„Jestli mi zničíš moje úplně nové šaty, zatímco budu ve škole, zmlátím tě k nepoznání,“ zasyčí Melissa a přirazí mě ke zdi. Její ruka se mi začíná ovíjet kolem krku. Je to slabý stisk, který se mnou nic nedělá.

„Když budeš na univerzitě, na tvůj pokoj ani nesáhnu,“ odvětím s očima upřenýma do podlahy, abych ji neprovokovala. Mám chuť si odfrknout a protočit panenky nad tím, jak je dramatická. Mám chuť ji od sebe odstrčit a vrazit jí facku.

„Říkej mi luno. Konec konců, brzy budu tvou lunou. Až mě Mark a Cal uvidí v mých šatech, budou mě prosit, abych byla jejich lunou. Chci slyšet: ‚Ano, luno,‘“ naparuje se.

Musím se kousnout do jazyka, abych udržela Beren, aby na Melissu nezavrčela. Naneštěstí si Medea, Melissina vlčice, mého hněvu všimne. Zavrčí a stiskne Melissinu ruku kolem mého hrdla pevněji. Natlačí se dopředu a prohlásí: „Na svou budoucí lunu vrčet nebudeš. Uděláš, co řeknu, nebo ublížím tomu mláděti.“

Při těch slovech se Beren vrhne vpřed s ještě větším hněvem. „Jen se mého mláděte dotkni prstem a budeš litovat dne, kdy ses narodila!“ zavrčí nazpátek Beren ještě divočeji.

Jsem ohromená Medeinými slovy. Ublížila by Rose, své vlastní krvi. Jaká matka by vyhrožovala svému mladému? Hlava se mi točí a já si nevšimnu, co Medea dělá.

Medea se začíná podřizovat, než zaječí: „Au, tati, ona nám ubližuje!“ Medea předá kontrolu zpět Melisse. Ta zavrávorá a narazí do zdi, jako by dostala ránu.

Chodbu naplní pach alkoholu. Pohltí mě dřív, než stihnu cokoliv udělat. „Co jsi to udělala?“ zahřmí Thomas, když vtrhne do chodby.

„Nic!“ snažím se bránit. Vím, že je to marné, ale to mi nebrání to zkusit. „Vyhrožovala Rose!“

„Je mi jedno, jestli toho spratka zabije, ty na svou sestru nesáhneš!“ křičí na mě a tyčí se nade mnou.

Vím, že jsem tam měla přestat. Měla jsem se svalit na zem a podřídit se. Měla jsem udělat, co chtěl. Ale místo toho jsem ho vyprovokovala. Beren se prodere na povrch, tentokrát s mým svolením, a zavrčí: „Opovaž se vyhrožovat mému mláděti!“

„Budu jí vyhrožovat, kdy a jak budu chtít!“ zařve Thomas a omotá mi ruku kolem krku.

Tentokrát se bojím toho, co udělá. Když se mě Mellisa snažila uškrtit, jen jsem se té myšlence ušklíbla. Nebrala trénink vážně. Medea byla slabá vlčice, tedy fyzicky. Její mysl je ale velmi prohnaná.

Tentokrát jsem věděla, že bude zle. Můj otec byl kdysi dobrý bojovník, alespoň tak mi to říkali, když jsem chodila do školy a trénovala. Teď, přestože je z něj pijan, je pořád silnější než já. A škrtí mě bez sebemenších výčitek.

„Marie! Přines řetězy!“ nařídí Thomas a nepřestává mi svírat hrdlo.

Na okrajích zorného pole se mi začíná stmívat. Ale při zmínce o řetězech se pokusím bojovat. Drápu ho po ruce, kterou mi svírá hrdlo. Ty řetězy, o kterých mluvil, jsou ze stříbra. Jednu sadu mi dají na zápěstí a druhou na kotníky. Řetězy budou pálit a zabrání Beren, aby mi pomohla. Zabrání mi v hojení.

„Odejdi,“ přikáže Melisse.

Mám prchavou naději, že zůstane a bude protestovat, alespoň proti použití stříbrných řetězů. S žádným vlkodlakem by se nemělo zacházet pomocí stříbra. Snesu bití a urážky. Snesu i to, že na sobě budu mít stříbro krátkou dobu. Ale jakmile mi řetězy nasadí, nechají je tam celé dny. Řetězy tam zůstanou, dokud se nepoučím.

Budu muset ty řetězy nosit celé dny. Během té doby nebudu moct chovat Rose. Nebudu ji moct utěšovat, zatímco je budu muset mít na sobě. Rose bude k smrti vyděšená, až ucítí spáleninu a živé maso od toho stříbra, a já ji nebudu moct uklidnit. Mohla bych ji popálit. Bez jejího vlka by se spáleniny změnily v jizvy. To jí nemůžu udělat.

„Prosím, ne!“ zasípám se zbytkem vzduchu.

„Vrátím se do tří,“ odfrkne si Melissa, když odchází na univerzitu.

„Prosím,“ zkusím to znovu, když sleduji svou matku, jak ve svářečských rukavicích nese dvoje řetězy. V plicích mi došel vzduch.

„Ublížila jsi mé dceři,“ zasyčí Marie a nasadí mi okov na kotník.

Prudce sebou trhnu, když se první stříbrný okov dotkne mé kůže. Zkouším křičet: ‚Já jsem taky tvá dcera.‘ Ale ven vyjde jen němý výkřik. Thomas přehmátne na mém krku a usnadní tak Marii přístup k mým dalším končetinám. Druhý okov zaklapne kolem mého druhého kotníku. Kousnu se do rtu tak silně, až mi začne krvácet. Vrčení Beren slábne, jak začíná působit stříbro. Marie se ušklíbne, když mi zaklapne další okov na pravé zápěstí. Natáhnu se levou rukou, abych se pokusila popadnout cokoliv v mém dosahu. Zrak mi dál slábne, protože Thomas můj krk nepouští. Odbije mou ruku a zaklapne poslední okov na mé levé zápěstí.

Thomas mě odhodí na zem. Zkouším zakřičet kvůli tomu, jak jsem dopadla, a kvůli tomu stříbru, ale jediné, co dokážu, je trhaně se nadechnout, abych naplnila plíce. Zkouším se zhluboka nadechnout. Při nádechu ale do mého břicha narazí noha. Vyžene z mého těla ten drahocenný kyslík, který jsem právě nabrala.

„Jak se opovažuješ ublížit mé dceři!“ zaječí na mě Marie.

„Měla jsi to těhotenství ukončit, když ses o ní dozvěděla,“ ušklíbne se Thomas, zatímco se jeho noha znovu střetne s mým břichem.

„Myslela jsem, že z ní bude větší užitek. A navíc, v době, kdy jsem se dostala ke smečkovému doktorovi, už jsem byla moc daleko. Ten hlupák mi to nedovolil,“ zasyčí na něj zpátky. V každém jejím slově byla slyšet odkapávající zášť a opovržení.

Chtěla jsem se zeptat, proč mě tak nenávidí. Jsem jejich dcera. Jejich prvorozená. Mnozí věřili, že prvorozené dítě přináší do rodiny štěstí. Druhorozené bylo také požehnáním. Znamenalo to, že měsíční bohyně žehná linii více mláďaty. Váš odkaz bude silný a bezpečný.

Proč jsem nenáviděna, když mám přinášet štěstí? Proč mi lidé v mém životě způsobují nejvíc bolesti? Co jsem kdy udělala, že si tohle zasloužím?

„Mami?“ ozve se šepot, který mi zmrazí krev v žilách.