Pohled Victorie:

Jsem natolik zaskočená, že se mi rozšíří oči a já je nedokážu od těch dvou odtrhnout, zatímco se líbají. Srdce mi buší tak silně, že ho slyším až v uších.

Když už to dál nevydržím, odvrátím zrak, ale Isabella dál sténá proti Alexanderovým rtům a mně z toho vře krev. Ne proto, že bych si přála být na jejím místě, v žádném případě bych tohohle hajzla líbat nechtěla, ale proto, že se to děje přímo přede mnou.

Oba jsou tak nestydatí.

Když polibek konečně přeruší, zasměje se a přejede mu palcem po rtech, které zrudly.

"Zlato, zničil jsi mi rtěnku," řekne koketně.

"Víš, že to tak dělám vždycky," odpoví s nadšením. "Pojď sem."

Po celou dobu, co se ke mně přibližují, se dívám dolů, a na čele mi vyráží pot.

"Zlato, seznam se s Victorií, mou budoucí manželkou na papíře," řekne jí a já se ze všech sil snažím nedat najevo, jak se mi to hnusí.

V jakémkoli jiném scénáři bych se na ni teď měla usmívat, zatímco bychom se seznamovaly, ale jak je to v téhle směšné situaci vůbec možné?

"Předpokládám, že jsi pochopila všechno, co ti můj přítel řekl," pronese se zkříženýma rukama a přivřenýma očima, které mě jako by chtěly propíchnout.

"Samozřejmě." Tentokrát se ani neobtěžuji předstírat úsměv. Můj výraz je naprosto prázdný, zatímco pod stolem svírám ruce v pěst.

"Řekl ti o mně?" Zvedne obočí.

"Ne."

"Je můj, tak se nám nepleť do cesty." Našpulí rty a vypne bok. "Já bych si měla brát svého přítele, ne ty."

"Zlato, no tak, mluvili jsme o tom." Postaví se za ni a jemně ji obejme pažími.

"Prostě nesnáším, že to nejsem já." Uraženě ohrne rty.

"To na věci nic nemění a ty to víš." Políbí ji na tvář.

"Slyšela jsi? V soukromí je můj." Ušklíbne se na mě.

Nemůžu si pomoct a nad tou situací se pousměji, a není to proto, že bych se nějak bavila. Prostě už tady nechci dál zůstávat. Těch dvou už jsem viděla dost.

"Už půjdu." Zhluboka si povzdechnu, zvednu se na nohy, vezmu ze stolu kabelku a pevně ji stisknu.

"Neřekl jsem, že můžeš odejít," okřikne mě drsně a jeho pohled je výhrůžný.

"Ale myslela jsem, že jsme probrali všechno." Pokrčím rameny a přemýšlím, proč jinak by mě tu ještě chtěl držet.

Jen abych se na ty dva mohla dívat? To ani náhodou.

"Ještě jsme neprobrali úplně všechno," namítne. "Ty a moje zlato musíte probrat vaše přátelství."

"Přátelství?" Zvraštím čelo, naprosto ztracená.

"Zapomněl dodat slovo falešné. Jako bych s tebou někdy chtěla kamarádit." Isabella na mě protočí oči. "Můj přítel mě bere po celém světě, kdykoli si vzpomenu, ale s tebou na scéně to bude muset být trochu jinak. Pod záminkou, že s tebou pojede na několik dovolených, budu jezdit taky jako tvoje kamarádka."

"To je všechno?" zeptám se a zajímá mě, jakou další směšnou věc ještě uslyším.

"Ne, to není všechno." Odfrkne si a s drzým výrazem pohodí vlasy.

"Dámy, nechám vás tu. Mám zasedání správní rady," prohlásí, otočí si ji k sobě a políbí ji na rty.

Znovu odvrátím zrak, ale podívám se zpět jen proto, že tomu prostě nedokážu uvěřit. Zatímco ji líbá, otevře oči, pohlédne na mě a pak je zase rychle zavře.

Proč to sakra udělal? Jen aby se ujistil, že se dívám? Je neuvěřitelný.

Líbají se déle, než by měli, a já lehce zavrtím hlavou. Je to nesnesitelné a já prostě nemůžu takhle trapně dál stát v jejich těsné blízkosti.

Svírám kabelku tak pevně, až si uvědomím, že bych mohla něco rozbít.

Konečně se od sebe odtrhnou a ona se znovu zasměje, zatímco mu otírá ústa.

Pak ji obejme kolem ramen a společně vyrazí ven.

Odchází, ale ani se neobtěžuje osobně se se mnou rozloučit.

