Angela

Stát ve stejné místnosti s mužem, který mi zlomil srdce, mého vlka zneklidňovalo. Dýchali jsme stejný vzduch proti mé vůli, ale neměla jsem na výběr. Musím odsud dnes v noci odjet.

„Angelo,“ zašeptal a očima se do mě zavrtal. Stál vzpřímeně, jeho výška zdůrazňovala sílu, která za ta léta nepohasla. Svaly měl pod látkou košile rovnoměrně vyrýsované. Přistihla jsem se, jak mě uchvacují jeho oči, ty oči, Bože! Skrývaly vzpomínky na společné chvíle a já se přistihla, jak se v těch momentech utápím.

Vzpamatuj se! Zavrtěla jsem hlavou, abych přišla k rozumu.

Když jsem odešla od brány, nenašla jsem ho tam, kde jsem ho viděla prve, ale narazila jsem na Betu a ten mi řekl, že je v Alfově kanceláři.

„Dariusi,“ odpověděla jsem. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych se zastavila před tím, oslovit ho ‚můj Dariusi‘.

„Potřebuju odsud odjet,“ dožadovala jsem se. Nebyla jsem tu proto, abych prosila nebo s ním vyjednávala. Stál za svým stolem a sledoval mě těma svýma očima. Dívala jsem se všude možně, jen ne na něj.

„Proč?“ Zeptal se.

„Chci odejít! Nejsem tu proto, abych se dělila o důvody nebo ti zanechávala vysvětlení. Chci odejít a ty musíš zvednout ten svůj zasranej kancelářskej telefon a zavolat těm kreténům u brány.“

Ohromeně na mě zíral a pak najednou pokrčil rameny. „Potřebuji odpověď. Pokud ji nedostanu, zůstaneš tady,“ odpověděl.

Odfrkla jsem si nad jeho opovážlivostí, když se znovu posadil na svou pitomou, drahou mahagonovou židli. Všechno na něm mě vytáčelo.

I když jsem mu nedlužila žádné vysvětlení, neměla jsem jinou možnost než mu nějaké dát. Kvůli něčemu důležitému, kvůli tajnému dítěti, které jsem nechala doma, jsem se musela vrátit.

„Přijela jsem dnes ráno bez úmyslu se zdržet a potřebuji se vrátit.“ Pomalu opakovaně přikývl, jako by se snažil pochopit smysl toho, co jsem právě řekla.

„Něco by mě zajímalo, Angelo. Ví tvá matka, že odjíždíš?“

„Do mojí rodiny je ti naprostý hovno, Dariusi, potřebuju od tebe jen jednu věc a myslím, že jsem se vyjádřila jasně.“

„Fajn! Tady je propustka, než tě nechám odejít, potřebuju na ní podpis tvojí matky.“

Cože!

Proč jsem sem vůbec chodila? Proč jsem prostě nezůstala vzadu? Vzala jsem si od něj ten papír a zjistila, že potřebuje dva podpisy. Jeho a mé matky.

„Podepiš to první,“ vrátila jsem mu to.

„Proč bych měl?“

„Nechci se sem vracet a zase vidět tvůj obličej.“

„Chápu, že mě nenávidíš, Nibbles, ale tenhle obličej budeš muset dneska vidět ještě jednou.“

„Cože!“

„Jelikož nejsi členkou téhle smečky, musíš to nechat podepsat matku a vrátit se.“

„Nejsem dítě. Nepotřebuju, aby mi matka podepisovala nějakou pitomost, abych mohla odjet. Tohle je únos. Držíš mě tu proti mé vůli.“

Než jsem stihla dokončit větu nebo mrknout, stál přímo přede mnou. Jak to udělal?

Udělal krok a já ustoupila o krok zpět. Udělal dva kroky, já udělala tři a tak to pokračovalo, dokud jsem nebyla zády přitisknutá ke dveřím. Jeho oči se stále vpíjely do mých a já od něj nemohla odvrátit zrak.

