Pohled Kaie

Kdyby za mnou jednoho dne přišel můj nejlepší kamarád a řekl mi, že je gay... asi by mi to nevadilo. Pravděpodobně bych ho i podpořil... i když vidět mého kamaráda s jeho ‚přítelem‘ na veřejnosti by mi asi pořád bylo nepříjemné a možná by to náš vztah i trochu narušilo, ať bych se snažil být sebevíc pokrokový nebo ať se svět změnil sebevíc.

Ve svém přesvědčení jsem byl vždy neoblomný. Vždycky jsem věřil, že mám být tím, kým jsem, a přesně jsem věděl, kdo se mi líbí.

Věřte mi; proti LGBTQ+ komunitě jsem nic neměl, dokud se mě to nijak netýkalo. Viděl jsem, jak se muži líbají s jinými muži. Viděl jsem holky, jak to v klubu pořádně divoce rozjíždějí. Byla to příjemná podívaná. Obzvlášť když jsem v klubu sledoval, jak se líbají dvě kurevsky sexy ženské, tajně to ve mně vyvolávalo chuť se k nim přidat.

Ale sledovat dva muže, jak se líbají tak jako teď? Sledovat je, jak se zkoumají a dotýkají se? To zrovna nebylo nic pro mě. Možná proto, že mě to tak trochu vyvádělo z míry?

Vždycky se najdou nenávistní lidé, kteří se brání změnám. A pak tu vždycky budou lidé jako já, kteří vyrůstali s tím, že slýchali ‚kluci nepláčou‘ a ‚chlapi budou vždycky chlapi‘, a už ode dne, kdy jsme se narodili, jsme to považovali za součást toho ‚normálního‘ ve společnosti.

Ale oni... proč...?

Proč jsem z něj nemohl spustit oči?

„Hej, Kaii!“ Cole, můj nejlepší kamarád už od střední, do mě strčil ramenem poté, co si domyl ruce v umyvadle na záchodcích. „Přestaň zírat, je to úchylný.“

„Cože?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem na ně opravdu zíral... na něj.

Dveře kabinky byly jen lehce pootevřené, pravděpodobně proto, že tak moc spěchali dovnitř, až je zapomněli pořádně zavřít. Zapomněli na fakt, že ta malá škvíra umožňuje všem venku nakouknout na to, co se děje uvnitř kabinky, nehledě na tiché sténání.

„Nezírám.“ Lhal jsem, jako když tiskne. „Měli by si víc uvědomovat, kde jsou, pokud nechtějí, aby lidi-“

„Ach!“

Při zvuku toho hrubého, chraplavého hlasu jsem se zarazil s rukou pod tekoucí vodou. Proč to ve mně vyvolalo touhu vidět jeho tvář? Proč jsem byl najednou tak zvědavý, komu ten hlas patří?

„Pojďme odsud.“ Cole odskočil od umyvadla, otřel si ruce do hrsti papírových utěrek, hodil je do koše a v podstatě vyběhl z pánských záchodků.

Ohlušující zvuk reproduktorů z klubu se na okamžik vplížil na toalety, když se dveře otevřely a zavřely, a přehlušil sténání vycházející z kabinky. Netrvalo ale dlouho a místnost znovu utichla, přičemž zvuky se ozvaly v plné síle a znovu upoutaly mou pozornost.

Upřímně... nebyl jsem si tak docela jistý, jestli mi srdce v hrudi buší kvůli rytmu bubnů, který se odrážel od podlahy, nebo proto, že jsem mohl vidět víc než jen náznak toho, co se děje uvnitř kabinky.

„Sakra!“ zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že jsem si tekoucí vodou namočil rukávy.

Zavřel jsem kohoutek, couvl a vytáhl ze zásobníku pár ubrousků, abych si utřel ruce, přičemž se moje oči znovu stočily k malé štěrbině ve dveřích kabinky, kde se ti dva muži vášnivě líbali.

Ale teď už... dělali mnohem víc než se jen líbali.

