Nemusela jsem to připomínat. Tvář už mě z úsměvu beztak bolela, ale nebyl nucený – navzdory mé nervozitě ve mně bublala radost jako šampaňské v křišťálových sklenkách všude kolem. Vstoupili jsme do davu a přijímali gratulace a přání od stovek hostů, nebo to tak alespoň připadalo.

„Vaše Veličenstvo,“ oslovila mě starší lykanská vévodkyně a její vrásčitá ruka poplácala tu mou. „Tak překrásný obřad.