Pohled Kaie

Tázavě zvedl obočí a já si uvědomil, že tam stojím úplně bez hnutí jako idiot, zatímco se za mnou otevírají dveře výtahu.

„Pardon,“ zamumlal jsem si pod nos a snažil se vyvážit Coleovu váhu na svých ramenou.

Asi jsem ale jeho váhu podcenil, protože ve chvíli, kdy jsem se otočil, abych nastoupil do výtahu, jsem zakopl o vlastní nohy a málem sebou švihnul o zem.

„Pozor!“

Další věc, kterou si pamatuju, je to, jak mě někdo vytáhl do stoje s rukou na mém pase, když mi ten muž z dřívějška přispěchal na pomoc.

„Díky.“ Můj hlas zněl spíš jako šepot, když jsem vzhlédl k jeho tváři a střetl se s oříškovýma očima, které z téhle blízkosti vypadaly spíš zeleně než hnědě.

V těch duhovkách bylo i pár zlatých skvrnek, ale čeho jsem si všiml nejvíc, bylo to, jak neuvěřitelně hezký byl. Měl čistou pleť, lehce zlatavou barvu, která byla v horním osvětlení ještě výraznější.

„Není zač,“ rty se mu zvlnily do lehkého, šibalského úsměvu. „Ber to jako oplatku za to, cos pro mě předtím udělal.“

Na vteřinu jsem měl v hlavě úplně prázdno. „Předtím?“

„Za to zavření dveří u kabinky.“

A pak mi to secvaklo.

Těsně předtím, než jsem prošel kolem kabinky, jsem se ale zastavil. Z tohohle úhlu jsem sice neviděl, co se děje uvnitř, ale stále jsem mohl vidět jeho ruku dlaní opřenou o stěnu kabinky. Na ukazováčku měl stříbrný prsten se složitým vzorem... a ačkoli mi do toho nic nebylo a neměl jsem být tak zvědavý, nemohl jsem z jeho ruky odtrhnout zrak... z toho prstenu... dokud jsem nenatáhl ruku a co nejopatrněji dveře kabinky nezavřel; čímž jsem zabránil komukoli dalšímu užít si představení, které tam předváděli.

Do prdele!

Vymanil jsem se z jeho sevření a byl uvnitř výtahu v rekordním čase, zatímco Cole na mých ramenou zanaříkal, že s ním tak hrubě cloumám. Nedával jsem ale pozor, protože v tu chvíli mi srdce bušilo tak rychle, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi.

Sakra práce!

On mě viděl!

Viděl mě, jak ho šmíruju v kabince na záchodech! Do prdele! DO PRDELE!!!!

Proč se pode mnou prostě nemůže propadnout zem?

Ale zrovna když jsem si myslel, že to ztrapnění zvládnu překonat, uviděl jsem ho, jak hned za mnou nastupuje do výtahu s malým batohem přehozeným přes rameno. Okamžitě jsem zamrzl na místě.

„Pomůžu ti.“ Přistoupil z druhé strany, a než jsem ho stihl zastavit, vzal Coleovu volnou ruku a přehodil si ji přes ramena.

Kdyby to bylo jindy, asi bych si stěžoval, ale jakmile ze mě spadla část Coleovy váhy, neměl jsem to srdce remcat, obzvlášť když mi ten kluk dělal laskavost... a můj nejlepší kamarád byl těžkej jako prase.

„Ještě jednou díky...“

„Dobrou,“ řekl mi. „A ty jsi?“

„Kai.“ Odtáhl jsem se trochu dál. „Kai Hunter.“

„Fajn.“ Usmál se křivým úsměvem, když se dveře výtahu zavřely. „Které patro?“

„Šesté.“

„Oh?“ Podíval se na mě trochu překvapeně. „Tam jedu taky.“

„Jdeš k někomu na návštěvu?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

Upřímně nevím, proč jsem byl tak zvědavý. Nerad jsem se staral o věci jiných lidí a taky se mi nelíbilo, když se ostatní moc vyptávali na mě. Ale přesto...

„Ach, ne. Právě jsem se na tuhle kolej přistěhoval,“ řekl. „Budu sdílet pokoj se spolubydlícím.“

„Aha.“

Jakmile se v šestém patře otevřely dveře, Night a já jsme odtáhli Colea na druhý konec chodby k jeho pokoji. Dobrou chvíli jsem bušil na dveře, než se nám konečně dostalo odpovědi od Coleova spolubydlícího.

„Co to sakra!“ Samuel, student čtvrtého ročníku medicíny a Coleův spolubydlící, otevřel dveře s podrážděným výrazem... který se změnil na vražedný, jakmile jeho oči padly na Colea. „To si ze mě snad děláš prdel!“

„Promiň, Samueli.“ Nasadil jsem svůj nejvíc omluvný výraz. „Prosím, prostě ty dveře podrž, abych ho mohl dostat do postele.“

„Dávej bacha na moje knížky!“ věnoval nám Samuel nakyslý pohled, než nám uhnul z cesty a pustil nás dovnitř.

Otočil jsem se k Nightovi a věnoval mu vděčný úsměv. „Odtud už to zvládnu. Díky moc za pomoc, chlape.“

„Nemáš zač.“ Pustil Coleovu paži a já znovu zasténal, když se celá jeho váha přenesla na má ramena.

Otočil jsem se a opatrně zavedl Colea dovnitř, přičemž jsem se ze všech sil snažil nešlápnout na žádnou z toho milionu knížek, co se všude možně na podlaze válely v hromadách, a v podstatě jsem ho shodil na jeho postel. Jakmile ze mě jeho váha spadla, protáhl jsem si ramena, pomohl Coleovi sundat boty, přikryl ho přikrývkou a hned vyrazil k východu.

Samuel se snadno naštval, když jsme se u něj na pokoji zdrželi dýl, než bylo nutné, a proto si k sobě Cole málokdy někoho zval. Cestou ven jsem mu poděkoval a zamířil na druhou stranu chodby, kde byl můj pokoj... jen abych tam našel stát Nighta, přímo přede dveřmi, s elektronickou kartou v ruce.

Už jsem se ho chystal zeptat, co tam dělá, ale pak jsem si všiml těch dvou velkých tašek po jeho boku a faktu, že právě tou kartou otevřel dveře.

Sakra, počkat chvíli... znamenalo to, co si myslím?

Ty kráso!

Rozběhl jsem se ke svému pokoji a jednou rukou podržel dveře zrovna ve chvíli, kdy je Night chtěl zavřít.

Překvapeně ke mně vzhlédl, jeho oříškové oči se rozšířily, když si mě změřil od hlavy až k patě, a pak dveře pustil.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptal se zmateně a odstoupil od dveří, čímž mě nechal vejít do pokoje, za sebouž jsem je vzápětí zavřel.

„Bydlím tady.“ Rychle jsem si prohmatal kapsy, vytáhl svou vlastní kartu a ukázal mu číslo na ní. „Tohle je můj pokoj.“

„Oh?“ Na rtech se mu rozlil pomalý úsměv, když se na kartu podíval, než se jeho oči setkaly s mýma. Na jeho pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo... vyvolalo to ve mně takový zvláštní lechtivý pocit v žaludku, který jsem nedokázal tak úplně pojmenovat.

Věděl jsem jen to, že se mi to nelíbí. Nelíbilo se mi to ani trochu...

„Tak to bych se asi měl představit znovu,“ usmál se šibalsky a natáhl ruku, abych jí potřásl. „Jmenuju se Night Winters, prvák na Fakultě komunikačních umění. Tak ahoj... spolubydlící.“