „Mám dotaz. Co když budu mít hlad? Smím do kuchyně, nebo mám počkat, až mi někdo přinese jídlo? Nerad bych vás rozčílila tím, že se budu krást do spíže.“ Kromě toho, jelikož v mé smečce mi sotva dávali jídlo dvakrát denně, zajímalo mě, jestli mi dopřeje pořádné porce jídla, když nejsem nic než ploditelka.

Alfovi Leonardovi se rozšířily oči. „Ty si děláš starosti s jídlem zrovna teď?“

„No, ano,“ řekla jsem a pod jeho upřeným pohledem se mi zahřály tváře.

Leonardo na mě zíral, výraz měl směsicí nevíry a podráždění. „Ne. Žádné kradení se. Jez, kdykoliv chceš. Prostě se mi nepleť do cesty.“

„Oh, to bude snadné,“ řekla jsem. „Nedáte se totiž přehlédnout,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

V očích se mu zablesklo podrážděním. „Co tím myslíš?“

Kousla jsem se do rtu a příliš pozdě si uvědomila, co jsem provedla. Takže abych situaci zmírnila, dodala jsem: „Jste jako… bouřkový mrak?“

Alfa Leonardo přimhouřil oči. „Bouřkový mrak?“

Znovu jsem zrudla a mnula si ruce. „Je to kompliment. Bouřkové mraky jsou mocné a… dramatické.“ Bohyně, ať už někdo zastaví můj slovní průjem.

Zatnul čelisti tak pevně, až jsem uvažovala, jestli si nepraskl stoličky. „Ty jsi neuvěřitelná.“ Ruce podél těla se mu sevřely v pěsti. „Na tom nezáleží. Prostě si pamatuj, co jsem řekl. Neočekávej nic víc než to, co jsem ti nabídl.“

Přikývla jsem s upřímnýma a široce rozevřenýma očima. „Rozumím.“

„Dobře,“ odsekl a vypochodoval ven.

Sledovala jsem, jak odchází, a srdce mi i přes jeho hněv bušilo o něco rychleji. Možná byl děsivý a přísný, ale nehodil mě do žaláře. To bylo už teď mnohem lepší, než na co jsem byla zvyklá.

Když se za ním zavřely dveře, svezla jsem se zpátky do křesla a tváře mi hořely. Nějak jsem ten rozhovor přežila, ale měla jsem pocit, že život tady bude všechno, jen ne snadný.

Náhle mi hlasitě zakručelo v břiše.