Někoho zabiju, přísahám. Budou to oni, nebo já. A já nehodlám dopustit, abych to byla já. Musím se postarat o své vlče. Nehodlala jsem dovolit rodině, aby mě zabila a nechala mou Rose, mé malé Poupátko, úplně samotnou s těmihle zrůdami. Rose byla duše na tento svět až příliš čistá a dobrá. Dávala mi sílu poslední tři roky mého života a já ji nehodlala nechat samotnou s těmi zrůdami, které tvořily mou rodinu. Zničili by ji.

Rose je mou oporou od doby, co mě v patnácti donutili odejít ze střední školy. Přišla na svět čtyři roky poté, co mě má rodina zavřela v domě odříznutou od naší smečky. Když mi bylo devatenáct a moje mladší sestra, které ještě nebylo ani osmnáct – to zlaté dítě –, otěhotněla.

Kdybych mohla, smála bych se, až bych se za břicho popadala. Melissa, to dokonalé, zlaté dítě, se nechala svým přítelem „uchlácholit“ k sexu ještě předtím, než jim bylo osmnáct a zjistili by, jestli jsou si souzeni jako osudoví druhové. V den svých osmnáctin Melissa zjistila, že její přítel není její osudový druh, ale že jím je úplně jiný kluk.

Chudinka malá Melissa, v tom a bez osudového druha, přičemž tatínek jejího dítěte ji nechal úplně na holičkách. Byla těhotná a naštvaná na celý svět. Za zavřenými dveřmi jsem se jejímu neštěstí pošklebovala. Bohyně chraň, kdyby mě Melissa přistihla, jak se její situaci směju.

A tak o pár měsíců později Melissa porodila zdravou holčičku. Vrčela na všechny, na rodiče a hlavně na mě, že žádné vlče nechce. Měla před sebou celý život, nemohla se přece vázat na vlče. Marie a Thomas, moji rodiče, vtrhli do mého suterénního pokoje a novorozence po mně v podstatě hodili. Jen díky mým reflexům neskončilo to dítě na zemi. Matka mi vlče hodila, zatímco otec mrštil taškou s plenkami na podlahu. Moji rodiče pak oddupali zpátky nahoru.

Dítě pak začalo zoufale plakat. Moje ubohá Rose byla tak malinká a vystrašená. Stále byla malinká a roztomilá jako obrázek. Blondýnka s kudrlinami a modrýma očima, vypadala jako moje zmenšenina. Musela jsem se smát, když začala růst a vypadala přesně jako já. Možná nebyla moje, ale vypadala úplně jako já.

Čas v našem zajetí plynul dál. První čtyři roky se vlekly hlemýždím tempem. Kolik času uběhlo, jsem věděla jen proto, že mi dovolili chodit nahoru uklízet a mohla jsem se podívat do kalendářů. Proč by moje rodina dělala nějaké domácí práce, když měli vlastní zajatkyni, aby jim pomáhala. Trávila jsem dny vařením a uklízením, a když mi pak do života vstoupila Rose, starala jsem se i o ni. Čas ubíhal o něco rychleji, když teď Rose vnášela do mého života trochu světla.

A tak jsme ty roky strávily zavřené v domě mých rodičů. Rose směla vycházet z domu, aby se účastnila setkání smečky. Potřebovali ji, aby smečce ukázali, jak láskyplná rodina moji rodiče a sestra jsou. Hráli divadýlko na dokonalou rodinu už od doby, co jsem „utekla“. Já byla černá ovce rodiny a nebyla jsem spokojená v našem pokojném městečku na Středozápadě, přímo uprostřed Nebrasky. Takže ano, utekla jsem, abych našla sama sebe ve velkoměstě.

Smutné bylo, že jsem si byla docela jistá, že jim to všichni věřili. První týden jsem slyšela, jak do domu vchází a z domu vychází spousta lidí a vyptávají se na mě. Snažila jsem se křičet o pomoc, ale z nějakého důvodu z mého vězení neunikla ani hláska. Ale brzy poté už nepřišel nikdo. Nikoho nejstarší dcera Remingtonových nezajímala. Vytratila jsem se všem z mysli, jako bych ani neexistovala. Štvalo mě to o to víc, že se to stalo už během prvního měsíce mého zajetí.

Ano, byla jsem úplně sama, s výjimkou mého drahocenného malého vlčete, které ke mně vzhlíželo a říkalo mi mami. Jakkoli jsem svou sestru nenáviděla, její vlče jsem milovala a vzala si Rose za svou. Mé malé Poupátko, které dostalo jméno po jediné ženě, jež mě kdy milovala. Matka mého otce, Rose Remingtonová, mě milovala a podporovala mě až do dne, kdy zemřela.

Zemřela pouhý měsíc předtím, než mě zamkli ve sklepě. Poslední člověk, který by mě kdy šel hledat, zemřel, a já vzápětí „utekla“.

Beren, má tvrdohlavá, hrdá a silná vlčice, utrousila pár nevybíravých slov, jakmile se ve mně probudila. Rozčilovala se a běsnila nad tím, jak s námi zacházejí, a krátce po naší první proměně se pokusila probojovat nám cestu ven. To byl bolestivý den. Bolest z první proměny a bolest z bití, které jsem utržila za nějaké drobné úkoly, jež jsem pár hodin předtím nestihla dokončit, ze mě sálala celé hodiny. Jakmile bolest trochu polevila, pokusila se Beren probojovat z domu.

Náš otec, přestože to byl opilec, byl stále silný válečník. Rychle nás zpacifikovali a uvrhli do sklepa. Rose od nás odtáhli, zatímco plakala, jako by si měla vyřvat plíce. Výprask, který jsme dostaly, nás málem zabil. Beren byla nesmírně silná, že nás dokázala tou nocí provést.

‚Blíží se změna,‘ zavrčí na mě Beren, zatímco hledím z okna.

‚Jestli ano, kéž by přišla dřív. Tohle místo nás jednoho dne zabije,‘ odpovím jí.

‚Než zemřeme, nebo dovolíme, aby někdo ublížil Poupátku, raději celou tu smečku spálíme na popel,‘ řekne mi.

Souhlasně zamručím. Naši rodiče nás zničí, ale ať mě vezme čert, jestli se s Beren vzdáme bez boje.