„Pane Zeno, stav vaší babičky je kritický. Potřebujeme peníze, abychom mohli zahájit léčbu. Částka, kterou jste zatím dal, vystačí na dva měsíce, ale nemohu slíbit, že v ní budeme pokračovat i potom, pokud nepřinesete další finance,“ vysvětloval doktor Ezra Zenovi před pohotovostí.

„Rozumím, pane doktore. Zaplatím všechny její účty za léčbu, prosím, postarejte se o mou babi! Slibuji, že budu platit každý měsíc, dokud nebude všechno uhrazeno!“ prosil Zeno.

Zlomilo mu to srdce; před pouhými dvaadvaceti hodinami ztratil rodiče při nehodě. Dnes měli mít čtyřiadvacáté výročí svatby, jeli ho vyzvednout k domu klienta, aby si všichni mohli vyrazit a oslavovat, ale bohužel je potkal strašlivý osud.

Jeho rodiče zemřeli na místě, aniž by se stihli rozloučit, zatímco babi utrpěla těžká zranění a nyní byla v kómatu.

„Všechno záleží na vás, dodržte své slovo. Hodně štěstí!“ řekl doktor Ezra a nechal ho stát na chodbě.

Zeno tam stál a celý svět se mu hroutil pod nohama. Cítil se ztracený.

Za třiadvacet let jeho života to bylo poprvé, co měl zůstat úplně sám. Vždycky byl obklopen svými milujícími rodiči a drahou babi. Nyní z něj byl sirotek a stál na pokraji ztráty jediného člena rodiny, kterého tak moc miloval.

Když pomyslel na babi, projela jím vlna odvahy; hodlal udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby zajistil, že o ni bude řádně postaráno. Nemohl ji nechat zemřít.

Tentokrát měl na výběr; takovou šanci u svých rodičů nedostal.

Hodlal si vážit a bojovat o jediného člověka, kterého mu vesmír ponechal.

Sebastian Orion byl oblečený do drahé, na míru šité černé košile a černých kalhot. Jeho lesklé černé boty a personalizované hodinky Rolex dotvářely jeho chladný, zastrašující vzhled miliardářského mafiána.

Jeho vysoká postava a ostré rysy byly jen bonusem k jeho celkovému vzhledu. Vlasy měl úhledně ostříhané a sčesané dozadu, jen dva pramínky mu spadaly po obou stranách hladké tváře, těsně nad oči.

Stál před svým velkým sídlem a čekal na odvoz.

„Pane, vůz je připraven,“ informoval ho přes sluchátko muž v celočerném obleku.

Černé Lamborghini s jeho jménem na poznávací značce před ním pomalu zastavilo a dveře se pomalu a plynule otevřely vzhůru, lehké jako ptačí pírko.

Než stihl sejít ze schodů, zastavil ho rozrušený dětský hlásek.

„Tati, proč tentokrát nemůžu jet s tebou?!“ Z obrovského domu vyběhl čtyřletý chlapec a v malých ručičkách svíral svůj malý kufřík.

Vypadal přesně jako zmenšený Sebastian. Jeho rysy jako by byly naklonované z otcovy tváře a vyzařovala z něj i stejná aura.

Muži v černém vypadali vyděšeně, když malého chlapce spatřili. Věděli, že jejich šéf nemá rád, když někdo selže ve svých povinnostech, a oni selhali.

Před týdnem jim nařídil, aby chlapce zabavili a našli mu dočasnou chůvu, než odjede na pracovní cestu.

Ale oni selhali.

Nikdo nechtěl přijmout místo chůvy u Sebastiana Oriona. Báli se ho, děsili se toho, co by se jim mohlo stát, kdyby pracovali v jeho bezprostřední blízkosti.

Ulicemi kolovaly čerstvé zvěsti o tom, jak lidé, kteří ho urazili, najednou beze stopy zmizeli. Nikdo se neodvážil podstoupit takové riziko a pracovat v jeho domě!

„Omlouvám se, šéfe, zklamal jsem vás. Přijmu jakýkoli trest.“ Ida, jeho osobní asistent, přispěchal, uklonil se před ním a vzal vinu za tento nezdar na sebe.

Ida se neodvážil říct, že nedokázal nikoho najít prostě proto, že uchazeči přiznali strach.

Jeho šéf věřil, že peníze, které k této nabídce přidal, přilákají kohokoliv.

Sebastian věděl, z jakého důvodu nedokázali jeho synovi sehnat chůvu, ty zvěsti slyšel také. No... nebyly to tak úplně zvěsti.

Jen přikývl a otočil se ke svému rozzlobenému synovi.

„Kene, vrátím se hned, jakmile uzavřu dohodu s francouzským prezidentem.“ Dřepl si na úroveň svého syna a pohladil ho po vlasech.

Ken se jen zamračil a odvrátil tvář od otce.

„Chůva se o tebe dobře postará. Nebuď tvrdohlavý jako minule. Dobře?“ naléhal Sebastian na svého syna.

„To je fuk!“ Ken se otočil na druhou stranu a oddupal zpátky do domu.