Jakmile osamím, mám obrovskou chuť uhodit se čelem o stůl, jen abych vytěsnila to, co všechno jsem zažila za necelých dvacet minut.

Tohle není fér a já to vím. Už tak bylo dost hrozné, že to pro něj není nic než chladná smlouva, ale muset ještě předstírat, že jsem kamarádka jeho přítelkyně? A proč si místo mě nevzal ji?

Už se zmínil, že mě pro něj vybral pan Sterling, ale proč ne Isabellu? Mně připadá docela bohatá.

Přestože jsem zvědavá, proč zrovna já a ne ona, vím, že to prospěje otcově společnosti. Tohle je řešení všech našich problémů.

Zatímco nad tím takhle přemýšlím, ucítím, jak mi v kabelce zavibruje telefon.

Zatímco si znovu sedám na židli a vytahuju ho, ruka se mi vztekem trochu chvěje, a to všechno kvůli tomu, jak nerespektovaně a přehlíženě jsem se ze strany Alexandera cítila.

Jakmile se podívám na displej, zjistím, že mi otec poslal zprávu. Když ji otevřu, čtu její text a představuji si přitom jemný tón jeho hlasu. Má velmi klidný a mírný projev. Doufá, že mezi mnou a Alexanderem jde při našem seznamování všechno hladce.

Kéž bych mu mohla říct, jak hrozné to bylo, ale na tom nesejde. Opravdu se upíná k naději, že tohle je naše záchrana. A já ji pro něj zrealizuju.

Zrovna když si myslím, že už se Isabella nevrátí, vstanu, abych mohla odejít a nemusela se s ní dál zahazovat, ale dveře zavrzají, ona se vrací a sebevědomě si to kráčí přímo ke mně.

"Sedni si zpátky, ať si můžeme trochu popovídat," nařídí mi.

Tiše si odfrknu a znovu se posadím.

Přitáhne si židli blízko k mé, překříží nohy a její pohled je až výhrůžný, ale mě to nevyvádí z míry.

Výsměšně se na mě podívá a pronese: "Je spousta věcí, které budeš muset změnit, a v první řadě svůj šatník."

"Já vím. To jsem probírala s Alexanderem."

"Hmm, vidím, že to můj přítel zmínil."

Jak malicherné od ní mi to takhle vmetat do tváře. Ale mě to netrápí. Jestli se snaží vzbudit ve mně žárlivost, nefunguje to. Už jsem přijala fakt, že jsou pár.

"Fajn. Mluvil o těch akcích, kterých se budeš muset účastnit?"

"Ano."

"A o tom, jak se máš chovat?"

"Ano."

"A co ty děti v sirotčinci a podobný sračky?" Protočí oči, jako by tomu, o čem mluví, nepřikládala absolutně žádnou důležitost. To už mi jasně napovídá, jaký typ člověka to je.

"Podívej, Alexander se mnou o všem mluvil. Máš se mnou vlastně vůbec o čem mluvit? Jestli ne, ráda bych odešla."

"Abys mohla jít domů a oznámit tu dobrou zprávu, že se vážně budeš vdávat? Neusínej na vavřínech."

"Vím, co se ode mě očekává, ale to neznamená, že mi ty můžeš říkat, co mám dělat."

"Ale Alexander může." Ušklíbne se.

Nakloním se dopředu a oplatím jí úšklebek. "Ty nejsi Alexander. Ty jsi jen Isabella."

"Snažíš se na mě být drzá? Raději si dávej pozor na to, jak se budeš chovat v přítomnosti mého přítele."

"Rozhodně budu. Ještě něco?"

"Budeme muset vymyslet historku o tom, jak se známe."

"A pak můžu odejít."

Doufám, že těch několik příštích minut uteče rychle, protože se nemůžu dočkat, až z tohohle apartmá odejdu a půjdu na příjemnou večeři s panem a paní Sterlingovými.

Ačkoliv jsem připravená být na veřejnosti manželkou, jakou bych měla být, v soukromí po sobě nenechám Isabellu šlapat.

Po vymýšlení falešné historky, což se ukazuje jako docela obtížné, protože se naše názory střetávají, nakonec s jednou přijdeme.

Když to všechno skončí, jsem připravená odejít, takže zamířím ke dveřím, ale než stihnu vyjít, zarazím se, když na mě zezadu zahořkle promluví.

"Jen ti připomínám, že budeš navždycky Alexanderova manželka jen na papíře."

Ohlédnu se přes rameno a řeknu: "Samozřejmě... a ty budeš navždycky ta druhá."

