PŘED ŠESTI LETY…

DELSANRA

"Nestůj tu jen tak, ty pitomá malá děvko!"

Ostrá facka mi trhla hlavou doleva, když se na mě nevlastní matka Elinai podívala s odporem v očích a otřela si ruku o šaty, jako by se právě dotkla něčeho špinavého.

"Omlouvám se," odpověděla jsem tiše, což u mě bylo běžné.

Padla jsem na kolena a zvedla hadr, kterým jsem předtím utírala podlahu.

"Neodmlouvej! Ty špíno!" Její hlas zněl znechuceně. Než odešla, ostře mě kopla do žeber.

Zatnula jsem zuby, potlačila zasyknutí bolestí a volnou rukou si opatrně nahmatala žebra. Stále to bolelo z posledního výprasku od mého nevlastního bratra Dawsona.

Prostě udělej svou práci, nepleť se jim do cesty a bude to v pořádku.

To bylo jediné, co mě drželo nad vodou. Ruce jsem měla od chladu fialové, svědily mě a byly rozedřené do krve od saponátu ve vodě na mytí; rukavice mi koneckonců nebyly dovoleny.

Pokračovala jsem v drhnutí a dívala se na tmavě šedou podlahu. Čím jsem si tohle zasloužila? Nikdy jsem nebyla zlobivé dítě, nikdy jsem nedělala problémy, ale potřeboval vůbec někdo důvod k tomu, aby mi ubližoval? Ne, nepotřeboval.

Nikoho jsem nezajímala. Nikdo mě nemiloval.

Postavila jsem se a letmo pohlédla ven velkým oknem.

Venku byl krutý mráz, slyšela jsem, jak déšť neúnavně bubnuje do skla. Kvílení větru pronikalo skrz tabulky a plnilo rozlehlou místnost. Zdálo se, že obrovské stromy, které se zuřivě zmítaly v silných poryvech, budou každou chvíli vyvráceny i s kořeny.

V dálce, rýsující se proti temnotě, stál zlověstný černý hrad, který patřil sabatu. Okna zářila světlem, přesto na nich nebylo nic lákavého ani přívětivého.

Sabat i jeho lidé mě nenáviděli, protože jsem se zrodila z temnoty.

Při pohledu na ten hrozivý hrad jsem se zachvěla. Od chvíle, co jsme se před pěti lety přestěhovali ze Salemu v Americe do Anglie, se všechno jen zhoršovalo. Když byl otec dosazen do vysoké funkce jednoho ze starších v anglickém sabatu, získal víc moci a nikdo se neopovážil odporovat tomu, jak se ke mně choval.

Dokonce se proslýchalo, že by se mohl stát vrchním starším, což by znamenalo ještě více moci. Děsila jsem se toho dne, protože by to pro mě znamenalo jistý konec.

Přitiskla jsem ruku na okenní tabulku. Mé nemocně vypadající prsty byly extrémně kostnaté a vyhublé, postrádaly životně důležitou výživu, kterou jsem tolik potřebovala. Pohlédla jsem přes hrad k měsíci, který na nás zářil a vykukoval skrz těžká mračna. Věděla jsem, že za těmi kopci číhá další nebezpečí v podobě vlkodlaků a upírů. Ale bylo mi jedno, jak moc je to tam venku nebezpečné. Cokoliv bylo lepší než být v tomhle domě. V tomhle místě mučení... v tomhle pekle...

"No ne... Vypadá to, že tu má někdo spoustu času na rozhazování."

Když jsem uslyšela hlas své nevlastní sestry, srdce mi spadlo do kalhot.

"Někdo potřebuje dostat za vyučenou, nemyslíš, Amorie?" řekl Dawson a mně se sevřel žaludek.

Otočila jsem se a podívala se na ně. Dawson mě sledoval s neskrývanou nenávistí planoucí v jeho hnědých očích, zatímco Amoria tam stála a opovržlivě si mě měřila; blond vlasy měla precizně natočené, její modré oči skrývaly tolik znechucení a zášti, když na mě shlížela, jako bych byla horší než odpad. A pro ně jsem jím pravděpodobně byla.

"Vrátím se k práci," řekla jsem tiše a otočila se zpátky ke kbelíku.

Prosím, dneska ne. Celé tělo jsem měla pokryté modřinami a bolelo mě od posledního výprasku.

"Oh? Ty si myslíš, že máš na výběr?" Amoria se zasmála. "Fuj, podívej se na ty její špinavé, hnusné vlasy."

Nezvedla jsem zrak, snažila jsem se netřást a hnědé vlasy mi spadaly do tváře jako opona. Byly matné a bez života, chyběla jim výživa i umytí.

Prosím, jděte pryč...

Proti nim jsem nic nezmohla. Mé schopnosti byly potlačeny. Podívala jsem se na slabé runy podél svých zápěstí. Okovy, které mě odřízly od mých čarodějnických schopností.

Z myšlenek mě vytrhlo, když mě Dawson surově zatáhl za vlasy dozadu. Nečekaný pohyb mi vystřelil ostrou bolest do hlavy, než mrštil mým drobným tělem o zeď pod oknem.

Vyjekla jsem, když mnou projela další vlna bolesti.

"Oh, ona chce dělat scény," zasyčela Amoria a zašeptala kouzlo. Modrá mlha její síly se kolem mě obtočila a já najednou nemohla dýchat. Kouzlo, které mi obalilo ústa a nos, mě dusilo. Bojovala jsem s ním, zatímco ona se smála. "Do toho, Dawsone, připomeň jí, jaké je její postavení."

Snažila jsem se uklidnit. Věděla jsem, že panikařit nic nezlepší. Bez ohledu na to, jak moc jsem bojovala... nic se nelepšilo, cítila jsem se... otupělá.

