Pohled Victorie

Sedím sama v tomto přepychovém hotelovém apartmá už přes dvacet minut. Ticho místnosti, zdobené sametem a zlatem, působí dusivě. Čekám na Alexandera Sterlinga – miliardáře, obchodního magnáta a muže, se kterým mám podle všeho spojit svůj život. Doposud byl jen elegantně oblečeným cizincem, kterého jsem vídala na obálkách časopisů a se kterým jsem mluvila přesně dvakrát, vždy pod bedlivým dohledem našich rodičů.

První setkání bylo letmé představení; to druhé pouhé kývnutí hlavou na narozeninovém galavečeru jeho otce. Dnes to měl být náš první skutečný rozhovor. Vyžadoval, abych dorazila s předstihem, a přesto jsem tady a sleduji, jak plynou minuty.

Když se těžké dubové dvoukřídlé dveře konečně rozletí, Alexander vejde rázným krokem. Neomluví se. Ani se na mě nepodívá. Oči má přilepené k obrazovce telefonu a palci rychle vyťukává zprávu. Oblečený v pečlivě střiženém černém obleku, který zjevně stojí víc než zbývající majetek mé rodiny, se pohybuje s k vzteku arogantním pocitem vlastní nadřazenosti a pohlcuje veškerý vzduch v místnosti.

Navzdory jeho do očí bijící aroganci malá, zrádná část mého já zaznamenává, jak neuvěřitelně přitažlivý je. Díky ostře řezané čelisti a dokonale upraveným vlasům vypadá jako moderní princ, i když jeho vystupování křičí o pravém opaku.

Nenuceně odtáhne židli naproti mně, svalí se do ní a telefon si zasune do kapsy. Opře se a zkříží paže.

„Pan Sterling, předpokládám?“ nabídnu mu nucený, odměřený úsměv.

„Jsem v této místnosti přesně dvanáct sekund a vy jste neřekla ani slovo,“ ušklíbne se a jeho pohled se konečně střetne s mým. Jeho oči jsou chladné, vypočítavé.

Zamrkám, vyvedená z míry tou naprostou troufalostí. „Měla jsem dojem, že jsme se sešli k rozhovoru, ne ke královské audienci.“

„Přeskočme zdvořilosti,“ přeruší mě a jeho hlas prořízne vzduch jako prásknutí bičem. „Můj čas se měří v milionech a vy jím momentálně plýtváte. Za pár týdnů se bereme. To už víte. Aby bylo naprosto jasno – jakmile navléknete můj prsten, váš život už vám nebude patřit. Budete se usmívat do kamer, navštěvovat každý ubohý galavečer, který budu vyžadovat, a bezchybně hrát svou roli. Vaše osobní preference jsou oficiálně irelevantní.“

Povýšenost v jeho tónu je nepřeslechnutelná, silně protkaná autoritou. Narovnám ramena a odmítám mu dovolit, aby viděl odpor, který ve mně vře. Krachující společnost mého otce závisí výhradně na tomto sňatku.

„Rozumím podmínkám této akvizice,“ prohlásím klidně a bez mrknutí snesu jeho ledový pohled.

„Očekávám, že si udržíte bezchybnou image,“ pokračuje, zcela nezasažen mým klidem. „Jako moje manželka jste odrazem mého impéria. Jeden přešlap, který poškodí moji pověst, a budete toho litovat.“

„Buďte bez obav. Budu tou dokonalou porcelánovou panenkou,“ odpovím a udržím si zcela bezvýrazný hlas.

Souhlasně přikývne, ačkoli jeho tvář zůstává stoická. „Je tu jedna doložka, o které se nediskutuje. Víte o Nemocnici Malých bojovníků a sirotčinci, který jsem založil?“

„Zjistila jsem si fakta.“

„Tyhle děti jsou jediné živé bytosti, na kterých mi vůbec záleží,“ řekne a v očích mu zableskne zvláštní, temná intenzita. „Jestli vás přistihnu, že se v jejich přítomnosti tváříte znuděně nebo neupřímně, když běží kamery, zničím vás.“

Skoro si odfrknu. Jak může muži, který je tak naprosto odporný, záležet na dětech? Ale tu poznámku spolknu. „Nemusíte mi vyhrožovat, abych projevila základní lidskou slušnost.“

Nakloní se dopředu a opře si předloktí o stůl. „Nelichoťte si, Victorio. Ani jste nebyla v mém zorném poli. Můj otec si vzal mé dědictví jako rukojmí výměnou za snubní prsten a vy jste zkrátka jen pěšák, kterého k tomu vybral.“

Jeho slova mě zasáhnou silněji, než bych si chtěla připustit. Věděla jsem, že jde o obchodní transakci, ale slyšet ho, jak to osekává na tak chladné a nemilosrdné podmínky, působí jako rána do břicha. Tohle není manželství, o kterém jsem jako malá holka snila. Nebude v něm žádná romantika, žádné teplo – jen sterilní, vypočítavá smlouva.

Ale dělám to pro svého otce. Vydržím s tímhle tyranem, abych zajistila budoucnost své rodiny.

„Považujte mě tedy za velmi spolupracujícího pěšáka,“ prohlásím a zvednu bradu.

„Dobře. Máte nějaké otázky?“

„Jen jak brzy můžeme tuto schůzku ukončit.“ Chci z toho dusivého apartmá prostě jen utéct.

„Já jednu mám,“ lehce se ušklíbne a rty se mu zkroutí do znepokojivého úsměvu. „Jste panna?“

Oči se mi rozšíří. Přímost té otázky mě zcela zaskočí, ale jeho dravý pohled zůstává upřený přímo na mě. „Prosím?“

Zvedne dokonale klenuté obočí. „Je to jednoduché ano, nebo ne.“

„Ano.“

„Perfektní. Ať to tak zůstane. Protože nemám absolutně žádný úmysl brát si vás do postele.“

„To je možná ta jediná dobrá zpráva, kterou jsem dnes večer slyšela,“ odseknu rychleji, než jsem měla v plánu, a do hlasu mi konečně pronikne jed.

Chvíli si mě prohlíží a hladí si bradu. „Podívejte se na sebe,“ zamumlá s výsměšným tónem. „Snažíte se zachránit si hrdost.“ Pak jeho pozornost upoutá zvuk otevírání dveří apartmá za jeho zády. Jeho výraz se okamžitě zjemní do něčeho naprosto neznámého. „Ach. Načasování je všechno. Seznamte se s Isabellou.“

„A to by mělo být kdo?“ ptám se a zmateně krabatím čelo.

„Žena, kterou skutečně chci.“ Pokyne směrem ke vstupu.

Otočím hlavu, právě když do místnosti vpochoduje úchvatně krásná žena s dlouhými, kaskádovitě splývajícími blond vlasy. Její těsně přiléhavé šaty neponechávají představivosti téměř nic a její extrémně vysoké jehly ostře klapou o mramorovou podlahu.

Než vůbec stihnu zpracovat, kdo to je, Alexander obejde stůl, popadne ji za její útlý pas a zvrátí ji dozadu. Přímo tam, přede mnou, přitiskne své rty k jejím ve vášnivém, dravém polibku, a mě nechá v křesle ztuhlou jako sochu.