Alcee se trhnutím probudila a chytila se za hrudník, když ji hlasitá rána převrženého nábytku donutila posadit se.

Řev ve vedlejším pokoji se mísil se zvuky dopadajících pěstí a ona se vyškrábala z postele. Zatímco horečně hledala oblečení a trenčkot, ve kterém do tohoto hotelového pokoje přišla, blesklo jí hlavou, že se jí oblečení vrací na tělo s mnohem větší hbitostí, než s jakou z ní její včerejší milenec ty stejné svršky strhával.

Zvuk muže, který prosil jiného, aby ho nezabíjel, jí naježil chloupky na zátylku. Zběsile se rozhlédla; věděla, že z ložnice vedou k hlavním hotelovým dveřím jen jedny dveře. Když ale pohlédla na posuvné dveře na balkon, zvažovala, jestli balkon nespojuje i ten druhý pokoj, kterým včera v noci prošla.

Popadla telefon, kabelku a boty a potichu se po špičkách kradla na balkon. Trhla sebou, když se ozval nezaměnitelný zvuk výstřelu ze zbraně s tlumičem. Znala to tiché puknutí stejně jistě, jako že se příjmením jmenuje Marianiová.

„Do prdele, do prdele, do prdele, Alcee, ty jsi ale kráva!“ zakňourala pro sebe, když vkročila na terasu. Slunce sotva vykouklo nad obzor a výhled by byl úchvatný, kdyby dost možná právě neslyšela, jak někoho vraždí v sousedním apartmá. „Prosím, ať to nejsou otcovi muži.“

Zoufale se naklonila přes zábradlí, uvědomila si výšku, ve které se nacházela, a v duchu si nadávala za to, že usnula. Otočila se, přitiskla se k chladnému betonu balkonu a škvírou v závěsech nakoukla do pokoje. Spatřila muže, se kterým strávila noc, jak odšroubovává tlumič z pistole ve své ruce a zlověstně zírá na tělo na podlaze.

Toho muže na zemi vůbec neznala, a když se rozhlédla po pokoji, musela si přiznat, že ani ti tři další muži, kteří klečeli před jejím milencem, ani ti dva, co se nad nimi tyčili, jí nebyli povědomí. Ne že by znala všechny otcovy muže, ale kdyby někdo přišel odtáhnout její ubohý zadek zpátky domů, poslal by někoho, koho zná.

Což znamenalo, že je v hotelovém pokoji s mužem, který během posledních několika minut spáchal vraždu. Byla očitým svědkem, a kdyby se to dozvěděl její otec, nařídil by celou tu skupinu zlikvidovat. Ne že by se toho vůbec dožila, kdyby zjistil, co před svým útěkem provedla. Nebo ještě hůř, kdyby se muž ve vedlejším pokoji prostě rozhodl zbavit svědkyně, kterou předchozí noc ošukal.

Znovu se rozhlédla a ušklíbla se, když pohlédla vzhůru. Byli ve střešním apartmá. Muž, který si předchozí noc koupil její panenství za rovný milion, si žil na hodně vysoké noze. Upustila trenčkot a došlo jí, že pokud se bude muset vyšplhat na stříšku balkonu a zkusit se dostat na střechu hotelu, v dlouhém kabátě to nepůjde. Pak její zrak znovu padl do té obrovské hloubky pod ní a věděla, že se z toho balkonu zkrátka nemá jak dostat.

Musela najít jinou cestu. Byla to šprtka, ne atletka, a šplhání po budově na střechu by znamenalo její jistou smrt. Copak se tak drze postavila svému otci a dědovi a darovala své panenství cizinci místo muži, kterému ji zaslíbili už v pubertě, jen aby teď zemřela pádem z budovy?

„Dobrá práce, Alcee,“ zamumlala si pod vousy, „podařilo se ti utéct od rodiny Marianiů, jen abys naprosto stupidně vlezla do postele vrahovi. Kurva.“ Kopla do židle a pak se přikrčila, když kov zaskřípal o betonovou podlahu terasy a následně s rachotem narazil do skleněných dveří.

Když se dveře na terasu odsunuly a její včerejší milenec vystrčil hlavu, okamžitě se schoulila do druhé židle. Bruno byl k padnutí a neuvěřitelně urostlý. Měřil dobrých metr devadesát osm, ramena měl široká jako obránce amerického fotbalu a jeho chodidla byla dvakrát delší než její. Tělo se jí stáhlo při vzpomínce na to, co dalšího na něm bylo gigantické, a zachvěla se. Kdyby v tuhle chvíli nebyla tak vyděšená, rozevírala by nohy, jako když Mojžíš rozdělil moře.

„Co tu venku děláš?“

„Dívám se na východ slunce,“ opětovala jeho pohled s obavami a spolkla svou hrůzu tam, kde jí bublala jako překyselený kvásek v žaludku. „Chtěla jsem odejít, ale jak se zdá, máš společnost.“ Ruce se jí viditelně třásly.

„Ayo,“ pronesl něžně její falešné jméno a přesunul se, aby si před ni dřepl. Rukou jí odhrnul z čela tmavou loknu a pak jí stiskl prsty. „Měla bys ještě spát. Copak jsem tě nevyčerpal dostatečně?“

Zavrtěla hlavou, neschopná podívat se mu do očí. „Ty... no, někdo tam křičel, a já nemám ráda konflikty, tak jsem šla sem ven, dokud ten křik neustal.“

„Dívala ses do okna?“ Ukázal směrem, odkud právě vyšel.

„Ne. Šla jsem sem hned, jak ten křik začal být opravdu hlasitý, a prostě jsem tu seděla.“ Oprřela si bradu o kolena a modlila se, aby jí tu historku sežral.

„Hodná holka,“ naklonil se dopředu a políbil ji na čelo. „Moc rád bych se s tebou ještě někdy viděl, ale to nepůjde, pokud budeš strkat nos do věcí, do kterých ti nic není.“

„Rozumím, Bruno,“ zašeptala a semkla rty.

„Jsi tak zkurveně krásná,“ zašeptal, naklonil se blíž a pohladil ji po tváři. Jeho oči měly hřejivou medově hnědou barvu se zlatavými odlesky a upíraly se do těch jejích, jako by jí hleděl přímo do duše.

Na prstech mu ulpívala vůně střelného prachu a její srdce se z ní strachem rozbušilo. Předstírala však naprostou nevědomost a zavřela oči, když se jeho rty spojily s jejími.