Jak dlouho to ještě budu muset snášet? Bylo mi třináct... Ale já už chtěla jen umřít... Oči mě pálily od nevyroněných slz, když mě Dawson začal bít, nedbaje na to, jestli mě kope do obličeje, do hrudi nebo do žeber. Zběsile se smál a Amoria se chichotala. Její jemný, melodický hlas zněl jedovatě.

Trhla mnou nahoru za vlasy a Dawson mi uštědřil další brutální kopanec do břicha.

Kam až mi paměť sahala, učili nás, že vlkodlaci jsou našimi největšími nepřáteli, že jsou to podlá, nemilosrdná monstra... ale... co ta monstra, která se skrývají za krásnými tvářemi?

Snažila jsem se zastavit jeho nohu před dalším úderem do obličeje, ale mé ruce nezmohly nic proti vyššímu a silnějšímu muži.

Prosím, přestaň!

Už jsem nemohla dýchat. Před očima se mi stmívalo. Nedostatek kyslíku si nakonec vybíral svou daň, ale těsně předtím, než jsem se mohla poddat spásnému bezvědomí, Amoriino kouzlo polevilo. Zalapala jsem po dechu a nasála vzduch. V ústech jsem cítila chuť krve. Z nosu mi stékala krev a já si ji roztřeseně otřela. Celé mé tělo křičelo bolestí.

"Co to vy dva děláte?" ozval se otcův chladný hlas.

"Omlouváme se, otče, ale chovala se neuctivě," zakňourala Amoria.

Otec si povzdechl.

"No, oba vás jistě potěší, že se téhle věci konečně zbavíme. Konečně si můžu udělat jméno, pořádné jméno bez stínu téhle kletby!" odplivl si.

Jeho slova mě ranila nejvíc. Vzhlédla jsem k němu. Až doteď jsem dokázala zadržet slzy, ale teď se zdálo, že pohled na nespoutanou nenávist, která z něj vyzařovala, ničí všechno, co ve mně ještě zbylo.

"Otče," zachraptěla jsem.

Trhl mnou za loket nahoru a táhl mě ke dveřím.

"Kam to jdeme?!" vykřikla jsem a zakňourala při další vlně bolesti.

"Otče! C-co to děláš?" vykřikl vyděšeně můj devítiletý bratr Ames, který stál na točitém schodišti.

Jestli mi v tomhle domě na někom záleželo, byl to on. Byl o čtyři roky mladší než já, ale měl srdce plné soucitu.

"Konečně se zbavuju téhle zlé předzvěsti," odsekl tvrdě otec a vystrčil mě ze vchodových dveří.

Dopadla jsem na mokrou zem. Slzy mě pálily na tvářích, když jsem se ohlédla po otci, který si popadl plášť a vyšel do zimy. Trhl mnou na nohy a táhl mě směrem k lesu.

"Otče, kam mě to vedeš? Prosím!" křičela jsem, jak se hladká dlažba s přibývající vzdáleností k lesu měnila na ostré kameny a štěrk, které se mi bolestivě zařezávaly do nohou.

Ani se neobtěžoval odpovědět a dál spěchal do hloubi lesa. Byla zima jako v márnici a moje roztrhaná, příliš velká a tenká košile mi visela z ramen. Ošoupané legíny, které jsem měla na sobě, mě před chladem nijak nechránily.

Otec se najednou zastavil a mrštil mnou o zem. Nečekala jsem to, dopadla jsem obličejem napřed a odřela si tvář o kořen stromu. Srdce mi bušilo frustrací a agónií. Čím jsem si tohle zasloužila?

"Jak bylo slíbeno, je celá tvoje," promluvil otec.

Napjatě jsem vzhlédla a rozhlédla se kolem. Všimla jsem si postavy v plášti, která stála pár stop od nás s tváří skrytou pod kápí.

"Perfektní. Jak bylo slíbeno." Hodil k otci brašnu, ten ji zvedl a nahlédl dovnitř.

"Perfektní," odpověděl.

Veškerá naděje, že v hloubi duše ke mně chová alespoň špetku soucitu, se vypařila, když jsem uviděla ty balíčky peněz. Ale byla to až jeho další slova, která mě úplně zlomila. "Až s ní skončíš, sem ji už nevracej."

Nemohla jsem dýchat, zrak se mi rozmazal slzami, když se otočil a odcházel. Zvedla jsem třesoucí se ruku a vztáhla ji k němu.

"Otče! Prosím, nedělej to!" křičela jsem.

"Sklapni," zamumlal muž, který si mě koupil, a táhl mě za paži.

"Ne! Otče, prosím! Nenech ho, aby si mě vzal! Otče!" křičela jsem ze všech sil, strach a panika mě naprosto pohltily, když jsem se snažila osvobodit. "Ne, otče, prosím! Prosím... Omlouvám se, omlouvám se, že jsem nebyla lepší..."

V hloubi duše jsem věděla, že to nebyla moje chyba... Ale bylo to zbytečné. Zatímco mě táhl pryč a já ho škrábala do ruky, aby mě pustil, prosila jsem o odpuštění a ještě jednu šanci. Něco hluboko ve mně prasklo. Kvílící vítr se náhle utišil a já se zlověstně zadívala do temnoty za sebou.

Cítila jsem, jak se ve mně zvedá spalující vztek. Zápěstí mě pálila, jak se runy rozzářily, oči mě štípaly.

"Tohle nezapomenu," zašeptala jsem; má slova byla tak chladná, že i mně samotné přeběhl po zádech mráz.

"Sakra!" ucedil ten muž, než mě něco udeřilo do zadní části lebky, v hlavě mi explodovala nesmírná bolest a pak se můj svět ponořil do tmy…