Ještě než se úplně probudím, vím, že tohle bude pekelný den, a takových už jsem v životě zažila dost.

Jestli se v mém životě pokazí ještě jedna jediná věc, mizím odsud a už nikdy na toto území nevkročím.

„Vytvořilo se to pouto?“ ptám se Charny, své Lykanky. Pokud ano, zlepší mi to den, nebo v to alespoň doufám.

„Vytvořilo,“ odpovídá, ale tón jejího hlasu mi napovídá, že je něco špatně.

Před týdnem mi bylo osmnáct a našla jsem spojení s budoucím Alfou, Nicem, jedním z lidí na mém seznamu těch, kteří mi znovu a znovu ubližovali.

Ne, nikdy mě neuhodil, a nikdo jiný také ne.

Dobře, možná vám musím něco vysvětlit, abyste pochopili, o čem mluvím.

V den mých šestých narozenin jsem byla u jezera se svým otcem, který je Betou naší Smečky, a s rodinami Alfy a Gamy. Hry, které hráli, mě začaly nudit, a tak jsem se zatoulala do lesa; většinu našeho území totiž tvoří les.

Věděla jsem, že mám dávat pozor na značky, které nám ukazují, kde jsou naše hranice, a během procházení jsem trhala luční kvítí. Tiché zakňučení upoutalo mou pozornost, a jakožto zvědavá malá Beta jsem se vydala hledat jeho zdroj.

Kdybych jen tušila, že jednoho dne budu své šesté narozeniny nenávidět, možná bych se vydala opačným směrem.

V lese jsem našla dívku, o které se později ukázalo, že je jen o něco málo starší než já, a odvedla jsem ji k našemu Alfovi.

Jmenovala se Lucy, ale nedokázala nám říct, jak se sem dostala nebo odkud přišla. Věděla však, že její narozeniny byly před pár dny nebo budou za pár dní, a to bylo poprvé, kdy dostala něco, co patřilo mně.

„Máš tolik panenek, proč jednu nedáš Lucy?“ zeptal se můj otec, a zatímco jsem přemýšlela, kterou panenku jí daruji, přikývla jsem.

Můj otec popadl z piknikové deky mou nejoblíbenější panenku, a jakmile jsem proti tomu začala protestovat, otec ji už dával Lucy.

Snažila jsem se otci vysvětlit, že zrovna s touhle panenkou se rozloučit nechci, ale on jen řekl, že jsem sobecká, a posadil si Lucy vedle sebe na deku.

Lucy žila asi týden v prvním patře s Omegami, když ji otec přestěhoval na naše patro. Řekl, že Lucy se bydlení s Omegami nelíbí a požádala ho, jestli by mohla jít bydlet k nám.

Dnes už pochybuji, že tehdy použila slovo „k nám“, ale nebyla jsem u toho, když se ptala, a proto si nemůžu být jistá.

Každé mé narozeniny pak zastiňovala Lucy. Otec mi neustále opakoval, že nemá rodiče, kteří by jí uspořádali oslavu, a že se o svou oslavu můžu s Lucy jednoduše podělit.

To se opakovalo znovu a znovu a znovu, nejen kvůli mému otci, ale i kvůli rodinám Alfy a Gamy. Nico byl nejhorší a vždy mi nezapomněl připomenout, že Lucy je mnohem hezčí než já, alespoň v jeho očích.

Takže teď už možná chápete, proč je Nico na mé černé listině.

Trénuji každý boží den, musím, protože jsem budoucí Beta. Tedy, byla jsem budoucí Beta a teď ze mě bude budoucí Luna.

Nico byl stejně překvapený jako já, ale chtěl se mnou vytvořit pouto. Koneckonců to spojení tam vložila sama Bohyně a my jsme museli její rozhodnutí respektovat.

Lucy z toho nebyla zrovna nadšená. Už skoro rok se snažila upoutat Nicovu pozornost, ale žalostně selhala. Dokonce se velmi snažila, abych věděla, že mě jako Lunu nikdy nepřijme, a já se jí jen vysmála do tváře.

Být Nicovou Družkou ze mě udělá Lunu a Lucy s tím nic nenadělá, i když se o to možná pokusí.

Prošla jsem svou ranní rutinou a právě oplachuji nádobí, které jsem použila na snídani. V hlavní jídelně snídám jen zřídka, protože v tu dobu obvykle trénuji.

Vidím, že dveře do hlavní ložnice jsou dokořán, což znamená, že můj otec je už dole, pravděpodobně na brzké ranní schůzi se zbytkem našeho vedení.

„Proč jsi tak zticha?“ ptám se Charny, tohle by přece měl být pro nás obě radostný den.

Neodpovídá mi, ale v okamžiku, kdy opustím patro Bet, začne mi v hlavě přecházet sem a tam a nutí mě zamířit nahoru na patro Alfů. Vstupuji na patro pomocí kódu, který jsem dostala po svých šestnáctých narozeninách, a vítá mě naprosté ticho.

Zdá se, že jsem měla ohledně brzké ranní schůze pravdu a Nico toho využívá k tomu, aby si přispal, přesně tak, jak to dělá pokaždé, když jsou jeho rodiče zaneprázdnění nebo pryč.

S Nicem jsem si nedělala žádné plány, i když jsme věděli, že dnes by pravděpodobně mohl být den, kdy se naše Pouto druhů zkompletuje. Charna nechápe, proč jsme si nic nenaplánovali, a abych řekla pravdu, já to nechápu taky.

Mé kroky zaváhají, když stojím před dveřmi Nicovy ložnice, a jsem ráda, že se naše pouto nevytvořilo dříve. Kdyby se tak stalo a my bychom se navzájem přijali jako Druzi, právě teď bych trpěla nesnesitelnou bolestí.

Protože ten Hajzl šuká jinou samici. Zvuky vycházející z jeho pokoje nenechávají prostor pro omyly a já si teď nejsem jistá, co mám dělat.

„Tohle je ten důvod, proč to ještě nechtěl nikomu říct?“ ptá se mě Charna a myslím, že obě víme, že přesně tohle ten důvod je.

„Ach, Lucy. To je tak dobré.“ slyším Nica zanaříkat, ale je to jméno, které vyslovil, co mě rozzuřilo, a sotva se dokážu ovládnout, abych tam nevtrhla. Musím najít způsob, jak ty dva odhalit, a pomalu odcházím z patra Alfů zpět do svého pokoje, aniž bych uronila jedinou slzu.

Přinutím je zaplatit za to, co udělali, a všichni se o našem spojení dozvědí, ale dneškem to končí.