Izzy ztuhla, její tělo se odmítalo pohnout, zatímco se její mysl snažila zpracovat to, co právě slyšela. Ten zvuk – nevycházel z hudby. Byl skutečný, ozýval se z jeho ložnice. Ne, to přece nemůže být pravda, pomyslela si a zaplavila ji vlna nedůvěry. Možná si to jen představovala. Možná ji konečně dohnal stres z posledních týdnů. Třeba to bylo tím vypětím, když musela stihnout všechny ty projekty za jediný měsíc.

Muselo to být jen v její hlavě.

Opatrnými, téměř roztřesenými kroky vystoupala po schodech nahoru. Když dorazila na vrchol, chichotání bylo zřetelnější, mísilo se s tichým šepotem hlasů. Izzy kleslo srdce, když uslyšela Calenův hlas – jemný, intimní, nezaměnitelný.

Přistoupila blíž, rukou svírala zábradlí tak pevně, až jí zbělely klouby. Tep jí bušil v uších, ale její pohyby byly naprosto tiché. Dveře do ložnice byly pootevřené a tou škvírou ho uviděla.

Calen tam byl, ležel v posteli a pažemi objímal jinou ženu. Smála se, hlavu měla opřenou o jeho hruď a rukou mu líně kroužila po kůži. Izzyino celé tělo polil chlad. Nemohla dýchat.

Izzyina ruka se začala nekontrolovatelně třást, prsty podél těla se jí cukaly, jak se je snažila zatnout v pěst. Pevně je sevřela, až se jí nehty zaryly do dlaně. Byla to jediná věc, která ji v tu chvíli držela při smyslech, jediný způsob, jak se úplně nezhroutit. Oči měla upřené na výjev před sebou a nedokázala uvěřit tomu, co vidí.

Tam, v Calenově náručí, byla Monica. Její vlastní sestřenice. Žena, jejíž hlas teď prostupovala ta odporná sladkost, kterou Izzy až příliš dobře znala. „Poslat ji pryč bylo to nejlepší rozhodnutí na světě,“ zavrkala Monica a její slova kapala Izzy do uší jako jed. „Kdyby tu Izzy byla, všechno by dneska večer zkazila.“

Izzy se při zvuku svého jména prudce stáhl žaludek a v krku jí stoupla žluč. Zkazila co? O čem to sakra mluvili?

„Monico, přestaň,“ zamumlal Calen, ale tón jeho hlasu byl vlažný, jako by pro něj její slova nebyla nic víc než jen drobná nepříjemnost. Neodstrkával ji; nebyl naštvaný. Izzy pocítila vlnu nevolnosti, když si uvědomila, že to není žádná opilecká chyba. Calen nevypadal opile, a její sestřenice také ne.

Monica našpulila rty, prsty pomalu přejížděla po Calenově hrudi a zdržovala se, jako by ho provokovala, ať ji zastaví. „Ale no tak, nedělej, že se ti to nelíbí,“ škádlila ho. „Mít dvě ženský, co po tobě touží, to musí být docela fajn pocit, co?“ Ušklíbla se, v očích jí šibalsky zablesklo. „Tak proč to prostě nepřiznáš a nevybereš si už konečně jednu z nás?“

Než stihl Calen odpovědět, Monica přes něj najednou přehodila nohu a jediným plynulým pohybem se mu obkročmo posadila na pas. Přitiskla ho pod sebe, tělo natisknuté na jeho, když se naklonila a rty se mu otřela o ucho. „Vím, že ti Izzy nemůže dát to, co já,“ zašeptala Monica tak potichu, že to Izzy sotva zaslechla. „Měl by sis vybrat mě.“

Izzyino srdce se roztříštilo na kousky. Stála tam zmrzlá, neschopná pohybu, a sledovala, jak Monica líbá Calenův krk, jak jí rty kloužou po jeho kůži, jako by jí to tam patřilo. Calen ji však neodstrčil. Ani neřekl ne.

„Monico, přestaň,“ zopakoval, ale ruce mu spočívaly na jejích bocích a nedělal nic, aby ji zastavil. V jeho hlase chybělo přesvědčení, nechával to zajít dál. Nechával TOHLE zajít dál.