„Jestli tě někdy unesu, Nibbles, to poznáš. Budeš připoutaná u mě v pokoji k mé posteli, nahá, zatímco já najdu nějaké lepší využití pro tu tvou prostořekou pusu,“ naklonil se blíž a zašeptal mi do ucha. „Sežeň podpis své matky a pak se přijď se mnou bavit.“

Najednou otevřel dveře. Srdce mi bušilo jako o závod a nohy se mi třásly. Naštvaně jsem ho zpražila pohledem a vyšla z jeho kanceláře.

Jeho Beta čekal za dveřmi s širokým úšklebkem na tváři. Nevěděla jsem, jestli čeká na mě nebo na Dariuse, ale když vešel do kanceláře, dostala jsem svou odpověď.

Brzy jsem dorazila domů a našla matku v kuchyni.

„Angelo, co ti tak trvalo?“ Zeptala se. „Dělám večeři. Měla bys jít nahoru a dát se do kupy, tvůj starý pokoj je přesně takový, jaký byl,“ prozpěvovala si vesele. Jak může být tak šťastná, když jí právě zemřel druh? Odstrčila jsem tu myšlenku do pozadí mysli a dál se soustředila na svou osobní záležitost.

„Nemůžu tu zůstat!“

Její ruka se zastavila při nandávání jídla na talíře a otočila se ke mně.

„Cože?“

„Tady, podepiš tohle. Očividně potřebuju tvoje svolení, abych odsud mohla odjet.“

„Cože?“

Pokrčila jsem rameny. „Odjíždím a potřebuju, abys tohle podepsala, abych mohla jet,“ zopakovala jsem.

„Vždyť jsi sem dneska teprve přijela,“ odpověděla s nedůvěrou v očích.

„Ano! A taky dneska odjíždím. Co ode mě chceš, mami? Abych tu seděla a chovala se, jako by bylo všechno v pořádku? Jako by to nebyl rok, co jsme spolu naposledy mluvily? Abych dělala, že by tátovi nebylo úplně u prdele, že jsem v jeho domě?“

„Co se ti stalo, Angelo? Změnila ses, slovo na f jsi dřív nikdy nepoužívala.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Prosím, podepiš to,“ žadonila jsem. Byla to má poslední záchrana.

Zavrtěla hlavou. „Tohle podepsat nemůžu. Ne! Nepodepíšu to. Ledaže bys tu zůstala dva dny, pak zvážím, že to podepíšu.“

Co je to do prdele s každým v téhle zatracené smečce?

„Prosím, mami. Musíš to podepsat, potřebuješ to podepsat.“

„Opravdu mě tak nenávidíš, že mě nesneseš ani dva dny?“

Moje matka byla tvrdohlavá. Hrdě tvrdohlavá.

„O to nejde. Ano, nenávidím tě, nenávidím sebe a nenávidím všechno, ale tohle není o tobě nebo o mně. Potřebuju odjet, prosím, prosím. Nemůžu si dovolit zmeškat ten let.“

Moje zoufalství ji asi zasáhlo, protože se na minutu zastavila a podívala se na mě. Slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že je zadržuju, mi vytryskly z očí a rychle jsem je setřela.

„Co se děje, Angelo? Ublížil ti Darius znovu?“

Kurva! O čem to sakra mluví?

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem pronesla svá další slova.

„Čeká na mě dítě. Nemůžu si dovolit chůvu a to dítě na mě čeká doma samo, vyděšené a pravděpodobně hladové, takže tě pro všechno na světě prosím, podepiš...“ Nedokončila jsem větu, když mi matka papír vytrhla z ruky a rychle ho podepsala.

Chvíli jsme na sebe obě zíraly a viděla jsem tisíce otázek, které jí visely v očích.

„Později,“ slíbila jsem upřímně a ona přikývla.

Spěchala jsem zpátky do Alfovy kanceláře, ani jsem se nenamáhala zaklepat, vřítila se dovnitř a s hlasitým bouchnutím upustila propustku na jeho stůl.

Připozdívalo se a já musela okamžitě odjet.

„Podepiš to, Dariusi.“ Vůbec jsem se nestarala o ty dva další lidi, kteří byli v místnosti. Mě zajímal jen ten kretén přede mnou.

„Ne! Nikdo nesmí opustit smečku, dokud nedokončím vyšetřování smrti minulého Alfy, tvého otce a těch ostatních.“

Lhal mi! Ten parchant mi zase lhal a já mu to hloupě uvěřila.