Pohled Alexandera

Jsem konečně ženatý muž, připoutaný k ženě, kterou nemiluji, a to vše jen proto, abych vyhověl směšnému ultimátu mého arogantního otce. Jako jeho prvorozený mám na Sterlingovo impérium nárok od narození, přesto si ho držel jako rukojmí, dokud jsem Victorii Mitchellové nenavlékl prsten.

Vedle mě by měla stát Isabella a mávat do blikajících fotoaparátů. Dokážu si jen představit, jak ji to spaluje, když mě vidí držet jinou ženu, ale ona ví, co se od ní očekává. Dnes večer jí to vynahradím.

Co mě ale štve ze všeho nejvíc, je ten polibek. Když jsem se naklonil, abych zpečetil naše sliby, Victoria rty naprosto zamkla. Nedala mi přístup, dokonce se mi ani nenaklonila naproti. Jak proboha může nějaká žena odmítnout můj polibek?

Je to teprve hodina a ona už se chová, jako by jí patřil celý svět, jen proto, že si vylepšila příjmení. Aby toho nebylo málo, celá moje rodina ji naprosto zbožňuje. Matka ji sleduje, jako by to byl anděl, co sestoupil z nebe. Victoria je nádherná, to musím uznat, ale ve srovnání s mou Isabellou to není vůbec nic.

Moje rodina Isabellu před rokem zavrhla a označila ji za toxickou a chamtivou. Znám jejich skutečný problém – Isabella je rozvedená a má za sebou komplikovanou minulost. Vidí ji jako poškozené zboží. Ale mně je jedno, co si myslí. Dal jsem jim jejich dokonalou snachu; teď oni dají mně společnost.

Jediným světlým bodem mého dne je e-mail z Nemocnice Malých bojovníků. Beatrice, malá dívka v kritickém stavu, úspěšně zvládla náročnou operaci.

Zatímco se Victoria s Isabellou věnují svému falešnému, objímacímu fotografování, ucítím, jak mi můj nejlepší přítel Leo přehodí paži přes rameno. „Musí to být těžký den. Sledovat, jak tvá nevěsta a tvá skutečná přítelkyně sdílejí dojemnou chvíli,“ rýpne si.

„Drž jazyk za zuby, Leo. Jsme na veřejnosti,“ zamumlám a očima přelétnu dav. Leo je jediný, kdo zná pravdu, a hodlám to tak i nechat.

Když přijde čas přesunout se na místo hostiny, nastoupím s Victorií do elegantního Rolls Royce. Přes tónovaná skla sleduji, jak Isabella stojí osamocená, zatímco my odjíždíme. Ráno jsem jí nechal doručit zbrusu nové sportovní auto, jen abych zmírnil ránu z dnešního dne, ale vidět ji tam stát opuštěnou mě stejně sžírá.

Obrátím pozornost k ženě, která sedí prkenně vedle mě. „O čem přesně jste si tam s Isabellou šeptaly?“

„Holčičí řeči. Jsem si jistá, že by tě to nudilo,“ odpoví Victoria ploše a ani se nenamáhá pohlédnout mým směrem.

Odfrknu si. Troufalost téhle ženy od našeho prvního setkání raketově vzrostla. „Dávej si pozor na tón. Jsem teď tvůj manžel.“

„Titul, za který sis zaplatil. Nepleťme si byznys s autoritou.“ Opráší si ze svých extravagantních svatebních šatů neviditelné smítko prachu, zcela nevyvedená z míry.

„Můžu ti tuto dohodu velmi znepříjemnit, Victorio,“ vyhrožuji a nakloním se blíž.

„Myslím, že pro dnešek už jsi toho udělal dost.“

Zatnu čelist a odvrátím se. Hádka s ní v tuhle chvíli je jen ztráta energie. Ví, že ji potřebuji k zajištění společnosti, a maximálně z té výhody těží.

V kapse mi zavibruje telefon. Zpráva od Isabelly: ‚Hrozně na ni teď žárlím, ale nezapomeň, že se dnes v noci vracíš do mojí postele.‘

Na rtech mi pohraje úšklebek.

Když se blížíme k přijímací hale, upravím si kravatu. „Poslouchej mě pozorně. Předvádíme tu velkolepé představení. Tisk bude dokumentovat každou sekundu, takže se usmívej a dělej, jako bys mnou byla naprosto okouzlená.“

„To je standard, který se očekává i od tebe,“ oplatí mi stejnou mincí.

~

O několik hodin později šaráda s naším prvním tancem končí. Čelist mě bolí z udržování falešného, zamilovaného úsměvu a Victoriin úsměv dokonale zrcadlí můj vlastní klam.

