Rty Isabelly "Izzy" Rossiové se stočily do hříšného úsměvu, když obdivovala svůj odraz.

Zrcadlo na celou postavu ve zkušební kabince zachytilo každý smyslný detail spodního prádla, do něhož bylo zahaleno její tělo. Průsvitný korzet obepínal její křivky jako druhá kůže a jeho krajkový vzor ponechával fantazii přesně tolik prostoru, kolik bylo třeba. Ladící tanga, která vykukovala ven, dokonale rámoval podvazkový pás. Punčochy sahající do půli stehen, které zvýrazňovaly její dlouhé, vypracované nohy.

Látka přiléhala k jejímu tělu na všech správných místech a dávala vyniknout hladké pokožce, jež připomínala nefrit. Prsa měla posazená vysoko, tlačila se proti krajce způsobem, díky kterému si připadala mocná i neodolatelná. Naklonila hlavu a obdivovala, jak komplet obepíná její pas a dělá z ní mistrovské dílo připravené k odhalení.

"Co myslíte?" Hlas prodavačky zpoza dveří prořízl její myšlenky.

Izzyin úsměv se rozšířil. Bylo to dokonalé. "Ano, je to dokonalé," zavolala nazpět. Představovala si ten výraz ve tváři svého přítele Calena, až ho dnes večer překvapí, aby oslavili své výročí – své třetí výročí.

Pro Izzy nebylo jejich třetí výročí jen obyčejnou oslavou; byla to chvíle, kterou si vybrala, aby se mu plně a bezvýhradně oddala. Při té myšlence jí tělem projelo silné vzrušení.

V hrudi jí zatančil záblesk nedočkavosti. Bude na to připravený?

"Můžu v tom rovnou odejít?" zeptala se, ačkoli už znala odpověď, jen si vychutnávala to skandální vzrušení s tím spojené.

Následovala odmlka, načež prodavačka odpověděla: "Samozřejmě. Jen mi podejte svou kartu a já to naúčtuji."

Izzy sáhla do kabelky a s jemnou elegancí vytáhla svou tenkou černou kartu. Téměř slyšela, jak se prodavačce na druhé straně dveří zatajil dech, když jí ji podávala. Izzy se pro sebe uchechtla. Moc nespočívala jen ve vzhledu – skrývala se v tom, jak se člověk nese, v každém odvážném rozhodnutí.

Znovu si narovnala záda, přejela si rukama po bocích a oči upírala do těch svých v zrcadle. Dnešní noc bude nezapomenutelná.

Právě teď by měl být doma, pravděpodobně lenoší ve svém bytě a stále si myslí, že je v Brazílii a dokončuje pro firmu nějaký obchod. Ještě před několika hodinami jí volal, v hlase jemnou lítost. Přál si, aby tam mohl být s ní a slavit jejich výročí společně. Jenže jeho otec, majitel společnosti, pro kterou pracovala, musel svolat mimořádnou schůzi. Nesnášel, že promešká jejich výročí, ale Izzy trvala na tom, že tato schůze je nezbytná – kvůli jejich snům.

Izzy svou roli sehrála dokonale. Ujistila ho, že je to v pořádku, že si to vynahradí, až se vrátí. Ale nevěděl to. Nevěděl, že v San Franciscu přistála už před čtyřmi hodinami. Neměl ani tušení, že obchod uzavřela o den dřív – jen aby ho překvapila. Calen vůbec netušil, že má čerstvě upravené vlasy, pleť hladkou a dokonale vydepilovanou.

A rozhodně nevěděl, že už míří přímo k němu.

Vyšla z butiku a vychutnávala si dotek nočního vzduchu na kůži, zatímco jí vzrušením zrychloval tep. Rychlým mávnutím ruky zastavila taxík a vklouzla na zadní sedadlo. "K One Shoreline Towers," řekla řidiči.

Auto uhánělo městem a ona si představovala, jak bez ohlášení vejde do jeho bytu a zaskočí ho nepřipraveného. Calen jí před měsíci dal elektronickou kartu ke své budově, čímž jí svěřil plný přístup ke svému životu. Nikdy nečekal, že ji použije zrovna takhle.

Co udělá, až ji uvidí? Nejprve se mu ve tváři rozlije překvapení, ale ona moc dobře věděla, co přijde pak.

Skousla si ret a zírala na rozmazaná světla města. Cítila, jak se jí po krku plíží horkost ruměnce.

Zanedlouho taxík zastavil u tyčící se skleněné budovy, elegantní a moderní, jež do noci zářila jako maják. Izzy srdce v hrudi divoce bilo, když zaplatila jízdné a vystoupila na obrubník. Vytáhla kartu z kapsy a cítila mezi prsty její hladké hrany, zatímco kráčela k výtahu.

Jakmile se dveře výtahu rozjely do stran, Izzy si kabát těsněji ovinula kolem těla. Projela jí vlna nervózního vzrušení, když vešla dovnitř a stiskla tlačítko Calenova patra. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho výraz, jakmile projde dveřmi.

Nešlo si nepředstavit jeho překvapení a úsměv, který bude následovat, až ji tam uvidí stát ve spodním prádle, jež si pro dnešní noc pečlivě vybrala. Prsty zavadila o hladkou látku kabátu a ucítila pod ní krajku. Je to tady.

Za chvíli se dveře s tichým cinknutím otevřely. Vstoupila na měkký koberec Calenova patra. Její kroky zpomalily, jak se blížila k jeho dveřím. Vytáhla přístupovou kartu a přejela s ní přes čtečku; dveře se s tichým cvaknutím odemkly. S úsměvem pro sebe do nich zatlačila a proklouzla dovnitř.

Hned jak vešla, všimla si tichých, smyslných tónů jazzové hudby, která naplňovala místnost. Izzy se zamračila a její nadšení na okamžik polevilo. Calen jazz nesnášel. Proč by si ho teď pouštěl?

Její oči přelétly tlumeně osvětlený obývací pokoj, ale ten byl prázdný. Srdce jí začalo tlouct rychleji, tentokrát však z jiného důvodu. Zase pije? pomyslela si. Nebylo mu podobné pouštět si takovouhle hudbu, pokud se nesnažil navodit nějakou náladu. Bylo to proto, že slavil jejich výročí sám?

Po špičkách přešla přes koberec, ačkoli nevěděla, proč cítí potřebu být tak potichu. Něco tu nehrálo, ale nedokázala přesně určit co. Oči jí střelily ke schodišti vedoucímu do jeho ložnice. Možná už je tam? Věděl, že přijede? Nemožné. Nikomu o svém plánu neřekla, dokonce ani Calenově sekretářce, své sestřenici Monice. Nikdo neměl vědět, že se obchod podařilo uzavřít dříve, než se očekávalo.

Právě když se chystala udělat první krok, jistý zvuk ji přiměl zamrznout na místě.

Zachichotání.

Ženské zachichotání.

Na vteřinu ji napadlo, že by to mohla být součást hudby, ale pak to uslyšela znovu – jasnější, nezaměnitelné.

Izzy se zhoupl žaludek.