„Francesko!“ křičím, jak bloumám chodbami. Tentokrát zdi neobdivuji. To, co vypadá jako živé větve, působí spíš dojmem, že na mě každou chvíli zaútočí. Působí stísněně, ne krásně. „Prosím, Francesko, mám otázky!“

„Není důvod křičet, má paní,“ ozve se za mnou ženský hlas.

Prudce se otočím a ocitnu se tváří v tvář mladé blondýnce. „Kde je Francesca?“ vyžaduji zoufale.

„Hraběnka je tudy, následujte m