„Odpočítávám sekundy, dokud ze sebe nebudu moci tyhle šaty svléknout a jít spát,“ zašeptá mi do ucha, zatímco se pohupujeme a udržujeme iluzi pro fotoaparáty.

Vím přesně, co tím myslí. Její malé nevinné divadélko je jen zástěrka; prakticky žadoní, abych tohle manželství naplnil hned, jak dorazíme na ostrov. Je čas jí připomenout pravidla.

„Nenamlouvej si nic. Dnes v noci do tvé ložnice nevkročím. Ani nikdy jindy,“ řeknu na rovinu a nepřestávám se usmívat.

Odtáhne se o kousek a v očích jí tančí pobavení. „Neříkala jsem, že chci společnost. Řekla jsem, že chci spát. Zkus se nenechat udusit vlastním egem.“

Než stihnu odseknout, hudba utichne a ona se ode mě za potlesku plynule odpoutá. V duchu zuřím.

Po nekonečných kolech tance a odrážení matčiných uplakaných požadavků, abych s Victorií zacházel jako s královnou, konečně unikáme do soukromého tryskáče.

Přistaneme v absolutním ráji – na odlehlém líbánkovém ostrově, který jsem celý pronajal od jednoho ze svých miliardářských společníků. Tropický vánek je teplý, ale ve mně vře krev z jiného důvodu. Nechal jsem Isabellu přiletět s předstihem. Už je tady a čeká.

Když vstoupíme do rozlehlého tropického sídla, jedna ze služebných nese za Victorií velkou ozdobnou krabici. Okamžitě ji poznám. Zaslechl jsem, jak jí to její nejlepší kamarádka dříve toho dne darovala – je plná svůdného, luxusního spodního prádla.

Navzdory všem jejím řečem na tanečním parketu o tom, že chce jen spát, ta krabice vypráví úplně jiný příběh. Očekává, že dnes v noci vlastní pravidlo poruším.

Victoria následuje další služebnou levou chodbou směrem k hostinskému křídlu, aniž by se na mě jedinkrát ohlédla. Dobře. Ať se jen připraví.

Já následuji hlavní služebnou pravým křídlem, které vede přímo k hlavnímu apartmá. V okamžiku, kdy se služebná ukloní a odejde, roztlačím těžké dřevěné dveře.

Isabella leží rozvalená na manželské posteli královských rozměrů, oblečená jen v průsvitném hedvábném županu, který stěží zakrývá šarlatové spodní prádlo pod ním. „Konečně tě mám jen pro sebe,“ zapřede, sklouzne z postele a nechá hedvábí spadnout k jejím kotníkům.

Její tělo je mistrovským dílem a už jen pohled na ni mi okamžitě zvedá hladinu adrenalinu. Vykročím kupředu, přitáhnu si ji na hruď a hltám její ústa. Polibek je ohnivý a opojný a vymazává z mé paměti hořkou pachuť z kostelního oltáře.

Když ale její ruce sjedou po mé hrudi, vetře se mi do mysli temná myšlenka. Victoria je v druhém křídle, pravděpodobně se souká do krajek a očekává můj příchod. Touha roztříštit její očekávání, napochodovat tam a na naši svatební noc ji naprosto odmítnout, je až příliš lákavá. Je to dokonalá pomsta za její celodenní přístup.

„Zlato, dej mi minutku,“ zamumlám a odtáhnu se od Isabelliných pohmožděných rtů.

„Konečně ses zbavil té přítěže?“ zafňuká a její prsty zápasí s horním knoflíkem mé košile. „Už z tebe tak vlhnu.“

„Hned jsem zpátky. Jen se na minutu musím zastavit v pokoji u Victorie. Jen abych jí připomněl, jak naprosto nechtěná dnes večer je.“

Isabelliny oči zazáří zvráceným potěšením. „Rychle se vrať, zlato. Nerada se o tebe dělím, dokonce i když jde o to někoho urazit.“

Tep se mi zrychluje v očekávání. Otřu si z brady rozmazanou rtěnku a rychle se vydám chodbami k levému křídlu. Zastavím se přede dveřmi do Victoriiny ložnice a pevně zaklepu klouby na tmavé dřevo.

Trvá jí mučivou minutu, než odpoví. Zkřížím paže a připravím si zdrcující úšklebek. Pravděpodobně si právě nanáší lesk na rty, zoufalá po tom vypadat neodolatelně.

Zámek konečně cvakne a dveře se rozletí. Otevřu ústa, abych zasadil tu zdrcující ránu, ale slova mi okamžitě uvíznou v krku, když po ní v čistém, nefalšovaném šoku přelétnu očima od hlavy až k patě.