„Připomeň mi, proč bych kvůli tomuhle... do očí bijícímu obtěžování... neměl zavolat policii?“ zeptal se s ušklíbnutím, zatímco si vychutnával svou whisky. Stál u baru a sledoval ji, jak se utápí v alkoholu. Nebyl to obraz, který by chtěla, aby viděl, ale jakou měla na vybranou?

„Obtěžování?“ odfrkla si Izzy, než do sebe kopla whisky, kterou jí nalil, a vypila ji jedním plynulým pohybem.

Pálení v krku ani nezaznamenala, když práskla prázdnou sklenkou o stůl. Zrak se jí lehce rozmazal, ale bylo jí to jedno. Alkohol byl to jediné, co ji chránilo před tím, aby se úplně nesesypala. Byla na dně. Cítila se naprosto zničeně. A taky tak vypadala.

„A stalking,“ poznamenal Liam, z hlasu mu čišelo pobavení. „To je trestný čin, že?“

Na okamžik měla Izzy nutkání smazat mu ten úšklebek z tváře. „Už jsem ti říkala—"

„Jo, jasně, přistihla jsi svýho přítele při nevěře. Zmínila jsi to už třikrát,“ skočil jí do řeči a nenuceně zakroužil whisky ve své sklence. „Ale jak vím, že je to pravda? Možná jsi sem prostě přišla špehovat mě a moje projekty. Jsme koneckonců konkurenti, no ne?“

Izzy si odfrkla a popadla další sklenku whisky. Měla vědět, co může čekat, když ho uviděla. Liam Horvath nebyl typ člověka, co by projevoval soucit – raději by se bavil o obchodech, než aby ukázal byť jen špetku starosti.

„Zpomal,“ prořízl mlhu Liamův hlas a jeho tón zněl spíš jako rozkaz než návrh.

Izzy k němu prudce otočila hlavu a přimhouřila oči. „Co je ti do toho?“ vyprskla ostrým hlasem. „To se ti musí líbit. Nejspíš se mi právě teď vysmíváš.“ Pokusila se k němu přejít, ale cítila, jak se s ní začal točit svět. Z rtů jí splynula nadávka.

Liam se zasmál, byl to hluboký, hrdelní zvuk, ze kterého jí navzdory jejímu hněvu přejel mráz po zádech. „Máš pravdu,“ přikývl a opřel se o bar, oči upřené do jejích. „Opravdu teď vypadáš uboze. Rozhodně to není ta Izzy, se kterou jsem vyrůstal.“

Ta slova zasáhla tvrdě, prořízla se její opileckou mlhou jako nůž. V tu chvíli ho nenáviděla – nenáviděla, jak přesně vždycky věděl, na jakou strunu zahrát. Jak se snažila ovládnout, její zamračení zintenzivnělo. Místnost se s ní přitom lehce zhoupla. Ale neustoupila. Před Liamem nikdy neustupovala.

Když Liam viděl, v jakém je stavu, znovu se zasmál.

„Jdi do prdele, Liame,“ vyjela po něm. „Přestaň se mi smát.“

Necouvl. Nijak na její výlev nereagoval. Místo toho k ní udělal krok a jediným plynulým pohybem smazal prostor, který je dělil. Izzy cítila teplo, které z něj sálalo, napětí mezi nimi jiskřilo jako obnažený drát.

„To je všechno, co dokážeš?“ zamumlal hlubokým, provokativním hlasem – jako vždycky.

Izzy podél těla zatnula ruce v pěst a cítila, jak jí pulzuje hněv smísený s něčím dalším – s něčím, co si nechtěla přiznat.

Než stihla Izzy odvrátit tvář, Liamova ruka bleskově vystřelila, prsty jí pevně stiskly bradu a donutily ji, aby se na něj podívala. Jeho pohled byl ostrý, protínal prostor mezi nimi a mísila se v něm frustrace s něčím mnohem temnějším.

„Není to ubohé,“ řekl hlubokým a posměšným hlasem. „Že žena, se kterou se mám oženit, tady brečí kvůli jinýmu chlapovi?“

Ta slova ji zasáhla jako facka. Izzy se sevřela hruď. Hrdlem jí projel vztek. Zaskřípala zuby a tep jí bušil v uších. Poslední věc, kterou by chtěla, bylo cítit se zranitelná právě před ním. Ze všech lidí na světě. Ne teď. Ne když se od něj před všemi těmi lety rozhodla odejít, když donutila svého dědečka, aby zrušil jejich zasnoubení ve chvíli, kdy poznala Calena.

A teď stála přímo před Liamem a hroutila se jako nějaká slabá, zlomená troska. Na okamžik si pomyslela, že by možná bylo snazší skočit z té budovy dolů než tohle. Ale pak si vzpomněla na to, co před chvílí viděla a slyšela, a hněv v ní vzplanul jako láva, která má každou chvíli vybuchnout. Ne. Čelit Liamovi bylo lepší než dovolit těm lidem, aby jim jejich zrada prošla.