Jeho muži věděli, že jeho syn je jediný, kdo má právo s jejich šéfem mluvit a jednat, jak se mu zlíbí; kdokoli jiný by už ležel dva metry pod zemí.

„Zdvojnásobte tu částku, Ido,“ přikázal Sebastian svým hlubokým hlasem.

„Ano, pane,“ odpověděl Ida.

Zeno právě slezl z boxerského ringu, pot mu stékal po vypracovaném mužném těle a dodával jeho pokožce lesk.

Opět vyšel jako vítěz. Kolem ringu se rozléhaly hlasy lidí, kteří ho povzbuzovali, drželi transparent s jeho jménem a zlehka s ním mávali ze strany na stranu.

Byli šťastní, že vyhráli svou sázku.

Zeno byl rád, že má tolik příznivců, znamenalo to, že si na něj vsadila spousta lidí; byl si jistý, že dnešní výplata bude obrovská.

Ignoroval šéfa svého soupeře, který se ho snažil obvinit z faulu a požadoval odvetu.

Ten staroch se prostě zbláznil, jak mohl požadovat odvetu, když jeho soupeř ležel v ringu v bezvědomí?!

Neměl náladu se s tím chamtivým dědkem vybavovat, chtěl se jen setkat se svým šéfem a vyzvednout si dnešní výplatu. Potřeboval získat všechny peníze, které mohl, na zaplacení účtů za babiččinu léčbu.

Když kráčel ke svému šéfovi, přetáhl si přes hlavu černou košili.

„Pane Rico,“ zavolal Zeno na muže středního věku, který stál k němu zády a povídal si s mladším mužem, jenž vypadal, jako by byl stvořený z peněz.

„Ah, Zeno! Skvělý zápas, chlapče!“ pan Rico ho poplácal po rameni, až sebou bolestivě trhl.

„Uch!“ zabručel Zeno.

„Oh, promiň, chlapče. Zapomněl jsem, že to byl tvrdý zápas,“ zasmál se pan Rico.

„To je v pořádku,“ odpověděl Zeno.

„Tohle je pan Nicholas, teď ho budete vídat častěji. Nicholasi, tohle je Zeno, náš nejlepší boxer.“ To bylo vše, co pan Rico řekl, než Zena odtáhl pryč od pana Nicholase. Ani jim nedovolil, aby se pozdravili.

„Tady to je, chlapče! Skvělý zápas.“ Podal Zenovi lehkou obálku.

„Nezapomeň ze sebe příští týden vydat to nejlepší, přines mi další peníze! Ha ha ha!“ zasmál se pan Rico hlasitě.

Zeno jeho pobavení nesdílel, jen tam stál a potěžkával lehkou obálku v dlaních. Už předem věděl, kolik v ní je. Ať byl zápas sebevětší, nikdy nedostal víc než dvacet babek. Bylo to málo, ale neměl na vybranou; kdykoliv požádal o přidání, vždycky mu bylo řečeno, že vydělané peníze jdou na údržbu a na úplatky úředníkům, kteří je nechávali provozovat nelegální zápasy.

Uchýlil se k tomu, že přijímal, co mu dali, nechtěl být nerozumný.

„Díky, Rico.“ Strčil obálku do kapsy kraťasů a odešel.

„Kdykoliv, chlapče, kdykoliv,“ zavolal pan Rico za jeho vzdalující se postavou.

Před budovou postávali muži a ženy, kouřili a povídali si.

„Hele, podívejte! To je náš šampion!“ vyhrkla dívka zprostřed hloučku kluků. Měla na sobě sportovní podprsenku a plandavé džíny, kostkovanou košili měla uvázanou kolem pasu.

„Čau, chlape! Gratuluju k dnešnímu vítězství!“ prohodil jeden z kluků, zatímco vyfukoval kouř.

Zeno se usmál a rozešel se k nim.

„Díky, Anno, Wille,“ odpověděl jim, zatímco si vyměnili tajný pozdrav.

Anna a Will byli sourozenci a zároveň jediní lidé, které mohl nazvat svými přáteli. Za ta léta si kvůli svému způsobu obživy nadělal víc nepřátel než přátel; jeho soupeři ho po zápase vždycky nenáviděli.

„Hej, šampione, počkej chvíli,“ přiběhla k němu Anna, právě když chtěl nasednout na svou silnou motorku.

„Copak, Anno?“ zeptal se.

„Vím, že jsi teď v úzkých. Viděla jsem na netu tenhle inzerát a rozhodla jsem se ho pro tebe uložit. Tady,“ podala mu Anna svůj telefon.

Zeno ho neochotně přijal, myslel si, že je to další nelegální zápas; nemyslel si, že by to zvládl, kdyby vzal dvě boxerské práce naráz.

„Cože?!“ vyhrkl Zeno nevěřícně.

První věc, která ho upoutala, byla částka v horní části inzerátu. Nemohl tomu uvěřit; jaká práce by v dnešní době mohla nabízet takovou sumu?

Rychle si to pročetl a nakonec mu to došlo.

„Chůva?“ zeptal se se zdviženým obočím.

To musí být podvod. Kdo platí chůvě deset tisíc dolarů měsíčně?!