Angela

Jakmile ta slova opustila jeho ústa, naše pohledy se setkaly. Myslela jsem, že ho zpražím pohledem, při kterém bych vymyslela milion způsobů, jak ho zabít, dokud mi z oka neskane jediná slza. Zamračil se, hltal ten divný výraz v mé tváři, zatímco se jeho oči o to víc zapichovaly do mých.

„Jsi úplně stejná podezřelá jako všichni ostatní tady. Ti lidé zemřeli strašlivou smrtí a jsem si jistý, že ať už je zavraždil kdokoli, musel mít nutkání přijít na pohřeb a zkontrolovat své nejnovější mistrovské dílo.“

Jo! To by udělal psychopat jako ty.

„Ty brány zůstanou zamčené, dokud neprověřím každého, kdo se pohřbu zúčastnil.“ Uvolnil se do svého křesla, zvedl obočí a čekal na mou odpověď.

„Řekni něco, Nibbles,“ zašeptal.

Nenáviděla jsem tu přezdívku! Zároveň jsem nevěděla, co na to říct. Když na to přijde, budu prosit, a budu se třeba i válet po zemi, udělám cokoliv, co bude chtít, pokud se mě nebude muset dotknout.

Vycítil mé váhání a naznačil dvěma mužům v kanceláři, svému Betovi a jednomu válečníkovi, aby nás omluvili, což také udělali.

„Potřebuji odejít. Ať to stojí, co to stojí, jsem ochotná to udělat,“ odpověděla jsem. Srdce se mi svíralo, nenáviděla jsem, jak velkou moc nade mnou v tu chvíli měl, ale mnohem víc jsem se bála o své dítě. Nechtěla jsem, aby se bála nebo měla strach o maminku.

I když je možné, že teď není sama, jsem si jistá, že za pár hodin už bude. Učitelka, u které zůstane po škole, ji za pár hodin odvede domů.

„Jak moc jsi zoufalá, abys mohla odejít?“ zeptal se Darius, jeho oči mi zatančily po rtech, než si nasál ten spodní do pusy.

Mělo se mi to hnusit, ale tak nějak mě to vzrušilo.

„Velmi zoufalá, ale přísahám, že bych radši políbila prase, než ti dovolila se mě dotknout,“ vyprskla jsem.

Ušklíbl se. Natáhl ke mně ruku a já mu dala dokument, který jsem držela – ten, který měl podepsat. Darius si mě pořádně prohlédl, pak popadl pero a podepsal to.

Proč najednou změnil názor? Co to zase hraje za hru?

„Můžu odejít?“ zeptala jsem se nejistě.

„Samozřejmě, Nibbles,“ pokrčil rameny. Nedokázala jsem přečíst jeho výraz ani mysl. Nebyl jako ten Darius, kterého jsem znala. Tenhle muž nebyl otevřená kniha, na tváři měl ten zvláštní, děsivý výraz, kvůli kterému bylo těžké poznat, co má v plánu nebo co se mu honí hlavou.

„Přestaň mi tak říkat,“ postěžovala jsem si.

„Ty mi nebudeš nařizovat, co mám dělat se svou pusou.“ Zvedla jsem obočí a v jeho slovech vycítila sexuální podtón.

Musím vypadnout!

Otočila jsem se, připravená odejít z jeho kanceláře i z jeho života tak, jak jsem chtěla.

„Odcházíš bez poděkování?“ zeptal se zpoza mě.

Ušklíbla jsem se, otočila se k němu a ukázala mu prostředníček. Když jsem opouštěla kancelář, slyšela jsem, jak se za mnou směje.

Než jsem se dostala k bráně, připozdívalo se a já málem zmeškala svůj let. Měla jsem štěstí, že jsem chytila autobus na nejbližší zastávce jedoucí do vedlejšího města. Měla jsem takové štěstí, že to byl poslední autobus a já mohla zůstat trčet, kdyby mi ujel.

Během letu domů jsem se cítila extrémně nesvá. Můj vlk byl rozrušený a myslela jsem si, že to má něco společného s tím, že jsem znovu viděla Dariuse.

„Taky cítíš ty upíry?“ Rychle jsem otočila hlavu na stranu. Ta slova pronesl muž sedící vedle mě. Byl nádherný. Na nose a nad pravou tváří měl rozeseté pihy. Nevšimla jsem si ho, protože jsem se mnohem víc soustředila na to, jak se dostanu domů ke svému dítěti.

„Upíry?“ zeptala jsem se a on se usmál. Takovým tím širokým úsměvem, při kterém jsou vidět všechny zuby a on měl snad ten nejdokonalejší chrup, jaký jsem kdy viděla.

