SOUČASNOST

DELSANRA

"Prosím, Horacei, nemohl bys mě napsat na pár dalších hodin?" zeptala jsem se prosebně a pohlédla k otevřeným dveřím bistra. Hřejivá záře a štěbetání lidí, kteří se dobře bavili v pátek večer, vytvářely příjemnou atmosféru.

Shlédl na mě, jeho masité tělo se dulo ve špatně padnoucím obleku a jeho bledě modré oči mi klouzaly po těle. Cítila jsem odpor, ale zachovala jsem kamennou tvář.

"Víš, panenko, jsou i jiné způsoby, jak si dobře vydělat... Jsem ochotný zaplatit pěknou sumu," zachraptěl.

Stiskla jsem rty. Jasně, jako by mě vůbec napadlo nechat k sobě tohohle chodícího karbanátka a jeho párek přiblížit.

"Horacei, nejsi náhodou ženatý?" zeptala jsem se a snažila se toho muže přede mnou nevraždit pohledem.

Je to tvůj šéf, Del. Pamatuj na to.

"Jill se nemusí nic dozvědět," zamumlal a odhrnul mi z tváře pramen mých bílých vlasů. Snažila jsem se neucuknout, když mi na obličej dýchl jeho zatuchlý, kouřem nasáklý dech. "Jsi pěkná holčička, Ano, jsem si jistý, že by každý zaplatil slušný peníz..."

Udělala jsem krok zpět. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych mu za ty slizké poznámky nevlepila facku.

"Ne, díky, Horacei. Ptala jsem se, jestli v bistru nemáš nějaké směny navíc. Když nemáš, radši se vrátím do práce," řekla jsem a otočila se k otevřeným dveřím, které mě lákaly zpět do tepla.

Neudělala jsem ani dva kroky, když se jeho obrovská ruka sevřela kolem mé štíhlé paže a on mnou trhl k sobě. Ztuhla jsem a vzpomínky na mou minulost se rázem vydraly na povrch.

"No tak, panenko, jen jednu noc... Řekni si cenu," zamumlal a paží mě objal kolem pasu. Srdce mi divoce bušilo, když jsem se mu vytrhla. Hruď se mi zvedala a nenávistně jsem se na něj zadívala.

"Drž. Se. Dál," varovala jsem ho chladně.

Jeho touhou naplněný pohled zmizel a vystřídalo ho jasné podráždění, když jsem se otočila a rozběhla se dovnitř. Mohla jsem mu něco provést. Přestože byla většina mé síly potlačena Endorou, dokázala jsem zvládnout dost kouzel, abych udržela své schopnosti skryté, a pár dalších triků k tomu!

Přelétla jsem pohledem bistro. Věděla jsem, že se tu zastavují vlkodlaci, další čarodějky, které jen projíždějí, a velmi vzácně i nějaký ten upír, ale nemohla jsem si dovolit, aby někdo odhalil mou identitu.

Pro svět jsem byla jen Ana, dívka, která se nikde nezdrží dost dlouho, protože se bojí dopadení.

"Ano! Stůl číslo šest!" křikla Gwen zpoza pultu.

Přikývla jsem, utáhla si pásku od zástěry a spěchala k ní, zatímco se mi bílé vlasy při každém kroku pohupovaly. Popadla jsem tác a pustila se znovu do práce.

Pracovala jsem rychle, všechno se slévalo do rutiny: sklízení stolů, dolévání pití hostům a dotazy, jestli ještě něco nepotřebují. Úklid po hlučných sportovcích.

Život byl těžký. Byla jsem bita, kam až moje paměť sahala. Pak mě prodali strážci temnoty. Věděla jsem, že sílu, kterou v sobě ukrývám, by chtěl získat každý, kdo praktikuje temnou magii, ale ani on, ani já jsme nevěděli, jak mé schopnosti ovládat. Až když jsem ho nešťastnou náhodou zabila a utekla, zajala mě Endora. Dodnes se mi dělá špatně, když pomyslím na všechno, co po mně chtěla. Byla mě a vyhrožovala mi, dokud jsem neudělala, co požadovala. Ponořila jsem se do temné magie a kouzel.

