Pohled Amelie

Těžce obrněné SUV Obsidiánového tesáku se řítilo po dálnici a nechávalo za mnou míle hustého lesa, jež mě dělily od smečky Krvavého půlměsíce.

Schoulená v nejzazším koutě luxusního koženého zadního sedadla, naprosto pohlcena vedle mě sedícím mohutným, zádumčivým alfou, mojí primární emocí nebyl strach z kletby. Byl to čirý zmatek.

Alfa Leonardo nepromluvil jediné slovo od toho výbušného incidentu v síni. Paže měl pevně zkřížené na široké hrudi a ostrou čelist pevně zaťatou. Kradmo jsem vrhla opatrný pohled na jeho zastíněný profil. Byl děsivý – fyzické ztělesnění temné, smrtící síly. A přesto, když si rázně klekl na mramorovou podlahu, aby mě ochránil před Margaretiným hněvem... neublížil mi. Dokonce na mě ani nezvýšil hlas.

Když jsme konečně projeli těžce opevněnou železnou bránou jeho osobního sídla, spadla mi brada. Sídlo Obsidiánového tesáku nebyl jen dům smečky; byla to mohutná, neproniknutelná středověká pevnost vytesaná z tmavého horského kamene.

Svého betu nekompromisně poslal pryč a odvedl mě přímo do své rozlehlé soukromé pracovny. Jakmile těžké mahagonové dveře zaklaply, byli jsme sami. Napětí v místnosti okamžitě stouplo.

Leonardo se ke mně pomalu otočil. Jeho temné oči přelétly mou pohmožděnou postavu, v jeho pohledu se stahovala složitá bouře.

"Potřebuji, abys pochopila realitu své situace," rozlehl se jeho hluboký hlas tichou místností. "Byla jsi koupena za jediným účelem. Starší požadují dědice, aby uspokojili toxický odkaz."

Pomalu jsem přikývla a tiskla si k hrudi malou tašku. "Chápu. Jsem chovná samice." To chladné slovo mi v ústech chutnalo jako popel.

V očích mu při tom slově zablesklo náhlým hněvem. Udělal těžký krok blíž a tyčil se nad mou malou postavou. "Na veřejnosti jsi má Luna. V soukromí se mi budeš bezpečně klidit z cesty. Zcela oddělené křídlo. Žádná společná jídla. Rozhodně nechci, aby tvá přítomnost narušovala můj řád. Rozumíš?"

"Ano," odpověděla jsem okamžitě, s úlevou. Zůstat neviditelná byla moje specialita.

Zamračil se, zjevně naštvaný mým nedostatkem slz nebo zběsilého prosení. "Tobě vyhovuje, že tě tvůj novomanželský alfa bude ignorovat, dokud tě nebude potřebovat?"

"Upřímně to preferuji," vyhrkla jsem tiše a pokrčila útlými rameny. "V mé staré smečce to, že si mě někdo ‚všiml‘, obvykle znamenalo těžkou botu do žeber nebo drhnutí společných záchodů. Být ignorována v krásném pokoji zní jako velkolepá dovolená."

Leonardo naprosto strnul. Ta naprostá hrůza a prudký hněv, které mu bleskově přelétly přes ostré rysy, byly děsivé, ale on to zamrkal pryč a jeho maska z chladného ledu zapadla zpět na své místo.

"Je ještě něco, co nutně potřebuješ, než tě můj personál doprovodí do tvého izolovaného křídla?" procedil skrz zuby a promnul si kořen nosu.

Zaváhala jsem a skousla si pohmožděný spodní ret. "Jen jednu maličkost," zašeptala jsem nervózně. "Když se uprostřed noci probudím s obrovským hladem, smím se opatrně vplížit do kuchyně? Opravdu bych vás nerada naštvala tím, že bych kradla jídlo."

Leonardo na mě zíral, jako by mi právě narostla druhá hlava. "Kradla jídlo? Jsi Luna nejmocnější vojenské smečky na kontinentu. Ty ty kuchyně doslova vlastníš. Můžeš jíst, co chceš a kdykoliv se ti zachce."

Na mých vyčerpaných rysech se mihl nepatrný, křehký úsměv. "Oh. No, to je úžasné. Děkuji, alfo."

Jeho výraz se zkřivil v naprosté zoufalství. "Prostě se mi pleť z cesty."

"To by nemělo být tak těžké," nabídla jsem upřímně. "Jste celkem děsivý. Jako obrovský bouřkový mrak. Budu prostě chodit opačným směrem než burácející hrom."

Místnost svíralo napjaté, šokované ticho. Vážně jsem právě nejvražednějšího alfu na severských územích do očí nazvala bouřkovým mrakem?

Leonardovy ruce se pomalu sevřely v pěst. Naklonil se, jeho neuvěřitelně hezká tvář se zastavila pouhé centimetry od mé. Mé smysly pohltila opojná vůně borovice a temného deště.

"Bouřkový mrak," zopakoval, hlas mu klesl o smrtící oktávu. "Dobře si pamatuj, že blesky pálí, Amelie. Zvlášť když si omylem hraješ v bouři."

Prudce se otočil na podpatku a vypochodoval ze dveří pracovny. Když za ním těžké dřevo s bouchnutím zapadlo, srdce mi bušilo zběsilým rytmem. Byla jsem uvězněna v temném hradě s prokletou bestií, ale zvláštní bylo, že se má duše cítila tak nevídaně lehce jako už celá léta ne.

Najednou mi v tiché místnosti divoce a hlasitě zakručelo v prázdném žaludku.