Celou věčnost stála Izzy na terase jako přimrazená a sotva se odvažovala dýchat, když k ní úzkou škvírou ve dveřích dolehl Calenův hlas. „Jo, říkal jsem ti, že se o to postarám,“ řekl nenuceným tónem. „Ne, on nebude problém. Jsem si jistý, že se o něj Isabella postará. Znáš ji, ve vyjednávání je mnohem lepší než já. Vzpomínáš si vůbec na nějaký obchod, který by nedokázala uzavřít?“

Izzy ztuhla krev v žilách. Mluvil o ní. Mluvil, jako by byla jen nějaký nástroj, který může použít. To zjištění ji zasáhlo jako rána do břicha, ale donutila se zůstat v klidu, soustředit se. Jedna její část chtěla slyšet všechno, zatímco ta druhá tam chtěla vtrhnout a vrazit mu facku.

„Hele... vím, čeho se bojíš, ale Isabella to zvládne, jasné?“ pokračoval Calen. „Společnost Horvath Industries by nikdy nenašla nikoho tak dobrého, jako je ona.“

Následovala odmlka, jak naslouchal tomu, kdo byl na druhém konci hovoru. Jeho otec. Musel to být on.

Pak Calen znovu promluvil. „Jasně, ten bonus mi pošli na účet. Já se postarám o zbytek.“

Izzy se honily hlavou myšlenky, když si dávala dohromady útržky toho rozhovoru. Mluvil o nějaké dohodě, kterou se chystala uzavřít, o něčem, na čem tvrdě pracovala a myslela si, že je to pro jejich společnou budoucnost. Ale nebylo. Všechno to dělal jen pro sebe.

Izzy se pomalu otočila a nakoukla úzkou škvírou. Přesně v tu chvíli vstoupila do místnosti Monica, oděná v červeném spodním prádle. Ostré klapání jejích podpatků se rozlehlo pracovnou a Izzy věděla, že její čas vypršel.

„Neříkej mi, že ji zase povýší?“ zeptala se Monica stejně přeslazeným tónem jako předtím a podala mu sklenku vína.

„Mám snad na vybranou?“ prohodil Calen. Vzal si od Monicy skleničku. „Otec chtěl, abych jí něco dal.“

„Bonus by stačil,“ odsekla Monica.

„To nepochopíš,“ odpověděl Calen.

„Poslední dobou je hrozně namyšlená, víš to? Moje matka říkala, že se chová jako malá princezna. Máma jí vaří a chystá jídlo ještě předtím, než se vůbec probudí. Jak může nechat padesátiletou ženskou, která jí pomohla, když osiřela, dělat všechnu práci?“ řekla Monica a nalila Calenovi další sklenku vína. „Jsi si jistý, že by se tvojí matce taková žena líbila?“

„Můžeme se o tom nebavit?“ Calen si skleničku vzal a obrátil ji do sebe na ex. Calen nedal Monice ani šanci zareagovat, popadl ji za pas a přitáhl si ji k sobě. Vypískla, byl to ostrý a hravý zvuk, zatímco na její červené prádlo vyšplíchlo víno. Kapička jí stekla po hrudi, ale zdálo se, že to ani jednomu nevadí.

Prudkým pohybem ji otočil a přitlačil ji na skleněné dveře terasy. Ta rána se odrazila malým prostorem a vyslala vlnu paniky do Izzy, která stála hned na druhé straně těch dveří. Tělo jí ztuhlo, přitiskla se ještě těsněji ke zdi terasy a srdce jí divoce bušilo v hrudi.

Zaplavila ji panika. Musela najít cestu ven – a to hned.

Očima těkala po malé terase a hledala jakýkoli možný únik. Sousední terasa byla na skok příliš daleko, to bylo nemožné. Přistoupila blíž k zábradlí a nakoukla přes okraj. Byla to závratná výška. Neexistoval způsob, jak by mohla slézt až dolů na zem, ale pak to uviděla – terasu pod sebou, zhruba o patro níž.

