„Ano, vzala bych to, ale znáš mě, s dětmi to neumím. Jakmile jsem to však uviděla, hned jsi mi přišel na mysl. Jdeš do toho?“ vysvětlovala Anna.
Zeno nemohl uvěřit svým očím ani uším.
Jestli by tu práci vzal? Sakra že jo! Věděl, že Anna miluje peníze; kdyby v tom nefigurovaly děti, byl si jistý, že by si na něj ani nezvpomněla.
„Díky, Anno! Máš to u mě.“ Přitáhl si Annu do náruče v přátelském objetí a políbil ji na temeno hlavy.
„Ale no tak, nech toho. Jsme rodina, na to nezapomeň,“ řekla Anna a schovala své zčervenalé tváře do jeho hrudi.
„Máš to u mě, fakt,“ slíbil.
„Dobře, později ti dám vědět, co chci na oplátku. A teď běž shrábnout ty peníze, než to udělá někdo jiný,“ řekla mu Anna s úsměvem.
„Zatím!“ Zeno nasedl na svou silnou motorku a s burácením odjel.
Anna to Zenovi přála, ale zároveň jí ho bylo líto. Neměl tušení, pro koho se tak radostně chystá pracovat.
Upřímně řečeno, nebyla to role chůvy, co ji odradilo, nýbrž jméno zaměstnavatele, které uviděla pod inzerátem...
Cíl cesty byl docela daleko, Zeno musel jet až do centra města, aby ten dům, nebo spíše... sídlo, našel.
Nebyl si jistý, jestli je dobrý nápad volně přijet na motorce k tak přísně střežené bráně.
Zajímalo ho, proč majitel sídla potřebuje tolik strážných. Byl to snad nějaký drogový boss nebo co?
„Stát!“ Strážný v černém oblečení a s černou maskou na tváři zvedl ruku a signalizoval mu, aby v polovině cesty k bráně zastavil.
Zeno vypnul motor a vyrazil ke strážnému. Doufal, že je na správné adrese, protože jestli ne... začne jít do tuhého.
„Uveďte důvod své návštěvy,“ řekl strážný a natáhl zbraň, když se k němu Zeno přiblížil.
„Jsem tu kvůli té práci chůváka,“ řekl Zeno a zvedl obrazovku svého telefonu, aby strážnému ukázal inzerát, který ho sem přivedl.
„Chůváka?“ zeptal se strážný.
„Ano, no, má to být chůva, ale jelikož jsem muž, hádám, že se mi má říkat chůvák,“ vysvětloval Zeno opatrně.
Strážný neodpověděl, jen si ho dlouze měřil, pak poodstoupil, aby promluvil do sluchátka v uchu.
„Pojďte!“ pokynul Zenovi.
„Ruce vzhůru,“ přikázal strážný.
Zeno poslechl a nechal se důkladně prohledat od hlavy až k patě.
„Čistý,“ promluvil strážný k osobě na druhém konci sluchátka.
„Běžte dál.“ Strážný stiskl tlačítko na malém dálkovém ovladači, který vylovil z kapsy, a brána se odsunula.
„Vezměte si motorku s sebou,“ řekl strážný.
Zeno se vrátil ke své motorce a vjel do obrovského areálu.
„Pojďte,“ oslovil ho nějaký muž, když sesedal z motorky.
Byl to muž středního věku, oblečený jako komorník.
Zeno ho mlčky následoval po dlouhém schodišti. Když došli ke dveřím, Zeno zčistajasna uslyšel ženský hlas.
„Vítejte, komorníku Nicole. Z bezpečnostních důvodů prosím identifikujte cizince, který je s vámi.“
„Jmenuji se Zeno,“ odpověděl Zeno dřív, než to stihl komorník. Věděl, že tomu muži ještě neřekl své jméno, a chtěl mu vypomoct.
„Omlouvám se, přístup odepřen. Hlas není rozpoznán,“ odpověděl hlas.
„Nemluvte, jinak nás nepustí dovnitř,“ napomenul ho komorník Nicole.
Zeno si připadal ztrapněný robotem chytré domácnosti. Připadal si jako hlupák. Majitel tohoto domu musí být nechutně prachatý.
„Siri, tohle je Zeno, Kenův chůvák. Jakmile budeme uvnitř, zesynchronizuje se s tebou,“ vysvětlil komorník Nicole.
„Dobře, přístup povolen. Vítejte, Zeno,“ odpověděla Siri.
Obrovské dveře se hladce rozestoupily a světla se automaticky rozsvítila, jakmile vkročili dovnitř.
Zeno následoval komorníka Nicole do chodby, která se rozdělovala do tří směrů, a pak se vydali rovnou kupředu. Světla se odrážela od lesklých povrchů podlahy a stěn.
Vešli do obrovského obývacího pokoje; všiml si schodišť na obou koncích místnosti, která vedla do horního patra.
Všechno bylo v šedé a černé barvě – plyšová pohovka, obří televize, stěny – a pouze konferenční stolek uprostřed byl z křišťálově čirého skla.
Zeno se cítil nepatřičně.
O vteřinu později sešel ze schodů rozzlobený malý chlapec.
„Kdo je to tentokrát, Nicole?“ zeptal se Ken nespokojeně, mračil se a založil si malé ruce na hrudi.
„Tohle je Zeno. Bude to on, kdo se o tebe postará, dokud se nevrátí tvůj otec,“ vysvětlil komorník Nicole našpulenému chlapci.
