Páteční ráno přichází na můj vkus až příliš rychle. Celé ráno se loudám a děsím se toho, že si půjdu promluvit s otcovou kamarádkou z jeho staré smečky. Má dorazit k nám domů za dvacet minut.

„Budeme hned v jídelně, kdybys nás potřebovala,“ říká Mark, zatímco mě sleduje, jak si dnes ráno už potřetí češu vlasy.

„Já vím,“ odpovím, zatímco si vlasy dál pročesávám kartáčem.

„Už jsou tady,“ hlásí táta,