Na rozdíl od čarodějek mohli muži z čarodějnických pokrevních linií praktikovat jen určitá kouzla. Byli sice silnější a intuitivnější než lidé, ale kromě toho nebyli tak mocní jako čarodějky... a přesto jsou to právě muži, kdo sabaty řídí.

Endora... další noční můra... Vlastně by mě zajímalo, kdo byl horší? Muž, který mě držel dva roky v zajetí a nutil praktikovat nekromancii, nebo čarodějka, která mě mlátila a vysávala ze mě samotnou životní energii, aby poháněla svou temnou magii... Vždycky mě přivedla až na samý okraj života, než přestala. Věděla, že mě potřebuje. Tehdy mi kvůli nadměrnému zneužívání mých schopností zbělely vlasy. Donutila mě spojit se s temnými čarodějkami minulosti a hledat odpovědi na některé z těch nejzvrácenějších plánů, které měla v úmyslu. A já jí přesto pomáhala. Nenechala mě zemřít, ale ani žít.

Cítila jsem vinu za všechno, na čem jsem se podílela, byla jsem ztělesněním temnoty... Bylo mi sotva šestnáct a spáchala jsem víc zločinů než většina lidí za celý život. Žaludek se mi svíral, když jsem si vzpomněla, jak nařizovala vlkodlakům, kteří s ní spolupracovali, aby mě zmlátili, když jsem jí odmítla dát odpovědi, jaké chtěla. Srdce mi splašeně bušilo při vzpomínce na její děsivé hrozby, pokud nepromluvím. Když si vzpomenu na ty vlky, jak mě sledovali...

Cítila jsem se slabá, neužitečná, bez naděje a uvnitř mrtvá.

Chtěla jsem umřít.

Když se mi podařilo utéct, myslela jsem si, že je to možná šance na svobodu, nebo alespoň na to, abych si mohla sama vzít život. Ale ti kožoměnci se po mně pustili. Žaludek se mi znovu stáhl, když jsem si vzpomněla na toho chlapce, který mě našel... Proč jsem jim pomohla? Byla to ta upřímnost v jeho očích? Bylo to nějaké vykoupení za temnotu, do které jsem se propadla? Nevím, ale dala jsem mu odpovědi, které hledal, a pak jsem skočila připravená přivítat smrt.

Jeho prázdné sliby, že mi pomůže, když jsme oba věděli, že chtěl jen ty odpovědi, které jsem v sobě měla.

"Ano! Máme tu nádobí na umytí. Šla bys na to?"

Znovu mě z myšlenek vytrhla Coleen, naše manažerka, když ke mně přišla. Tvář jí zjemněla, když se na mě podívala.

"Jsi v pořádku, holka?"

"Samozřejmě, má Axel volno?" zeptala jsem se. V pátky většinou myl nádobí on.

"Jeho holka má kontrakce. Vsadím se, že je to jen planý poplach, ale víš, jaká je." Protočila oči.

Přikývla jsem.

"No, tak či tak, alespoň je tam s ní. Půjdu umýt to nádobí."

"Ach, ty jsi zlatíčko. Než půjdeš, nech si zabalit nějaké jídlo na zítra!"

"Díky, Coleen," odpověděla jsem vděčně.

Tihle lidé ke mně měli mnohem víc soucitu než kterákoliv jiná rasa. Kéž bych tu mohla zůstat navždy...

Možná bych z tohohle mohla udělat svůj život... Vešla jsem dozadu, těžké dveře teď většinu zvuku jukeboxu tlumily.

Kéž bych mohla, ale věděla jsem, že je to jen sen... Vždycky budu terčem. Vždycky jsem byla tím, po kom se pátralo. Bez ohledu na to, jak moc jsem zahlazovala stopy a potlačovala svou magii, věděla jsem, že existují ti, co mě sledují, a čím déle zůstávám na jednom místě, tím jsou blíž. Občas se někdo takový ukázal, ale nevypadala jsem už ani zdaleka jako kdysi.