„Já ho nechci! Chci ženu! Vypadá nebezpečně,“ ohradil se Ken.
Komorník Nicole oněměl. Byl to právě Ken, kdo odmítl všechny předchozí chůvy s tím, že se k němu chovaly špatně, když s nimi byl sám.
„Kene, drahý, věř mi, že budu první, kdo ho vyhodí, jestli s tebou bude špatně zacházet. Ale tvůj otec chce, aby o tebe bylo řádně postaráno. Copak nechceš tatínkovi udělat radost?“ snažil se komorník Nicole chlapce přesvědčit.
Ken ztichl a mlčky přemýšlel o tom, co komorník řekl.
Chtěl udělat otci radost, chtěl se mu zavděčit, vždycky totiž býval ve špatné náladě. Učinil rozhodnutí.
„Fajn! Zůstane tu, dokud se tatínek nevrátí!“ oznámil Ken, vyběhl po schodech nahoru a zmizel v chodbě.
Zeno po celou dobu stál na místě, poslouchal jejich debatu a děkoval Bohu, že ho to tvrdohlavé šéfovské děcko přijalo.
„Vy, pojďte,“ řekl komorník Nicole a vešel do jídelny.
Položil na stůl notebook značky Apple, a jakmile od Zena získal potřebné údaje, úspěšně si ho přidal jako člena chytré domácnosti.
„Od této chvíle můžete Siri požádat o pomoc s čímkoli v domě. Následujte mě,“ řekl komorník Nicole.
Zeno začal uvažovat, že následovat komorníka je snad to, kvůli čemu sem přišel. Dělal to od chvíle, kdy vkročil do areálu.
Následoval ho po schodech, po kterých předtím odešel Ken.
„Tohle je váš pokoj, hned vedle Kenova. Takhle se k němu snadno dostanete,“ řekl komorník Nicole.
„Zkuste to,“ řekl.
„Cože?“ zeptal se Zeno zmateně.
„Zkuste požádat Siri, aby vám otevřela dveře,“ vysvětlil komorník Nicole.
„Aha, dobře. Siri, otevři mi dveře,“ řekl Zeno a ze zvyku si přejel palcem po displeji telefonu.
„Dobře, Zeno. Otevírám vaše dveře.“ A přesně tak se dveře otevřely.
Zeno byl v úžasu; přál si, aby tu byli jeho rodiče a babička. Určitě by si ho dobírali, že trefil jackpot a tak podobně.
„Jste přijat, mladý muži. Hodně štěstí, ciťte se tu jako doma, ale nejvyšší patro je nepřístupné. Rozumíte?“ zdůraznil komorník Nicole.
„Ano, pane. Děkuji,“ odpověděl Zeno.
Nemuseli se bát, jeho jedinou starostí v tomto sídle byla tahle malá ohnivá koule. Bude ohromná zábava ho zkrotit.
Ocitl se v tom nejpohodlněji vypadajícím pokoji, jaký kdy viděl. Přestože postel nebyla nadměrně velká, stále byla dostatečně prostorná, aby se do ní vešli dva lidé, a šedé povlečení vypadalo pro jeho slabé a vyčerpané tělo tak lákavě.
Šatní skříň byla veliká a stejně tak televize. Začal uvažovat, jestli opravdu potřebují chůvu, nebo jen chtějí někomu zaplatit, aby přišel okusit luxus tohoto sídla.
Tohle byl ten nejluxusnější dům, jaký v životě viděl.
Jeho rodina nebyla chudá, měli průměrný dům se třemi ložnicemi a on občas spal ve stejném pokoji se svou babičkou.
Jeho babička; pomyšlení na ni ho vytrhlo z jeho zasněného stavu.
Byl čas pustit se do práce.
Zrovna když se chtěl otočit a odejít ode dveří, uslyšel tiché upozornění. Rozhlédl se a uviděl svítící tablet ležící na nočním stolku.
Přistoupil blíž a vzal ho do rukou; blikalo na něj upozornění na zprávu. Ťukl na něj a zpráva se zobrazila; stálo v ní: Je čas na Kenovo teplé mléko.
Položil tablet zpět na stolek a vyšel z pokoje. Sešel dolů a zastavil se v obývacím pokoji. Potřeboval najít kuchyň.
„Hej, Siri, rozsviť světla v kuchyni,“ řekl a doufal, že Siri ještě nespí.
„Dobře, Zeno. Světla v kuchyni rozsvícena,“ oznámila Siri.
Zeno si připadal hloupě, mohl to přece uhodnout. Byla hned za jídelnou.
Díky bílému lustru vypadala už tak elegantní kuchyně jako místo, kde by Gordon Ramsay pořádal svou show.
Důmyslná v každém ohledu.
Obešel lesklou černou kuchyňskou linku a vyndal hrnek.
Otevřel dvoudveřovou lednici, vyndal krabici mléka a nalil trochu do hrnku.
Vložil ho do mikrovlnky, a jakmile bylo ohřáté na požadovanou teplotu, vyndal ho a zamířil nahoru do Kenova pokoje.
„ŤUK! ŤUK!“
Zeno zaklepal, ale nikdo neodpověděl.
„ŤUK! ŤUK!“
Zaklepal znovu, ale stále žádná odezva.
Bylo 21:58 a chlapec už musel usnout.