Harper

„Vezmi si ho! Vezmi si ho!“

O takových scénách jsem snila bezpočtukrát: Můj nejlepší kamarád z dětství, Grayson Ford, klečí na jednom koleni, z očí mu září láska ke mně, v ruce drží prsten a kolem nás jásají přátelé. Ten sen se konečně splnil, jenže tou, kdo před ním stál, byla Tiffany, holka, která mi proměnila celý středoškolský život v noční můru.

Nečekala jsem, že ho po čtyřech letech, co jsem byla pryč, znovu uvidím právě takhle. Když jsem odjížděla ze San Francisca na vysokou, sotva jsme spolu promluvili. Ale v okamžiku, kdy mi před pár dny na displeji telefonu zablikalo jeho jméno s pozvánkou na jeho večírek, připadala jsem si zase jako v šestnácti a chtěla tam vyrazit co nejdřív.

A v tuhle chvíli jsem toho hluboce litovala. Vůbec jsem netušila, že jsou stále spolu, protože jsem se už dlouho nepodívala na jeho profily na sociálních sítích.

„Miluju tě,“ řekl jí, zatímco čekal.

Jeho slova mě přiměla vykouknout zpoza zdi, za kterou jsem se schovávala už od svého příjezdu. V obývacím pokoji je obklopovali hosté.

„Taky tě miluju, miláčku,“ řekla tím hlasem, který mě pořád neskutečně štval. „Ano!“

Její zachichotání, jeho úsměv i jejich vášnivý polibek mě zasáhly hlouběji, než jsem čekala. Prsty se mi kolem ucha kabelky sevřely tak pevně, až jsem myslela, že praskne, ale bylo mi to jedno. Už tak jsem jen s námahou zadržovala slzy.

Přestože to byl ten jediný, koho jsem milovala víc než deset let, a srdce se mi lámalo, nehodlala jsem tam brečet. Byl to jeho zásnubní večírek a já se nehodlala chovat jako ta neohrabaná Harper ze střední. Už ne.

Zrovna když potlesk začal utichat, vztyčila jsem hlavu a vkročila do obývacího pokoje. Zvuk mých podpatků přiměl lidi, aby se za mnou ohlédli. Nikoho z nich jsem neviděla celé roky, ale nikdy jsem nezapomněla, jak se ve škole posmívali mému vytahanému oblečení a nezajímavému vzezření.

Teď se na mě upíraly všechny oči a místnost na několik vteřin ztichla, jak si mě všichni prohlíželi. Jedna z dívek se naklonila ke své kamarádce a něco jí pošeptala, přičemž vyslovila moje jméno, aby se ujistila, že jsem to opravdu Harper Mooreová.

Co si jen pamatuji, být středem pozornosti bylo to jediné, co jsem nikdy nechtěla, ale nedalo se s tím nic dělat. Zároveň jsem ale čekala, že se to stane. Už jsem nebyla tou holkou, kterou jsem bývala. I kluci se na mě dívali jinak.

Zachovala jsem chladnou hlavu, rty se mi stočily do úsměvu a pak můj pohled spočinul na Graysonovi.

Rozšířily se mu oči, stáhl ruku od Tiffany a udělal ke mně pár kroků, než se stihl zastavit. Pootěvřel rty, ale okamžitě z nich nevyšla žádná slova. Několikrát si mě prohlédl od hlavy až k patě, jako by nemohl uvěřit, že jsem to já.

„Harp?“ hlesl, prodral se kolem několika lidí, kteří mu stáli v cestě, a přitom si odhrnul z čela své uhlově černé vlasy.

Ztěžka jsem polkla a snažila se nenechat se příliš unést už jen tím, jak vyslovil mé jméno.

„Jo, to jsem já!“ zasmála jsem se nuceně.

Ohromeně pomalu zvedl koutky úst. „Páni... vypadáš...“

„Jinak?“

„Krásně.“ Vyhrkl to až moc rychle a z toho komplimentu se mi rozbušilo srdce. Bylo mi teď dvacet dva let, ale připadala jsem si zase jako v šestnácti.

Těsně předtím, než jsem stihla odpovědět, přispěchala k němu Tiffany a zavěsila se mu do paže. Na tváři měla pobavený výraz, ale nebylo na něm vůbec nic přátelského.

S přehnaným vzdychnutím řekla: „Ach, to jsi opravdu ty.“

Prohlédla si mě od hlavy k patě se stejným falešným úsměvem, jaký měla na tváři přilepený neustále.

Bývaly doby, kdy jsme si s Graysonem byli velmi blízcí, ale když se na nižší střední škole stal oblíbeným a ona o něj projevila zájem, všechno se změnilo. Byla bohatá a krásná, zkrátka všechno, co já jsem tehdy nebyla. Připadala jsem si neviditelná a právě kvůli tomu, že se objevila na scéně, jsme se sobě navzájem odcizili ještě před mým odjezdem na vysokou.

„Taky tě moc ráda vidím,“ řekla jsem jí s nuceným úsměvem.

