Pohled Victorie

Celé tělo mě bolí až do morku kostí. Nekončící blesky fotoaparátů novinářů, dusivě těsný korzet mých svatebních šatů a neustálé falešné usmívání ze mě naprosto vysály veškerou energii.

Sedím na okraji obrovské bílé manželské postele ve svém vyhrazeném pokoji a zhluboka, s nesmírnou úlevou, vydechuji. Konečně jsem volná. Právě jsem si své dlouhé vlasy stáhla do ledabylého drdolu a vklouzla do svého oblíbeného, nadměrného, bledě modrého hedvábného pyžama. Je neskutečně pohodlné.

Najednou se z mých dveří ozvou tři ostrá zaklepání.

Ztuhnu. Neobjednala jsem si pokojovou službu ani jsem nežádala služebné o žádnou pomoc. Hruď mi sevře náhlý záchvat úzkosti. Je to Alexander? Přísahal, že se mě nikdy nedotkne, ale muži jako on vnímají všechno na svém panství jako svůj majetek. Pokud si myslí, že sem může jen tak napochodovat a uplatnit svá „manželská práva“, čeká ho velmi drsné probuzení.

Obrním se a sklouznu z plyšové matrace. Cestou přes obrovský pokoj se mé bosé nohy boří do tlustého šedého koberce. Zhluboka se nadechnu, odemknu a otevřu dveře.

Ve dveřích stojí Alexander. Nedívá se mi do tváře. Oči mu okamžitě sjedou po mém těle v šokovaném zkoumání. Až v té chvíli si všimnu jeho rozcuchaných vlasů, povolené kravaty a neklamné, jemně červené šmouhy od rtěnky poblíž koutku jeho úst.

Očividně neztrácel čas a rovnou se vrhl do Isabelliny náruče. Tak co tu proboha dělá?

Zírá na mé nadměrné pyžamo a čelo se mu hluboce krabatí zmatkem. Ten zdrcující úšklebek, který jsem očekávala, naprosto chybí.

„Ty... máš na sobě pyžamo,“ vydechne, naprosto vyvedený z míry, jako bych ty dveře otevřela v pytli na odpadky.

„Říká se tomu noční úbor, Alexandere. To lidé nosí, když plánují spát. Co přesně jsi očekával?“

Jeho zmatek se okamžitě přemění v temný, defenzivní pohled. „Za prvé,“ vyštěkne a namíří na mě prstem, „Isabella je v hlavním apartmá. Za žádných okolností nepřecházej do tamtoho křídla.“

Dívám se na něj a cítím, jak mě zaplavuje obrovská vlna úlevy. „Ujišťuji tě, že tam pro mě není nic přitažlivého.“

„A za druhé,“ pokračuje se ztuhlým postojem, „potřeboval jsem se ujistit, že jsi opravdu tady. Možná tě zítra ráno budu muset vytáhnout na focení na pláži.“

Zní to jako ubohá výmluva, ale je mi to příliš jedno, abych se ho vyptávala dál. Chci jen svou postel.

Přehnaně zívnu. „Považuj mě za bezpečně uloženou v mé vyhrazené krabici. Takže, pokud jsme skončili?"

Odfrkne si a viditelně frustrovaný odvrátí zrak. „To je kurva neuvěřitelné.“

„Co je?“

„Nic. Užij si svůj ubohý, osamocený večer.“

„To udělám. A ty si užij jakékoliv neuspořádané představení, které hrajete na konci chodby.“

„Do toho ti vůbec nic není, a—"

„Dobrou noc, Alexandere.“ Zabouchnu ty těžké dveře pevně přímo před jeho obličejem a uspokojivé cvaknutí zámku se rozlehne tichým pokojem.

Nečekám, až ho uslyším odejít. Prakticky se odskotačím zpět k posteli, skočím doprostřed a zachumlám se pod hrubou péřovou peřinu. Telefon mi na nočním stolku svítí s nekonečnými upozorněními. Letmo se na ně podívám – obrázky, jak se s Alexanderem líbáme u oltáře, lesklé titulky předpovídající pohádkovou romanci.

Srdcem mi projede drobná, ostrá bolest. Za jiných okolností měl být dnešní večer kouzelný. Měla jsem být v náručí muže, který mě hluboce miluje. Místo toho jsem izolovaná na odlehlém ostrově s mužem, který opovrhuje mou existencí.

Odeženu melancholii stranou a otevřu zprávu od táty.

‚Gratuluji, moje drahá holčičko. Tvoje matka by byla nesmírně pyšná na tu krásnou ženu, kterou ses stala. Vím, že se usmívá z nebe. Ať jsi vždy v bezpečí a šťastná.‘

V oku mě zaštípe slza, ale s jemným úsměvem ji setřu. Absence mé matky bolí, obzvláště dnes, ale vědět, že je otec v bezpečí a bez dluhů, dělá z každé vteřiny této frašky něco, co za to stojí. Paní Sterlingová už mi ukázala to mateřské teplo, které mi tak dlouho chybělo.

Zabořím se hlouběji do svých měkkých polštářů a s dlouhým povzdechem se oddám absolutnímu klidu. Ať si Alexander s Isabellou dělá, co chce. Ta krabice se spodním prádlem, kterou mi kamarádka z legrace dala, může shnít ve skříni, mě je to jedno. Tohle je má dokonalá svatební noc – ničím nerušený odpočinek. Zavřu oči a bez námahy se propadám do hlubokého, uklidňujícího spánku.

~

Pohled Alexandera

Kráčím rozlehlou, slabě osvětlenou chodbou s pěstmi sevřenými tak pevně, až mi klouby zbělají jako křída.