První věc, které jsem si všiml, bylo jedno oříškové oko a hříva tmavě hnědých vlasů. Opíral se zády o protější stěnu a na vteřinu jsem si myslel, že se naše pohledy setkaly v okamžiku, který mi zastavil srdce, než jsem se probral z transu a snažil se soustředit na cokoli jiného než na ty oči.

Bylo to ale překvapivě nemožné. Neustále jsem se tam ohlížel, i když jsem viděl, jak zavřel oči a zaklonil hlavu, zatímco mu blonďatý muž před ním začal líbat krk a on zvedl ruku, aby ho chytil za vlasy.

Jeho ruce byly další věcí, ze které jsem nemohl spustit oči. Nebyly jemné ani ženské, jak bych očekával, ale silné s výraznými žilami. Vypadal, že hodně posiluje.

Tentokrát mě ale z mých myšlenek vytrhl zvuk rozepínání spon opasků a stahování zipů a já věděl, že je načase vypadnout. Protože jsem nebyl ani opilý, abych se na to mohl vymluvit, kdyby mě někdo načapal při šmírování.

Těsně předtím, než jsem prošel kolem kabinky, jsem se ale zastavil. Z tohohle úhlu jsem sice neviděl, co se děje uvnitř, ale stále jsem mohl vidět jeho ruku dlaní opřenou o stěnu kabinky. Na ukazováčku měl stříbrný prsten se složitým vzorem... a ačkoli mi do toho nic nebylo a neměl jsem být tak zvědavý, nemohl jsem z jeho ruky odtrhnout zrak... z toho prstenu... dokud jsem nenatáhl ruku a co nejopatrněji dveře kabinky nezavřel; čímž jsem zabránil komukoli dalšímu užít si představení, které tam předváděli.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a zkontroloval, jestli nemám nějaké zmeškané hovory nebo zprávy, protože jsem věděl, že Cole na mě čeká hned venku a bude se mě ptát, proč jdu pozdě. Ale jediné hovory a zprávy, které jsem dostal, byly od Ruby, mé nedávné ex, která se se mnou pořád snažila dát dohromady, přestože to byla ona, kdo podváděl první.

Stejně na tom nezáleželo, protože s Ruby jsme to nikdy nebrali vážně a ani jsme to neměli v plánu. Jediný důvod, proč volala, byl pravděpodobně ten, že se cítila ‚osamělá‘ a chtěla, abych jí dělal ‚společnost‘.

To byl další důvod, proč jsem se krotil s alkoholem. Nechtěl jsem nakonec zavolat Ruby jen kvůli sexu a pak toho ráno litovat, když by se to pokusila použít proti mně, abychom se dali zase dohromady.

„Trvalo ti to dost dlouho.“ Při zvuku Coleova přehnaného hlasu jsem odtrhl oči od obrazovky a pohlédl na něj. „Kdo volá?“

‚Zachráněn gongem,‘ pomyslel jsem si, když se moje obrazovka rozsvítila s obličejem Ruby jako volajícím.

„Nikdo.“ Vypnul jsem ho a strčil si telefon zpátky do kapsy, ale ne dřív, než se Cole naklonil, aby nakoukl na mou obrazovku. „Přestaň bejt tak zvědavej.“

„To je ta kost, se kterou už chodíš přes dva týdny?“ hvízdl Cole přes burácející reproduktory, když jsme se vrátili pozdravit naše přátele do klubu. „Nerozešel ses s ní náhodou minulej tejden nebo tak něco?“

„Rozešel,“ bylo všechno, co jsem řekl, když jsme se znovu připojili k našim přátelům z univerzity.

My čtyři jsme vyrazili ven oslavit konec zkouškového z druhého ročníku a pravděpodobně si z klubu odvést někoho domů. Podle toho, jak to vypadalo, už byl Joshua na nejlepší cestě dostat se někomu do kalhotek, zatímco Cole, Devon a já jsme seděli, topili se v pití a sledovali ho, jak bezostyšně flirtuje přímo před námi.

