Pohled Victorie

Zatají se mi dech. Oči mám přilepené k divadlu, které se odehrává přímo přede mnou. Z té naprosté neúcty se mi vaří krev a srdce mi v uších hlasitě buší jako válečný buben. Není to žárlivost – to bych se raději prošla po žhavém uhlí, než abych toho arogantního netvora políbila – ale to drzé ponížení, kterému mě vystavuje, je dusivé.

Jsou naprosto nestoudní.

Když se od sebe konečně odtrhnou, Isabella se zasměje vysokým, přidušeným zvukem. Natáhne ruku a palcem mu lehce přejede po spodním rtu, aby rozmazala červený nádech. „Podívej, co jsi udělal, úplně jsi mi zničil lesk.“

„Budu ti prostě muset koupit nový odstín,“ zamumlá Alexander a jeho hlas je ztěžklý zbožňováním, které mi nikdy neukázal. Stále ji pevně drží oběma rukama kolem pasu.

Na linii vlasů mi vyrazí pot. Násilím sklopím zrak ke stolu a sevřu popruh své kabelky.

„Victoria. Žena, která dostane mé příjmení na papíře,“ oznámí Alexander a otočí se ke mně, aniž by povolil své sevření kolem ní.

Přinutím se zvednout pohled a udržím si naprosto bezvýraznou tvář.

Isabella si překříží paže a její pěstěné nehty se jí zaryjí do vlastní kůže. Její oči, ostré a zkoumavé, po mně přejedou. „Takže, tohle je ten charitativní případ. Doufám, že ti můj přítel naprosto jasně vysvětlil všechna pravidla.“

„Křišťálově jasně,“ odpovím strohým hlasem.

„Zmínil se o mně?“ Zvedne arogantně obočí.

„Ne. Ačkoli předpokládám, že ty jsi součástí těch malých písmenek ve smlouvě.“

Isabelliny oči se zúží do štěrbin. „Já jsem hlavní bod programu, zlato. On patří mně. Ty máš na sobě jen šaty, které měli zkoušet na mně.“

Alexander jí vtiskne polibek na spánek. „Zlato, nerozčiluj se. Shodli jsme se na tom.“

„Prostě nenávidím, když na svém místě vidím levnou kopii,“ zafňuká a našpulí své červené rty.

„Ona dostane kamery. Ty dostaneš mě. Konec příběhu,“ uklidňuje ji a věnuje mi chladný, varovný pohled.

Koutek úst mi cukne do hořkého úsměvu bez špetky humoru. Viděla jsem víc než dost. Odstrčím židli, vstanu a držím se naprosto rovně. „Pokud už to představení skončilo, mám namířeno na lepší místa.“

„Sedni si. Neodejdeš, dokud tě nepropustím,“ štěkne Alexander a oči mu okamžitě ztmavnou.

„Souhlasila jsem, že budu tvá falešná manželka, Alexandere. Ne tvůj vězeň,“ oponuji a odmítám ustoupit.

„Ještě jsme neskončili,“ řekne nebezpečně hlubokým tónem. „Ty a moje přítelkyně si musíte vybudovat své nové ‚přátelství‘.“

„Přátelství?“ odpovím bez výrazu.

Isabella protočí panenky tak silně, až mě překvapuje, že se jí nezaseknou. „Nerozesmívej mě. Jako bych se s tebou někdy dobrovolně ukázala na veřejnosti. Ale naneštěstí, když tě můj muž vezme na tyhle malé PR dovolené, pojedu s vámi jako tvá oddaná nejlepší kamarádka.“

Zírám na ně a absurdita té situace mi připadá téměř komická. „Jak hluboce dojemné.“

„Jen si nezvykej na ten luxus. Ve skutečnosti není tvůj,“ odfrkne si Isabella a pohodí blond vlasy přes rameno.

„Hrajte to pěkně, dámy. Čeká mě představenstvo,“ oznámí Alexander. Otočí si Isabellu k sobě a znovu se zmocní jejích rtů v hlubokém polibku. Tentokrát, zatímco jejich rty zůstávají spojené, se mu zachvějí oční víčka a otevřou se. Podívá se přímo na mě, aby se ujistil, že se dívám, a pak je zase zavře.

Dělá to čistě proto, aby prosadil svou dominanci. Znechucení mi svírá žaludek do pevných uzlů.

Alexander přeruší polibek, naposledy ji zmáčkne a vyjde ze dveří, aniž by mi věnoval jediný pohled zpět.

Ve chvíli, kdy dveře zaklapnou, je mé nutkání křičet do polštáře téměř nesnesitelné. Mám předstírat, že jsem nejlepší kamarádka s jeho milenkou? A proč si proboha pan Sterling pro svého syna jednoduše nevybral Isabellu, když se tak milují? Očividně naprosto přesně zapadá do formičky vyšší společnosti.