„Dělal jsem si legraci. Cítil jsem tvoje rozrušení.“

Zvedla jsem obočí. „Jak je to možné?“

Zaklonil hlavu dozadu a protočil panenky. „Příliš se ošíváš na sedadle.“

„Aha,“ přikývla jsem. Zřejmě měl pravdu. Odvrátila jsem od něj pohled, připravená uklidnit svého vlka a utřídit si myšlenky.

„Ráno jsme letěli stejným letadlem.“

„Nevšimla jsem si tě,“ odpověděla jsem, aniž bych se na něj ohlédla.

„No, já tebe ano. Jsi krásná,“ řekl.

To byl ten nejpřímější kompliment, jaký jsem kdy dostala.

„Díky,“ přimhouřila jsem oči, protože jsem si nebyla jistá, jestli tohle bylo to, co jsem měla říct.

„Až tě uvidím příště, pozvu tě na rande.“

„Možná bychom se měli snažit jeden druhému vyhnout, protože moje odpověď bude vždycky ne,“ mlaskla jsem.

„Jsem si jistý, že změníš názor, až mě znovu uvidíš,“ byl plný sám sebe a mně se to nějakým způsobem líbilo.

„Jsem si jistá, že nezměním.“

„Já jsem Mason.“

Vzala jsem ho za ruku a potřásli jsme si. „Angela.“

Zamračil se, jako by moje jméno už někde slyšel, ale když to nijak nekomentoval ani nic neřekl, nechala jsem to plavat a uvolnila se zpátky do sedadla.

Mason taky neřekl nic, dokud letadlo nepřistálo. I když měl pusu zavřenou, jeho oči byly upřené na mě. Kdykoliv jsem se na něj podívala, zíral na mě těma nádhernýma očima, které mi připomínaly Dariuse.

„Brzy se uvidíme, Angelo,“ prošel kolem mě a zamával, jakmile jsme dorazili na letiště.

Ani jsem mu nestihla zamávat nazpět nebo říct slovo. Pustila jsem z hlavy myšlenky na něj i na to, jak mi připomínal Dariuse.

O několik minut později jsem dorazila k domu té mladé ženy, abych si vyzvedla své dítě, a naštěstí jsem je potkala venku, když právě vycházely.

„Dortíku!“ křikla jsem. Radostně jsem k ní běžela a ona mě přivítala s otevřenou náručí.

„Mami!“

„Ano, zlatíčko,“ pevně jsem ji objala. Tak moc jsem se bála, že ji dnes neuvidím, a když jsem ji spatřila, všechny mé starosti zmizely.

„Jdeš pozdě,“ předstírala hněv.

„Moc se omlouvám, moje mazlivá příšerko. Maminka se omlouvá,“ nechtěla jsem se na nic vymlouvat, protože jsem věděla, že bych lhala.

„Chyběla jsi mi, mami.“

„Už jsem tady, zlato. Jsem tady,“ poděkovala jsem její milé paní učitelce a šly jsme domů.

„Tak co, viděla jsi babičku?“ zeptala se mě cestou. Opravdu jsem jí řekla o své matce a o otci.

„Samozřejmě. Říkala, že tě mám příště přivézt s sebou.“

„Opravdu? Kdy to bude?“ zeptala se.

„Brzy.“

Zasmála se. Byl to náš interní vtip. „Brzy“ znamená, že o tom chvíli nebudeme mluvit, nebo možná i několik let.

„Dneska jsem se ve škole naučila novou písničku.“

„Chtěla bys mě ji naučit?“ Šťastně pohupovala hlavou, začala poskakovat a houpat se, zatímco jsem ji držela za ruku, abych jí zabránila v pádu.

Radostně zpívala a učila mě text, zatímco já se snažila s ní držet krok.

„Děláš to špatně, mami.“

„Omluv mě, mladá dámo, nejsem tak chytrá jako ty,“ zatahala jsem ji za tváře a ona se zachichotala.

„Ale ano, jsi. Jen se musíš soustředit.“

„To je velký slovo. Soustředit! Co to vůbec znamená?“

Zaklonila hlavu a znovu se začala smát.

„Nibbles.“ Náhle se ozval hlas. Nohy mi na místě přirostly k zemi. Proč slyším Dariusův hlas?

Otočila jsem se směrem, odkud hlas přicházel.

„Co se děje, mami?“ zeptalo se mé dítě, jakmile jsem se otočila.

Rychle jsem ji schovala za svá záda, než jsem zvedla hlavu a podívala se na Dariuse.

Nedíval se na mě. Díval se na Reinu, mou dceru.

„Nibbles!“ zašeptal znovu a jeho oči hledaly v mých odpovědi na nevyřčené otázky.