Pohled Victorie:

Je už deset minut po šesté večer a já jsem stále úplně sama v luxusním apartmá, kde se mám setkat s Alexanderem Sterlingem, svým budoucím manželem. Kromě všech těch faktů, které jsem o něm četla v novinových článcích, je pro mě stále cizincem.

Mluvili jsme spolu jen dvakrát a pokaždé v přítomnosti našich rodičů. Poprvé to bylo při našem seznámení na jedné firemní akci a podruhé na narozeninové oslavě mého otce, kterou pořádal pan Sterling, Alexanderův otec.

Jinak jsme spolu nemluvili vůbec. Ten den jsem se s ním sice pokusila promluvit, ale zdálo se, že se mi vyhýbá, a dodnes si říkám proč.

Je to poprvé, co spolu budeme mluvit mezi čtyřma očima, a byl to on, kdo mi napsal, abychom se tu sešli.

Přestože na mě naléhal, abych přišla dřív, má docela zpoždění a já si začínám klást otázku, jestli se vůbec ukáže.

Zatímco sedím a čekám, nemůžu se přestat rozhlížet po vší tom luxusu, ve kterém on a jeho rodina žijí. I tento velkolepý hotel patří jeho rodině. Je to obchodní magnát a miliardář.

Ať se na to dívám jakkoli, dělám to jen pro svého otce, protože to má posloužit k jeho prospěchu.

Zatímco přemýšlím o všech těch dobrých věcech, které toto manželství mé rodině přinese, dveře nakonec zavrzají a vejde Alexander. Na okamžik zpomalí, podívá se na telefon, na kterém právě píše zprávu, a pak si ho strčí do kapsy u kalhot. Má na sobě černý oblek šitý na míru.

Potom dál kráčí ke kulatému stolu, aniž by se na mě jedinkrát podíval, a arogantním rozmachováním paží zabírá obrovské množství prostoru.

Navzdory aroganci, která čiší z řeči jeho těla, na něj nedokážu přestat zírat, protože je tak pohledný. Možná se neznáme osobně, ale nemůžu popřít, jak moc je přitažlivý.

Když dojde ke kulatému stolu, nenuceně si na druhé straně odtáhne židli, a zatímco se posadí, prohrábne si rukou své hedvábné vlasy.

Očekávám, že promluví jako první, ale když mu to trvá příliš dlouho, cítím se trapně, a tak místo toho něco řeknu já.

"Dobrý večer," usměju se na něj a ze všech sil se snažím, aby to vypadalo upřímně.

"Trvalo ti to dost dlouho," odpoví arogantně a výraz jeho tváře odpovídá jeho přístupu.

"Prosím?" svraštím obočí, protože jsem nečekala, že dá svou aroganci najevo takhle zpříma.

Opře se na sedadle, nakloní hlavu a řekne: "Měla jsi mě pozdravit ve chvíli, kdy jsem vešel."

To myslí vážně? Jak povýšené od něj, že se ke mně takhle chová.

Celý život jsem nebyla ten typ, co by ustupoval, a rozhodně s tím neplánuju začít teď. Proto se pokusím něco říct a ohradit se proti téhle neuvěřitelné neúctě, kterou mi dává najevo.

"Proč bys očekával, že tě pozdra-"

"To stačí, přejděme rovnou k věci," přeruší mě a zároveň vytáhne telefon.

Opřu se v židli a v naprostém nevíru si odfrknu. Ať se snažím sebevíc, nedokážu skrýt své zklamání.

Připomenu si však, co je v sázce, a tak na něj lehce kývnu.

"Fajn, přejděme tedy k věci, jak jsi řekl."

"Za pár týdnů se vezmeme, což už víš, a jakmile se tak stane, budeš se neustále řídit mým rozvrhem," pronese pevně a jeho pohled se zabodává do mého, zatímco se naklání přes stůl. "Budeš se účastnit všech událostí, které uznám za nezbytné, ať se ti to líbí nebo ne."

Nejenže je jeho tón nesmírně povýšený, je navíc i autoritativní, ale tohle není chvíle na to, abych působila zastrašeně, protože pravdou je, že nejsem, a proto narovnám ramena a pohlédnu mu přímo do očí.

"Rozumím," odpovím klidným hlasem, který nevykazuje žádné zjevné známky zaváhání. Je to náš první soukromý rozhovor a já odmítám dovolit, aby na mně poznal jedinou známku slabosti.

"A očekávám, že si na veřejnosti zachováš určitou image, ať už půjdeme kamkoli," pokračuje stále stejným povýšeným tónem. "Jako má manželka budeš mým odrazem a já nestrpím žádný typ chování, který by mohl pošpinit mou vynikající pověst."

Zhluboka se nadechnu, pod stolem zatnu pěsti a nutím se zachovat chladnou hlavu. V hloubi duše na něj ale chci prostě vyjet. Jenže nemůžu. Tolik na tom závisí.

"Jak si přeješ. Udělám, co bude nezbytné, abych tvou image udržela," odpovím a můj tón je opět pevný.

Navzdory vzteku, který ve mně kypí, vím, že musím držet jazyk za zuby v zájmu otcovy společnosti. Už teď je mi jasné, že kdybych projevila jakýkoliv odpor k čemukoliv, co říká, není sebemenších pochyb o tom, že by to situaci jen zkomplikovalo.