V kabelce mi zabzučí telefon. Vytáhnu ho třesoucími se prsty. Je to zpráva od mého otce. ‚Doufám, že všechno probíhá krásně, moje sladká holčičko. Nemůžu se dočkat, až mi o Alexanderovi všechno povíš.‘

V krku se mi utvoří knedlík. Spolknu hořkou pravdu. Můj otec na tom závisí. Vydržím to peklo pro něj.

Isabella se svalí do Alexandrovy prázdné židle a překříží si dlouhé nohy. „Než tě napadnou nějaké nápady o tom, že bys vyměnila závěsy, ujasněme si jednu věc. Nebudeš se na něj dívat, nebudeš se ho dotýkat, a už vůbec na něj nebudeš mluvit, pokud zrovna nebudou blikat blesky fotoaparátů.“

„Povrchní detaily už jsme s Alexanderem probrali,“ odpovím a dál stojím.

„No, já určuji hranice. Radši si dávej pozor, jak se chováš.“

Nakloním se dopředu, dlaně pevně opřu o stůl a vtrhnu tak do jejího osobního prostoru. „Vím naprosto přesně, jaká je má role. Ale dovol mi dát ti malou radu – ty moje šeky nepodepisuješ, Isabello. Ty mi nevelíš.“

Její čelist nejdřív klesne, pak se sevře. „Zkus mě pokoušet a uvidíš, jak rychle tě rozdrtím.“

Během následující mučivé hodiny vymýšlíme vykonstruovanou historku o tom, jak jsme se údajně seznámily na vysoké škole. Naše osobnosti se střetávají na každém kroku, ale nakonec se shodneme na lži, která bude pro tisk dostatečně uvěřitelná.

Když se konečně otočím k odchodu, Isabellin zahořklý hlas mě zastaví u dveří. „Jen malá připomínka. Vždycky budeš jen zahřívat střídačku. Jsi jen rekvizita.“

Ohlédnu se přes rameno s naprosto nevzrušeným výrazem. „Samozřejmě. A ty budeš navždycky jen malé špinavé tajemství.“

„Jak se opovažuješ! Jsi ubohá nula!“ zaječí.

Vyklouznu ven a těžké dveře za mnou zaklapnou, čímž ztlumí její zběsilý křik. Jak kráčím plyšovou chodbou, cinkne mi telefon. Je to paní Sterlingová, má budoucí tchyně, sršící nadšením z nakupování svatebních šatů. Alespoň že mám na své straně jeho rodinu.

~

Velkolepá katedrála voní po čerstvých liliích a hořícím vosku. Tohle měl být nejšťastnější den mého života. Místo toho mi můj úsměv pod průsvitným závojem připadá jako těžká maska přicementovaná k tváři.

Zatímco mě otec vede uličkou k oltáři, po jeho vrásčitých tvářích stékají slzy. Má nesmírnou radost, jeho finančnímu zruinování se díky tomuto velkolepému spojení zcela předešlo. To jediné mi dodává sílu udržet se na nohou v těchto lodičkách posázených diamanty.

Alexander stojí u oltáře v úchvatném černobílém smokingu. Svou roli hraje naprosto bezchybně a blýská zářivým úsměvem s dolíčky pro stovky kamer, které zachycují každý náš pohyb.

V první řadě Isabella hraje jako o život, předstírá úžas, když procházím kolem, a otírá si z očí imaginární slzy. Jen rodina Sterlingových, sedící naproti ní, vypadá, že mě vítá s upřímným nadšením.

Vyměníme si sliby plné prázdných slov. A pak přichází okamžik pravdy. Alexander mi zvedne závoj. Jeho oči nevyjadřují absolutně nic. Když se naše rty setkají, dav propukne v bouřlivý potlesk. Rty mám pevně sevřené a na jeho dotek vůbec nereaguji.

Později, když pózujeme pro fotografy před kostelem, se Isabella vecpe do záběru. Ovine kolem mě paže v údajném gratulačním objetí, přitáhne si mě blíž a zašeptá mi do ucha jedovatá slova.

„Užij si ty nablýskané šaty, děvko. Protože dnes v noci budeš spát ve velmi studené, velmi prázdné posteli.“

Svůj jasný, zářivý úsměv si pro blikající kamery udržím naprosto neporušený, ale uvnitř, až v morku kostí, se ve mně usadí temné odhodlání. Nyní jsem oficiálně paní Alexanderová Sterlingová. Už se od ní nikdy nenechám pošlapat.