Izzy pálily oči. Cukla bradou a vymanila se z jeho sevření. Nenechá je, aby jim to prošlo! Izzy ztěžka oddechovala, zírala na Liama a hněv v ní vřel. Hlava se jí točila z alkoholu a ze všeho, co právě prožila. Hnaná čirou zuřivostí ze sebe vyhrkla slova, která překvapila i ji samotnou. „Tak si mě vezmi.“

Na okamžik nemohla uvěřit tomu, co jí to právě vyklouzlo z úst. Proč promluvila dřív, než jí to mozek stačil zpracovat? V duchu to svedla na alkohol.

Nechtěla to říct, ale jakmile ta slova vyšla ven, nemohla je vzít zpátky. Byla příliš naštvaná, příliš zraněná a příliš mimo, než aby se o to starala.

Liamův výraz na zlomek vteřiny ztuhl a oči se mu mírně rozšířily – tak akorát, aby dal najevo, že tohle opravdu nečekal. Začal se smát tiše, smích mu bublal hluboko v hrdle, než naplno vybuchl. Byl to smích plný nedůvěry, pobavení a možná i trochu výsměchu.

„Vzít si tě?“ zopakoval, stále se smějíc. Oči mu pobaveně tančily, jako by právě vyprávěla ten nejstupidnější vtip na světě.

Izzy zaťala čelist, prsty zaryla do dlaní a vraždila ho pohledem. Zvuk jeho smíchu jen přilil olej do ohně, který v ní hořel. Cítila, jak se jí zrychlil tep, krev jí pumpoval adrenalin. Fajn. Chce se smát? Ať se směje!

„Jo,“ řekla, její hlas byl tentokrát pevnější a bradu zvedla ve vzdorovitém gestu. „Vezmi si mě.“

Liamův smích utichl a výraz mu zvážněl. Zíral na ni a pobavení z jeho tváře mizelo, jak k němu konečně dolehla vážnost jejího tónu. Oči se mu lehce zúžily a zkoumal ji, jako by se snažil přijít na to, jakou hru to s ním hraje.

Přimhouřila oči. Cítila na sobě žár jeho pohledu a z nějakého neznámého důvodu si díky tomu připadala odvážnější, lehkomyslnější a zoufale toužila po nějakém vysvobození z té bouře, která v ní zuřila.

„Myslíš, že je to vtipný?“ vyštěkla, hlas se jí třásl. „Dneska jsem s Calenem měla slavit výročí. Dneska večer jsem mu měla dát všechno – úplně všechno.“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak zvedla ruce a pomalými, úmyslnými pohyby si rozepnula kabát a stáhla ho z ramen. Měkká látka spadla na podlahu a odhalila svůdné spodní prádlo, které si vybrala jen pro Calena.

Liamovým očím se mihl nějaký nečitelný výraz, když po ní přejel pohledem. Neřekl nic, nepohnul se, jen ji sledoval a jeho pohled tvrdl.

Izzy se mu podívala přímo do očí, uvnitř se v ní pral hněv se zranitelností, ale neodvrátila zrak, nedokázala to.. „Vezmi si mě,“ zopakovala vyzývavým hlasem. „Pořád jsi tady, pořád mi připomínáš, čeho jsem se vzdala. Tak proč si to prostě nevezmeš? Vezmi si mě a budeme mít hotovo!“

Liam zaťal čelist. Oči mu ztmavly a ani jeden z nich na okamžik nepromluvil. Vzduch mezi nimi ztěžkl, zhoustl nevyřčenými slovy, starými vzpomínkami a roky nevyřešeného napětí.

Izzy však jeho pohled opětovala a odmítala ustoupit. Nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo jestli se v něm jen snaží vyvolat nějaký pocit – jakýkoli pocit. Ale v tu chvíli chtěla vidět, jestli tu výzvu přijme, jestli se chytí na udičku.

Liam vykročil vpřed a zkrátil vzdálenost mezi nimi. Z očí ji nespustil. Nesmál se. Nevysmíval se jí. Místo toho se naklonil blíž, na kůži cítila jeho teplý dech a jeho hlas byl tichý a ovládaný.

„To je to, co doopravdy chceš, Izzy?“ Její jméno mu sklouzlo ze rtů tak, že jí poskočilo srdce. Udělal ještě krok a zrak od ní neodtrhl. „Protože pokud to řekneš ještě jednou,“ hlas mu zhrubl. „Tak už se smát nebudu.“

Izzy se rozbušilo srdce, tep jí hřměl v uších. Tohle nečekala. Nečekala, že ji vezme vážně.

Poprvé Izzy zaváhala, ale neustoupila. Zůstala stát na místě, emoce se v ní vířily v chaotickém zmatku hněvu a něčeho dalšího – něčeho surového a nepopiratelného.

A v tu chvíli si uvědomila, že to vlastně možná nemyslela jako vtip.

Ztěžka polkla. A pak, než stihla promyslet cokoli dalšího, pronesla: „Vezmi si mě.“