I když souhlasím se sňatkem z rozumu, odmítám se nechat zlomit jeho arogancí a povýšeným přístupem. Sehruji svou roli v téhle šarádě, a to vše ve jménu záchrany toho, na čem mi záleží nejvíc.

Svatba s ním je jediný způsob, jak zajistit finanční stabilitu, kterou má rodina zoufale potřebuje. Snažím se potlačit své pocity a soustředit se na širší souvislosti.

Předtím, než jsem se s ním tady setkala, jsem předpokládala, že se poznáme blíž, ale teď vím, že to pro něj nic neznamená. Už teď vidím, že naše interakce jsou zbavené jakýchkoli skutečných emocí nebo spojení.

Když ho sleduji, jak dál mluví, zatímco nepřestává vyťukávat na telefonu, jeho slova mnou projíždějí jako nůž. Nemůžu ignorovat ten svíravý pocit v žaludku. Je to takový hajzl.

"Už jsem se zmínil, že se budeš účastnit událostí, které uznám za nezbytné, a že si zachováš určitou image na veřejnosti. To už jsme probrali, ale je tu ještě něco důležitého, o čem chci mluvit zvlášť. Víš o tom sirotčinci a dětské nemocnici, které jsem před lety založil?"

"Ano."

"Ty děti jsou pro mě cenné, takže i když ti na nich nezáleží, před zapnutými kamerami se tvař, že ano."

Jeho tón je vlastně výhrůžný a já si říkám, jak takovému arogantnímu hajzlovi jako on může tak moc záležet na dětech v nouzi. To je momentálně jediná věc, kterou na něm dokážu ocenit.

Pak si znovu získá mou pozornost, když změní téma.

"Jen abys věděla, nebyla jsi mou první volbou. Dělám to kvůli svému otci. Nenechá mě převzít společnost, dokud nebudu ženatý, a musíš to být ty."

Zakousnu se do jazyka, abych zůstala v klidu. Právě teď přemýšlím, jak strávím zbytek života s Alexanderem, který mě nevidí jako nic jiného než jako pěšáka ve své hře o moc a kontrolu.

Bez ohledu na to, jak se zrovna cítím, si znovu připomínám, že je to pro vyšší dobro, a udělám cokoliv, abych zachránila otcovu společnost, i kdyby to znamenalo, že při tom budu muset obětovat své vlastní štěstí.

Tohle není milostný příběh, o který bych stála. V ideálním světě by to mělo být manželství plné lásky a štěstí, a ne jen chladná smlouva.

Ale i když už ho teď nedokážu vystát, budu tolerovat jeho aroganci a chlad. Stanu se dokonalou manželkou, i kdyby to znamenalo vzdát se svých vlastních snů.

Jediným světlým bodem na tom všem je, že mě miluje celá jeho rodina.

"Raději si dobře zapamatuj všechno, co jsem ti právě řekl," prohlásí a konečně se opře na sedadle.

Okamžitě sklopí zrak k telefonu, aby do něj znovu něco naťukal. To nejmenší, co by mohl udělat, je odložit telefon, dokud tu neskončíme, ale jen to ukazuje, jak málo si váží mé přítomnosti.

Navzdory tomu, jak se cítím, pevně odpovím: "Všechno jsem si zapamatovala."

"Dobře. Nějaké dotazy?"

Už teď mám chuť z toho apartmá odejít, jak je mi smutno, ale musím zůstat a alespoň předstírat, že tu chci být.

Tohle je ta chvíle, kdy bych měla klást otázky, ale takového hajzla se nemám absolutně na co ptát.

"Nemám žádné dotazy." Zavrtím hlavou.

"Já ano. Jsi panna?"

Jeho otázka mě zaskočí a oči se mi trochu rozšíří. Nepřeruší oční kontakt a ta arogance z něj ani na okamžik nevyprchá.

Rychle se seberu, abych odpověděla. "Ano, jsem."

Jakmile mu odpovím, zvedne obočí.

"A pannou taky zůstaneš. Vůbec nemám v plánu se tě dotknout," řekne mi.

"To mi naprosto vyhovuje."

"Ale jen se na sebe podívej." Pohladí si bradu, zatímco si mě měří z druhé strany stolu, a pak se při zvuku otevírání dveří narovná. "Je čas, abys poznala Isabellu."

"Kdo je Isabella?" Jsem naprosto ztracená.

"Ona." Kývne směrem ke dveřím za sebou a já stále nechápu.

Jakmile se dveře otevřou, vejde vysoká dívka s dokonalou postavou a její dlouhé vlnité blond vlasy jen umocňují dojem z okouzlujících obtažených šatů a vysokých podpatků.

I když se soustředím hlavně na ni, několikrát na něj pohlédnu a on na mě dál upřeně zírá. Co se mu honí hlavou?

Odvrátím zrak a znovu se zaměřím na Isabellu. Stále nevím, kdo to je, a doufám, že mi to brzy objasní.

Když je dostatečně blízko u stolu, čeká mě šok. Chytí ji kolem pasu, nakloní se dopředu, aby se mohla prohnout v zádech, a pak se přímo v mé přítomnosti ponoří do vášnivého polibku.