Zabouchla mi dveře před nosem. Znovu.

Co si o sobě Victoria sakra myslí? Pevně jsem očekával, že se bude rozvalovat na posteli v tom průsvitném krajkovém prádle z krabice a žadonit o mou pozornost, abych mohl její ego rozdrtit na prach. Místo toho byla zachumlaná do směšného hedvábného pyžama a zívala na mě, jako bych byl jen nějaká drobná nepříjemnost!

To k vzteku přivádějící odmítnutí mi spaluje žíly. Jsem Alexander Sterling. Ženy se mi vrhají k nohám, ale má vlastní manželka se ke mně chová jako k obtížnému hmyzu. Chodím po rozlehlých chodbách snad dvacet minut a snažím se spálit tu iracionální zuřivost, která mě sžírá, než se vrátím do svého apartmá.

Když konečně otevřu dveře, Isabella leží na boku, opřená o jeden loket. Prsa jí z karmínové krajky prakticky vypadávají, ale pohled na ni sotva zaregistruji.

„Tak...“ uličnicky se zasměje a v očích jí blýskne zlomyslnost. „Rozdrtil jsi její malé srdíčko?“

Vydám ze sebe jen tiché vrčení, agresivně ze sebe setřesu sako od obleku a odhodím ho na podlahu. Posadím se na okraj matrace, zády vyloženě k ní, a zírám nepřítomně do zdi.

Isabella se po hedvábných povlečeních doplazí ke mně. Postel se za mnou prohne. Její jemné ruce mi přejedou po napjatých ramenech a rty zavadí o mé ucho. „Ale no tak, zlato. Řekni mi, že byla zoufalá. Řekni mi, že tě prosila, abys zůstal.“

Prudce vstanu a frustrovaně si prohrábnu vlasy. Isabella mě okamžitě následuje, přitiskne svou hruď k mým zádům a její ruce se natáhnou, aby mi rozepnuly košili.

„Teď ne, Isabello,“ odseknu a chytnu ji za zápěstí, abych ji fyzicky zastavil.

„Jaký máš problém? Čekala jsem tu, až mě přijdeš sežrat,“ zafňuká a tiskne se ke mně ještě víc.

Před očima se mi zablýskne Victoriin znuděný výraz, což jen přilije olej do ohně mého nevyzpytatelného vzteku. „Řekl jsem dej mi pokoj!“ Odstrčím její ruce a ustoupím.

Isabella popadne dech, oči se jí rozšíří naprostým šokem, a pak se zúží do rozzuřených štěrbin. „Fajn! Jdi se vycpat se svojí blbou náladou!“ Produsá kolem mě, zabouchne obrovské mramorové dveře od koupelny a agresivně se zevnitř zamkne.

Nejdu za ní. Svalím se do plyšového křesla u okna a naliji si plnou sklenici skotské. Abych se rozptýlil, vytáhnu telefon a bezmyšlenkovitě projíždím zprávy. Článek za článkem opěvuje Victoriinu ohromující krásu a tvrdí, že úspěšně „zkrotila miliardáře“.

Odfrknu si a do dna vypiji svůj drink, alkohol mi pálí v krku. Nezkrotila vůbec nic. Zlomím její aroganci. Krok za krokem ji budu ničit, dokud si neuvědomí, kdo přesně v tomto manželství drží v ruce všechny karty.

Po hodině tichého hloubání přejdu ke dveřím koupelny. Isabella má právo být naštvaná. Projektuji na ni svou frustraci.

„Zlato, odemkni ty dveře,“ řeknu a udržuji tichý hlas.

„Jdi k čertu! Strojila jsem se pro nic za nic!“

„Otevři. Přinesl jsem ten diamantový tenisový náramek, na který jsi měla spadeno.“

Zámek okamžitě cvakne. Dveře se pootevřou a Isabella mi skočí do náruče, ovinujíc dlouhé nohy kolem mého pasu. „Opovažuješ se se mnou hrát hry,“ rozzáří se a zběsile mě líbá na krku. Odnesu ji do postele a nechám fyzické uvolnění, aby mě odvedlo od katastrofy mého mistrovského plánu.

~

O dvě hodiny později Isabella usne mrtvým, naprosto vyčerpaným spánkem. Ležím v noci vzhůru a zírám do stropu. Po opadnutí adrenalinu mi v ústech zůstalo sucho a přetrvává ve mně neklid.

Obleču si hedvábný župan, potichu se vyklouznu z apartmá a zamířím dolů, abych si v kuchyni nalil sklenici ledové vody. Samotná velikost tohoto ostrovního sídla je neuvěřitelná. Brzy bude Sterlingovo impérium zcela pod mou kontrolou. Jakmile mi otec předá titul předsedy představenstva, nemilosrdně se s Victorií rozvedu a odhodím ji zpět k jejímu podprůměrnému životu.

Se sklenicí vody v ruce se rozhodnu projít dům a prozkoumat jeho architekturu. Mé nohy mě neúmyslně zavedou do levé chodby, směrem k hostinskému křídlu.

Když se blížím ke konci chodby, poblíž těžkých dřevěných dveří Victoriina pokoje, mé kroky se zpomalí. V obrovském domě je naprosté ticho, s výjimkou vzdáleného burácení mořských vln venku.

Když ale procházím kolem jejích dveří, zastaví mě na místě úplně jiný zvuk.

Je tichý, tlumený tlustým dřevem, ale nelze se splést. Pomalu otočím hlavu k jejímu pokoji a mé oči se ve tmě zúží.

Ona pláče.