Byla to její jediná šance.

Srdce jí splašeně bilo, když odhadovala vzdálenost. Nebylo to příliš daleko, ale jeden špatný pohyb a mohla by spadnout. Těžce polkla, dlaně se jí potily, když svírala zábradlí. Nebyl čas přemýšlet. Jestli Monica vyjde na terasu, je konec.

A Izzy by raději zemřela, než aby to dopustila.

Izzy přešvihla jednu nohu přes zábradlí, tělo se jí třáslo strachem a adrenalinem. Pod rukama cítila hrubý kov, když opatrně přehoupla druhou nohu a balancovala na samém okraji terasy. Malá plošina spodní terasy se teď zdála být mnohem dál než předtím.

Ohlédla se zpátky ke dveřím. Zdálo se, že si jí nevšimli. Zatím ne.

Izzy se zhluboka nadechla a obrněla se. Je to tady. Veškerá ta gymnastika ze střední školy se konečně vyplatí. Pevněji stiskla zábradlí a spustila se dolů.

Během pádu jí vítr svištěl kolem uší a srdce jí vyskočilo až do krku. Nohy jí s žuchnutím dopadly na terasu pod ní a v jednom děsivém okamžiku zavrávorala, téměř ztratila rovnováhu. Ale srovnala se, křečovitě se chytila zábradlí, kolena se jí třásla z toho nárazu.

Neměla čas na zotavenou. Skrčila se nízko k zemi a schovala se za zábradlí spodní terasy, doufala a modlila se, aby Calen s Monicou nic neviděli ani neslyšeli. Tělo se jí chvělo strachem a adrenalinem, ale donutila se zůstat v klidu.

Izzy se choulila za zábradlím, v uších jí bušil tep a snažila se zklidnit dech. Byla si jistá, že jí to prošlo. Zdálo se, že si nikdo nevšiml jejího zoufalého útěku na terasu pod nimi.

Ale právě když začala věřit, že je z nejhoršího venku, uslyšela zavrzání otevírajících se dveří. Její tělo okamžitě ztuhlo. Pomalu otočila hlavu a dech se jí zadrhl v krku. Na terasu vyšel muž.

Srdce jí spadlo do kalhot.

Jejich oči se setkaly a ona cítila, jak jí z tváře mizí krev. Znala ho. Ze všech lidí, kteří to mohli být, to byl právě on – někdo, u koho doufala, že už ho nikdy neuvidí. Její bývalý snoubenec, její úhlavní nepřítel – Liam Horvath.

Nejprve nic neřekl. Jen tam stál, díval se na ni a rty se mu stáčely do krutého úsměvu. Do takového úsměvu, ze kterého se jí svíral žaludek. Ztuhla na místě, v duchu horečně hledala vysvětlení, cokoli, čím by tu situaci urovnala.

„Není to tak, jak to vypadá,“ vyhrkla rychle. Snažila se znít přesvědčivě, ale věděla, že to nemá smysl. Výraz v jeho tváři se nezměnil, zatímco jeho oči líně klouzaly po jejím těle a zkoumaly její pomačkané oblečení.

Pomalu k ní udělal krok a jeho úšklebek se rozšířil, jak zkracoval vzdálenost mezi nimi. „O tom nepochybuji,“ prohodil, z hlasu mu kapal sarkasmus.

Izzyino srdce tlouklo ještě silněji. Pomalu se postavila, stále přimáčknutá zády k zábradlí. Musela vymyslet, jak z toho ven. Ale než ji vůbec něco napadlo, natáhl ruku ke dveřím a s promyšlenou lehkostí je otevřel.

Neřekl už ani slovo. Místo toho ustoupil stranou a výsměšným kývnutím hlavy ukázal na otevřené dveře, jako by ji zval dovnitř. Jeho úšklebek nezmizel.