Zaprvé jsem se zaoblila. Tedy, pořád jsem byla dost štíhlá, ale trochu jsem povyrostla, měřila jsem teď metr šedesát a moje kůže už nebyla tak nezdravě bledá jako před pár lety. Přibrala jsem na váze a dokonce jsem měla i nějaké křivky.

Kdyby však někdo viděl mé tělo pod tímhle oblečením, s odporem by se odvrátil. Ty runy, modřiny a jizvy z nespočtu výprasků... Byl to jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nikomu neotevřela. Nikdo by mě nechtěl. Taky jsem se děsila toho, že se jednoho dne zamiluju a on za to pak zaplatí.

Setřásla jsem si z rukávů trochu mýdlové pěny, ani při mytí jsem se neodvážila vyhrnout si rukávy, pro případ, že by mi někdo zahlédl paže. Nikdy nebudu ničím víc než jen psancem na útěku. Stejně si nic víc nezasloužím, ne?

Často jsem si přála, aby mě tehdy nechali zemřít, ale manželský pár, který mě našel po tom pádu z útesu, se o mě měsíce staral, zatímco jsem balancovala na hranici mezi životem a smrtí. Ztěžka jsem si povzdechla, zatímco jsem drhla talíře. Všechno šlo až moc dobře. Věděla jsem, že se brzy budu muset zase přesunout, ale tohle byla nejlepší práce, jakou jsem za poslední dobu sehnala. Vlastně až na toho prasáka Horace šlo všechno dobře. Přála jsem si jen vydržet trochu déle, vydělat si ještě něco málo a pak se přestěhovat někam jinam.

-----

Bylo to o několik hodin později a já odtamtud chtěla zmizet dřív, než se Horace vrátí pro hotovost. Ten chamtivec nikdy neměl rád, když peníze zůstávaly v pokladně nebo u Coleen. Prostě jsem ho už nechtěla vidět. Vyplížila jsem se zadním vchodem, ale k mému zděšení tam stál a čekal na mě. Ušklíbl se a potáhl si z cigarety.

"Pojď, hodím tě domů."

"To jsi to předtím nepochopil?" vyhrkla jsem a pevně si k břichu tiskla krabičky se zbytky jídla.

Tohle mi vystačí na víkend... Musela jsem šetřit každou korunu, abych se mohla dostat ze země někam hodně daleko...

"Jestli nebudeš spolupracovat... máš padáka," prohlásil chladně.

Žaludek se mi propadl. Co jsem zase udělala špatně? Proč jsem si zasloužila takové zacházení? Byla jsem jediná, ke komu se tak choval. Nebyla jsem nijak výjimečná, tak proč zrovna já?

"Prosím, Horacei, tu práci potřebuju," zašeptala jsem.

"Přemýšlej o tom. Máš týden, jinak letíš. Nenechám tě tady, jestli na mě budeš jen vystrkovat zadek a provokovat mě," zamumlal.

Věděla jsem, že to myslí vážně. V jeho očích jsem viděla chtíč i vztek. Odvrátila jsem se a odmítla připustit, aby se do mě jeho slova zařízla. Během cesty ulicí jsem se soustředila na dýchání.

Neplač, jsi silnější než to. Usmála jsem se na zamračenou oblohu a snažila se myslet pozitivně. Hádám, že tady už mám odpracováno. Odstěhuji se, než skončí týden. Řeknu si Coleen o výplatu za tenhle měsíc a pak půjdu někam jinam.

Jsi mnohem víc než tohle.

Tohle si budu neustále opakovat. I když tomu nikdo jiný nevěřil, já se pokusím tomu uvěřit.

Jsi sama.

Tohle byla pravda, kterou jsem si nemusela říkat; tahle chladná připomínka byla neustále přítomná.

Ulice byly tiché, občas projel taxík, ale nikdo mě neobtěžoval. Byla jsem v polovině cesty domů, když jsem ucítila mrazivou magii, která mi napověděla, že je poblíž čarodějka. Srdce se mi rozbušilo a já přidala do kroku.

"Kdo by to byl řekl, že se bude skrývat přímo na očích?" ozval se temný, zlověstný hlas.

Do prdele. Našli mě.