„Uhni!“ poručí mi Melissa, když se prožene kolem. Vyjde zadními dveřmi ven a zamíří ke svému autu.

Zrovna jsem u kuchyňského stolu skládala ručníky a další prádlo. Schválně do mě vrazila, aby prádlo spadlo. Spolknu poznámku a snažím se zachytit hromadu ručníků, které jsem před chvílí doskládala.

‚Namistrovaná mrcha,‘ odfrkne si Beren v naší mysli. ‚Řekni něco!‘

‚A co asi?‘ odseknu, zatímco sbírám hromadu ručníků. ‚Když to udělám, vylijí si vztek na Poupátku. A kromě toho, už je stejně pryč.‘

‚Jak se opovažují!‘ zavyje Beren, rozzuřená představou, že by někdo ublížil našemu vlčeti.

‚Přesně tak, vědí, že nám doopravdy ublížit nemůžou. Bolest i týrání dokážeme zablokovat, ale Rose…‘ odmlčím se hněvem a zamířím k prádelníku. Uklidím ručníky do skříňky a snažím se s ní netřísknout.

„Teto,“ zavolá Rose z místa, kde sedí u stolu. Pozoruji, jak těká očima kolem a hledá hrozbu. Rose mi teto říká jen před ostatními. Když jsme samy, pořád mi říká mami nebo maminko. Právě si kreslí v omalovánkách, které jí dal jeden člen smečky na posledním setkání. Všechny obrázky už vymalovala, a tak si teď čmárá po okrajích.

„Copak, zlatíčko?“ zeptám se, když se vracím do kuchyně.

„Já pomáhat?“ zeptá se.

„Jasně, zlatíčko,“ usměji se, vytáhnu ji ze židličky a posadím ji na kuchyňskou linku. Podám jí ručník, který se při pádu pomačkal, a ona se ho snaží složit.

Rose se usměje. Má tak široký úsměv, když mi ručník podává zpátky. „Já pomáhat, já pomáhat.“

„Ano, Poupátko, budeš mi pomáhat,“ usměji se, zatímco ke mně vzhlíží. „Co takhle upéct bochánky a udělat dušené hovězí?“ zeptám se a přesunu ji na jinou část linky.

„Dušené?“ zeptá se Rose a zkouší si to slovo.

„Dušené,“ usměji se a zalechtám ji. „Pojďme si umýt ty tvoje ručičky.“ Pomohu Rose s mytím rukou, zatímco si dál prozpěvuje o pomáhání.

„Hlavně ne dušené hovězí!“ zaječí Marie, jakmile vejde do kuchyně. „Dej to dítě z té linky.“

Musím násilím potlačit Berenino zavrčení, když Marie, má matka, takhle urazí naše vlče.

Rose se při tom hlasitém zvuku ke mně přikrčí. Už před víc než rokem se naučila, že v přítomnosti své rodiny nesmí plakat, pokud tam nejsem jenom já. Mé Poupátko bylo chytrá holčička a věděla, že nikdo kromě mě ji nemiluje a nestará se o ni.

„Chci kuře Alfredo,“ poručí si.

Snažím se nevzdychnout, vážně se snažím, ale povzdech mi přece jen unikne, když odpovím: „Došlo nám kuřecí, smetana i potřebné sýry.“

„Neodmlouvej mi,“ poručí Marie a vlepí mi facku.

Rose je schovaná za mnou, takže nevidí, jak jsem ránu schytala. Ale slyšela ji. „Mně hovězí chutná,“ zašeptá.

Má matka si povzdychne a oddupá pryč.

Otočím se a obejmu své vlče. „Běž si malovat,“ zašeptám.

Se slzami v očích přikývne. Už mi pomáhat nechce.

Pustím se do přípravy večeře.

‚Měly bychom je zabít,‘ zavrčí Beren, zatímco sledujeme, jak Rose sedí a v očích má slzy.