„Opravdu ses po promoci vrátila do města, co? Vypadá to, že vysoká dokázala zázraky. Jen se na sebe podívej. V těchhle krátkých smaragdově zelených šatech jsi skoro k nepoznání, ale no tak, některé věci se nikdy nezmění. Navzdory téhle proměně z tebe pořád čiší ta aura knihomolky.“

„Dobře, to už stačí,“ skočil jí do řeči Grayson ostrým tónem a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

Předstírala nevinnost a přejížděla dlaní po jeho saku. „Co je? Jenom se s ní zdravím.“

Nic dalšího neřekl, jen mě obdařil omluvným a něžným pohledem a pak ji jemně odtáhl stranou. Něco jí pošeptal do ucha, vzal ji za ruku a odváděl ji chodbou pryč.

Ohlédla se na mě s triumfálním úsměvem, jako by byla přesně tam, kde chtěla být, a přesně na tento okamžik čekala. Byla to pořád ta samá stará Tiffany.

Když jí něco říkal a ona mu věnovala pozornost, ovinul jí paži kolem pasu. Bylo mi úplně jedno, o čem si povídají, ale ta ruka kolem jejího pasu ve mně něco roztříštila.

Dokonce jsem si přála, aby existoval stroj času, kterým bych mohla přetočit posledních pár minut zpátky a zabránit sama sobě, abych se tam ten večer vůbec ukázala.

Co si jen pamatuji, ona pro něj byla vždycky na prvním místě a on si mě nikdy nevšímal tak, jak bych si to přála já.

S každým mým krokem se na mě upíraly všechny oči a já chtěla být prostě jen sama, a tak jsem vyšla na zadní dvorek s rukama ovinutýma kolem těla a pohledem upřeným do země. Chtěla jsem odejít, ale jak jsem mohla prostě jen tak zmizet, když jsem sotva dorazila?

Když jsem se ve spěchu otočila, abych mohla jít na toaletu a schovat si obličej, narazila jsem do široké a pevné hrudi. Zavrávorala jsem dozadu, nepřetržitě mrkala, jak jsem vzhlédla, a při pohledu na to, co přede mnou stálo, jsem ztuhla. Byl vysoký, oblečený celý v černém, s rukávy napůl vyhrnutými. Límeček měl rozhalený natolik, aby odhalil přesně tu správnou míru svalů. Jeho medově blond vlasy sčesané dozadu jen umocňovaly rysy v jeho obličeji, zvláště pak jeho ostře řezanou čelist. Jeho přítomnost zkrátka vyzařovala naprosto nebezpečnou auru.

Něco na něm mi připadalo povědomé, ale nedokázala jsem přijít na to, co.

S pomalým křivým úsměvem, který mu jen přidával na šarmu, prohlásil: „Možná, kdybys neklopila hlavu, viděla bys, kam jdeš.“

V jeho tónu okamžitě zazněla arogance, která mi rovněž přišla povědomá.

Možná jsem si to jen namlouvala, a tak jsem ustoupila stranou, abych odešla a byla zase sama, ale on mi zastoupil cestu.

„Odcházíš tak brzy, když se konečně po tolika letech vidíme?“

Podrážděně jsem si povzdechla, když jsem vzhlédla k jeho nádherné tváři. „Známe se?“

Odfrkl si. „Copak to má znamenat? Vlezlá Harper si na mě nepamatuje?“

Vlezlá Harper? Přimhouřila jsem oči. Takhle mi říkal jenom jeden člověk na světě a já to nesnášela. V tu chvíli se mi to všechno vybavilo. Jen mi to nedošlo dřív, protože se na něm tolik věcí změnilo. Ve svých třiadvaceti byl o dost přitažlivější než v sedmnácti. Nejenže byl bohatým playboyem, u kterého si holky přály mít šanci, ale byl to taky Tiffanyin otravný nevlastní bratr. Měli stejného otce.

„Maddoxi?“

„No vida,“ řekl. „Víš, pořád si pamatuju, jak jsi dřív za Graysonem běhala jako ztracené štěně.“

Nenáviděla jsem, jak moc to vždycky bylo okaté, ale zasmála jsem se tomu, jak mě popsal. „Nečekala jsem, že tu na tebe narazím, ale co už, aspoň jsem na vlastní oči viděla, že jsi pořád stejnej kretén.“

Na rtech mu lehce zacukal úšklebek. „Hádám, že vysoká na tobě změnila spoustu věcí. Jsi teď docela od rány. Večírek je uvnitř, tak proč bys byla tady, když jsi rozrušená?“

Srdce mi vynechalo úder a podívala jsem se stranou. „Jsem v pohodě.“

Odfrkl si. „Ale no tak, Harper, viděl jsem tě, když jsi přijela. Ve chvíli, kdy jsi vešla, jsi úplně zářila, ale zjistit, že se tvá dětská láska zasnoubila s mou mladší sestrou, tě docela vzalo, co?“