"Jak se opovažuješ? Nezapomeň, že jsi nula!"

"Mizím odsud."

Zatímco nepřestává ječet, vyjdu ven a zavřu dveře. Dokonce i když se od apartmá vzdaluji, stále slyším její křik, a to mi vykouzlí úšklebek na tváři.

Telefon mi znovu pípne a já se při kontrole zprávy usměji. Je od paní Sterlingové. Nemůže se dočkat, až mě uvidí, abychom mohly probrat i nápady na svatební šaty. Je vždycky tak nadšená. Miluji na tom to, že je mám všechny na své straně.

~

Je to tady, konečně kráčím k oltáři a tohle by měl být jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života, ale není.

S falešným úsměvem, který není příliš nápadný díky závoji zahalujícímu mou tvář, držím hlavu hrdě vztyčenou s každým krokem, který mě přibližuje k oltáři.

Moje rodina i přátelé mě všichni s obdivem sledují, když kolem nich procházím, a někteří mají v očích slzy. Jestli něco, tak já bych měla být ta v slzách, ale neustále si opakuji, že to zvládnu.

Část mého já se chce dokonce hned teď otočit, zout si tyhle diamantové podpatky a utéct co nejdál, ale vím, že to nejde, ne když na tomhle manželství tolik záleží.

Můj otec, který kráčí vedle mě, je šťastnější než kdy předtím, a já vím, že je to kvůli mně a tomu, co z tohoto svazku vzejde.

Kostel je velkolepý a stejně tak výzdoba, ze všeho vyzařuje bohatství a úroveň, což pro mě nic neznamená, když vím, jaký typ muže se má brzy stát mým manželem.

Jsem teď k oltáři blíž než kdy dřív a konečně ho vidím, oblečeného do elegantního černého obleku s dotekem bílé.

Naplno vystavuje na odiv své perleťově bílé zuby a zdá se být šťastný, ale já vím, že není. Je to všechno jen divadlo. Novináři nepřestávají fotit a ty blesky létající mi přímo do obličeje jsou trochu k vzteku.

Na levé straně v první řadě zahlédnu Isabellu, která si v úžasu zakrývá ústa, když se přiblížím, jako by ji můj celkový vzhled naprosto ohromil. Jak skvělou herečkou teď dokáže být.

Upřímně šťastná jsem jen tehdy, když napravo zahlédnu pana a paní Sterlingovy a Alexanderovy sourozence. Všichni mají ohromnou radost, že se konečně stávám součástí jejich rodiny.

Než mě otec předá Alexanderovi, otočí se ke mně a usměje se. A navzdory životu, který mě čeká, si nemůžu pomoct a upřímně mu úsměv oplatím.

Konečně stojím tváří v tvář Alexanderovi a jeho ruce ty mé téměř celou obejmou, jelikož jsou mnohem větší.

Složíme manželský slib a sehrajeme tak uvěřitelné divadlo, že jsou z toho všichni paf – kromě Isabelly.

Když přijde čas na polibek, Alexander odhrne závoj a udělá krok dopředu. Bude to náš první polibek. Jakmile se naše rty dotknou, zazní potlesk. Necítím při jeho polibku vůbec nic a ani jeden z nás rty nepootevře.

Poté, co se od sebe odtrhneme, se chytíme za ruce a usmíváme se na dav, zatímco blesky fotoaparátů šílí.

Když se rozhlédnu, vidím otce, jak si utírá slzy, zatímco stojí po boku pana Sterlinga, mého laskavého a milujícího tchána.

Alexander a já pak ruku v ruce vycházíme z kostela a přátelé i rodina se scházejí, abychom se společně vyfotili venku.

Nemůžu si nevšimnout, že všem pohasne úsměv na rtech ve chvíli, kdy se do toho zapojí Isabella.

Pořád přemýšlím nad tím, jaký se za tím vším skrývá příběh. Jediný důvod, proč je tady, je ten, že jsme ,kamarádky‘. Když se to dozvěděli, byli ve skutečnosti všichni v šoku.

Poté, co pořídíme několik fotografií a já s Alexanderem řekneme novinářům pár milujících slov, mě Isabella obejme, jako by mi chtěla pogratulovat, ale posměšně mi zašeptá do ucha.

"Jediná svatební noc, kterou zažiješ, bude znamenat, že se dobře vyspíš, a nic víc, ty děvko!"

Dá mi to obrovskou práci jí přede všemi nevrazit facku. Teď, když tenhle svatební obřad skončil, už nejsem jen tak někdo, ale snacha rodiny Sterlingových. A já jí to ukážu.