Izzy se sevřela hruď. Udělalo se jí od žaludku zle. Nikdy si to nedokázala představit, ani v těch nejhorších nočních můrách. Oči se jí zalily slzami, rozmazaly jí vidění a stékaly po tvářích. Nevydala ani hlásku. Nemohla. Ruka jí vylétla k ústům a potlačila vzlyk, který se dral ven. Nevydávej ani hlásku, opakovala si. Nesmí zjistit, že jsi tady.

Celou věčnost tam Izzy stála, přimrazená na místě, zatímco se jí hlava točila. Už už chtěla ustoupit a snažila se zpracovat všechno, co právě viděla, když ticho znovu prořízl Moničin hlas.

„Dojdu pro další víno,“ zachichotala se Monica, její hlas byl lehký a hravý, naprosto bezstarostný.

Izzy srdce vyskočilo až do krku. Jde sem. Projela jí panika a donutila své tělo k pohybu. Nemohla dovolit, aby ji Monica viděla. Nedokázala by čelit takové konfrontaci – ne teď.

Rychle, ale tiše proklouzla chodbou a zamířila do nejbližší místnosti. Do Calenovy pracovny. Její kroky byly téměř neslyšné. Došla ke dveřím a pootevřela je jen tak, aby se protáhla dovnitř. Opatrně je zavřela a dávala pozor, aby neudělala hluk.

Tep jí hřměl v uších, když se přitiskla ke zdi, chladné dřevo ji uzemňovalo, a ona stěží dokázala jasně uvažovat. Zadržela dech a napínala uši, aby zachytila slabé zvuky z ložnice. Tahle místnost byla dokonale odhlučněná. Už je neslyšela. Izzy zavřela oči a snažila se ovládnout paniku, která v ní narůstala.

Co teď? Nemohla odejít tak, aby si jí nevšimli. Byla v pasti, skrývala se v Calenově pracovně jako cizinka v životě, o kterém si myslela, že ho zná.

Izzy věděla, že v pracovně nemůže zůstat ukrytá navždy. Po chvíli přejela očima po místnosti a hledala cokoliv, co by jí pomohlo vymyslet, co dál. Zrak jí padl na Calenův notebook ležící na stole.

Zaváhala jen na vteřinu, pak k němu přistoupila a mírně se třesoucíma rukama ho otevřela. Zadala jeho heslo, které až moc dobře znala. Fungovalo. Prsty se jí rychle rozběhly po klávesnici a najely na záznam z bezpečnostních kamer v jeho bytě. Jak se dalo čekat, kamery byly vypnuté. Samozřejmě, pomyslela si hořce. Calen je pravděpodobně vypnul, aby se ujistil, že z dnešního večera nezůstanou žádné důkazy. Bylo jasné, že to nebylo poprvé, co ti dva trávili čas v tomto bytě. Takže Calen musel kamery vypínat i pokaždé předtím.

Izzy zaklapla notebook a znovu se rozhlédla po místnosti. Pak jí oči padly na velký závěs, který zakrýval dveře na terasu.

Bez jediné promarněné vteřiny zamířila ke dveřím na terasu, postupovala rychle a tiše. Nesměla se nechat přistihnout.

Zasunula ruku za závěs a nahmatala kliku od terasy. Prsty chvíli šmátraly naprázdno, ale nakonec ji našla, stiskla ji a otevřela dveře tak akorát, aby proklouzla ven.

Jakmile vyšla na terasu, do tváře ji udeřil chladný noční vzduch. Byla malá, ale na úkryt stačila. Světla města blikala hluboko pod ní, ale ona ten výhled sotva vnímala. Myslela jen na to, jak se odtud dostat pryč.

Zády se vtiskla do chladné zdi a zavřela za sebou dveře, jen nechala malou škvírku, aby slyšela, jestli někdo nevejde. Zůstala naprosto nehybná a snažila se zklidnit dech, zatímco přemýšlela, jak z tohohle místa uniknout.

Jako na zavolanou uslyšela zvuk otevírajících se dveří do pracovny. Srdce se jí rozbušilo, celé tělo se jí napjalo, když se místností rozlehl Calenův hlas.