Když ta žena konečně podlehla a zavolala ho k sobě, věděli jsme, že ti dva si dneska večer rozhodně užijí.

„Sakra!“ Vyskočil jsem ze židle, jakmile jsem uviděl, kolik je hodin. „Večerka na koleji je o půlnoci. Máme patnáct minut na návrat.“

„Do prdele!“ zaklel Cole a kopl do sebe svou poslední sklenici. „Lidi, musíme jít. Uvidíme se zítra ve škole.“

„Jeďte opatrně.“ Devon nám zamával na rozloučenou. „Zatím.“

„Počkat... jak se dostaneš domů?“ zeptal jsem se ho ještě před odchodem.

„Neboj,“ mávl nad tím rukou, vytáhl telefon z kapsy a někoho vytočil. „Mám odvoz.“

Až když jsme byli s Colem na parkovišti, vzpomněl jsem si, že jsme přijeli jeho autem a oba jsme toho dneska večer měli docela dost vypito.

„Sakra... zavoláme si Uber?“ navrhl jsem.

„Na to není čas.“ Vytáhl klíčky z kapsy a hodil je po mně. „Řídíš. Neměl jsi víc než jedno pivo.“

„Dobře.“ Nebyla to zrovna bezpečná volba, ale ani jeden z nás nebyl ochotný nechat se pokutovat nebo nahlásit za to, že jsme dorazili na kolej pozdě. Takže jsem si sedl za volant a vyrazil směrem ke kolejím, hned jak jsme se oba připoutali.

„Stihli jsme to!“ řekl jsem Coleovi o deset minut později, téměř lapaje po dechu z panického záchvatu, když jsme vjeli na parkoviště u kolejí a já viděl, jak za námi ten starý hlídač zavírá obrovskou železnou bránu.

Ale k mému velkému zklamání... Cole byl na sedadle vedle mě úplně mimo, tvrdě chrápal s hlavou v nepřirozeném úhlu a s dokořán otevřenou pusou. Nemluvě o tom, že vlastně i slintal.

„Do prdele!“ zafuněl jsem; nechtělo se mi být tím, kdo ho ponese do jeho pokoje, ale věděl jsem, že není jiné cesty. Kdybych ho nechal hlídači, ten starej páprda by nás určitě ráno nahlásil řediteli koleje za pití a pozdní příchod a tak podobně.

Ten zatracenej starej dědek nás z duše nenáviděl, ale stejně dostal práci jako hlídač na chlapecké koleji! Narodil se už starej, nebo se jako dítě nikdy nesměl bavit?

„Hej!“ Prudce jsem jím zatřásl. „Vstávej! Já tě kurva neponesu! Vstávej!“

Cole zanaříkal a s velkými obtížemi otevřel oči, než se začal namáhavě snažit rozepnout si bezpečnostní pás. S povzdechem jsem mu ho odepnul, vystoupil z auta, přešel na stranu spolujezdce a pomohl mu ven.

„Do prdele, ty seš těžkej!“ Snažil jsem se udržet na nohou, jak na mě Cole svalil celou svou váhu. „Neusínej mi tu, ty idiote!“

„Unnnmmmm...“ Cole zamumlal pod fousy něco nesrozumitelného a pak jsem ho znovu uslyšel chrápat.

„Hajzle!“ zavrčel jsem, zamkl jeho auto a bezpečně uložil klíče do své kapsy.

Přehodil jsem si Coleovu paži přes ramena a s obrovskou námahou ho v polospánku táhl až do vstupní haly koleje. Když jsem se ale chystal zmáčknout tlačítko výtahu, abychom se dostali do jeho patra... předběhla mě jiná ruka, která tlačítko zmáčkla dřív než já.

„Uf.. Díky, chla-“ A pak jsem si všiml stříbrného gravírovaného prstenu na jeho pravém ukazováčku... a moje oči vystřelily vzhůru, aby se střetly s oříškovými duhovkami, které na mě zíraly z tváře, od níž už jsem nemohl odvrátit zrak.