‚Nemůžeme,‘ zavrčím v odpověď. Nemůžeme. Ne že bychom to nedokázaly, ale nesmíme. Kdybychom zabily své rodiče, podle zákona smečky by zabili i nás. A kdyby se něco stalo mně, mým rodičům i mé sestře, Rose by připadla mému strýci. Tomu samému strýci, který se mě před lety pokusil znásilnit. Nemám tušení, kde teď žije, když jsem ho léta neviděla. Takže ne, nemůžu rodiče a sestru zabít. Budu trpět bolestí a ubližováním, abych udržela Rose v bezpečí. Vždycky snesu bolest, abych udržela Rose v bezpečí. ‚Musím uvařit večeři,‘ zavrčím a přeruším naše vzájemné spojení.

Dám se do práce a uvařím dušené hovězí, jak jsem měla v plánu. Je mi jedno, na co prý měla matka chuť. Na kuře Alfredo mi beztak chybí suroviny. Zatímco si celou dobu pro sebe vrčím, připravuji jídlo. Zatímco se maso dusí, vyndám si to, co potřebuji na bochánky. Moje vrčení zesílí, když zjistím, že nám došla mouka. Neuvědomila jsem si, že jsem její zbytek spotřebovala do jíšky na maso.

„Mami?“ zašeptá Rose, sesune se ze židličky a dojde až ke mně.

„Jsem v pořádku, zlatíčko,“ odpovím a ovinu kolem ní paže.

Jediná věc, kterou matka nenáviděla víc než mě, byla situace, kdy jsem řekla, že něco uvařím, a pak jsem to neudělala. Nebyla to moje vina, že otec ve velkém pil alkohol obohacený omějem, matka hrála hazardní hry a sestra utrácela zbytek peněz za nákupy, aby udělala dojem na ostatní. Tři neřesti a na mně zůstalo, abych s málem nějak vyšla. Nebylo to tak, že bych si mohla najít práci a vydělávat peníze. Měla jsem zůstávat doma a nebýt na očích.

„Jsem v pořádku,“ pronesu a zabořím tvář do jejích blonďatých kudrlin. „Už jsi to domalovala?“ zeptám se, abych nás obě rozptýlila.

Chystá se odpovědět, když do kuchyně vtrhne můj otec. Páchne levnou whisky. „Dušený,“ ušklíbne se na mě, jak se krčím na podlaze se svým vlčetem.

„Nic jiného jsme neměli,“ zamumlám se sklopeným zrakem. Otec nesnáší, když mu vzdoruji.

„K ničemu,“ zavrčí na mě. Thomas už se napřahuje, aby mě uhodil, když vtom do kuchyně přiběhne Melissa.

Jsem překvapená, že je zpátky tak brzy, když odešla sotva před hodinou. Obvykle bývá pryč celé hodiny. Momentálně si ale nehodlám stěžovat. Zastavila otce, aby mě neuhodil. Bylo to neúmyslné? Ano. Byla jsem jí i tak vděčná? Zcela jistě.

„Tati! Potřebuju nové šaty. Dvojčatům bude příští týden dvacet tři!“ zaječí Melissa vzrušením.

„Cože?“ zeptá se zmateně. Obohacená whisky, kterou vypil, mu nedovolovala dávat si souvislosti dohromady příliš rychle.

Melissa začne mlít o svých kamarádkách a o tom, jak několik z nich prohlásilo, že po boku vyvoleného druha přijmou roli Luny.

Věnuji jí jen pramalou pozornost a snažím se s Rose nenápadně odsunout směrem ke dveřím do sklepa.

„Fajn, pojedeme ti koupit ty zatracené šaty. Ale jenom proto, že se musíme jít někam najíst,“ pronese Thomas a střelí po mně pohledem. „Marie! Jdeme se najíst ven.“

„Díky bohyni. Chci kuře Alfredo,“ zakňourá jako puberťačka. Někdy by mě zajímalo, proč se má matka chová, jako by byla mladší než její dvě děti.

„Chci, aby to tu bylo uklizené, až se vrátíme domů,“ zařve Thomas. Praští do rukojeti pánve, čímž ji odhodí do zadní části sporáku, až dušené maso vyšplouchne ven.