DELSANRA

"Skrývá se přímo na očích… Dala sis záležet, abys nevzbuzovala pozornost. Kdo by si pomyslel, že tudy budeme projíždět čistě náhodou."

Otočila jsem se k čarodějce, která měla černé vlasy, pronikavě zelené oči a na sobě černý plášť. Muž vedle ní měl koženou bundu s odznakem na levé paži; tvořila ho černá šesticípá hvězda na krvavě červeném pozadí. Věděla jsem, kdo to je. Vysoký rytíř sabatu, syn mocné čarodějky. Něco, čím se Dawson před lety učil stát.

Ani jednoho z nich jsem nepoznávala, ale oba byli silní. Když byl projekt rytířů založen, věděla jsem, že tím pokládají základy pro vytvoření mocné armády.

Udělala jsem krok zpět. Na to hrát hloupou už bylo pozdě. Nějak věděli, kdo jsem... Ale jak?

"Tu hloupou hru si můžeš odpustit. Na to, že je prokletá, je docela hezká, nemyslíš?" zamumlal ten muž.

Vytáhl něco z kapsy a já se zamračila na papíry, které vypadaly, že jsou poseté runami.

Sakra, měl po ruce kouzla! Moje schopnosti byly stále potlačené Endorou, dokázala jsem dělat jen naprosté minimum... Tímhle tempem se daleko nedostanu. Ale mohli by jít do hajzlu, pokud si mysleli, že s nimi prostě půjdu bez boje.

"Jděte do hajzlu," vyhrkla jsem a do hlasu vložila veškerý jed, kterého jsem byla schopná, když jsem po nich mrštila krabičkou s jídlem. To určitě nečekali. Zasáhlo to tu ženu, krabička praskla a zasypala ji špagetami a vším ostatním, co mi Gwen zabalila.

Nezastavovala jsem se, abych zjišťovala, co přesně v tom bylo. Místo toho jsem se otočila a dala se do běhu.

Muž začal odříkávat zaříkadlo a já ucítila, jak mi něco prosvištělo těsně kolem hlavy. Instinktivně jsem skočila stranou přesně ve chvíli, kdy na místě, kde jsem ještě před vteřinou stála, vybuchla menší exploze.

Jestli jsem v něčem byla výjimečně dobrá, pak to byl běh. Byla jsem rychlá, možná za to mohly ty roky, kdy jsem se pokoušela utéct a vždycky selhala. Donutilo mě to neustále se překonávat, a tak jsem si vybudovala vytrvalost. Nikdy jsem totiž nevěděla, kdy ji budu potřebovat. Země se otřásla, jak žena zašeptala další kouzlo.

Do prdele, zemská čarodějka! Přeskočila jsem zvětšující se trhliny a zrychlila. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi, když jsem se vyděšeně ohlédla přes rameno.

Ani jsem se nepodívala před sebe, zahnula za roh a nohy se mi sotva dotýkaly země, jak jsem utíkala, co mi síly stačily. Náhle jsem narazila do zdi z čistých svalů a tepla.

Zalapala jsem po dechu a zvedla hlavu k nebezpečně pohlednému cizinci, do kterého jsem právě narazila. Žaludek se mi stáhl, když mi došlo, že je to vlkodlak. Oči se mu rozzářily oslnivou smaragdově zelenou barvou, jak si mě majetnicky prohlížel.

Od jednoho nepřítele... přímo do náruče dalšího.

Snažila jsem se mu vytrhnout. Zaplavila mě panika a podívala jsem se přes rameno na blížící se siluetu té dvojice.

"Pusť mě!"

Sakra! Byl neuvěřitelně silný! Z čeho vůbec je? Z čistého kamene? Jeho velká ruka mě pevně držela a zdálo se, že se ani nehnul, když jsem do něj ze všech sil zatlačila.

"Do prdele! Chlape, pusť mě!"

Není náhodou dnes krvavý měsíc? Neměl by zrovna teď dělat něco užitečnějšího, co vlci během krvavého měsíce dělají?

Nic neřekl. Oči upíral na ty dva, kteří teď zastavili. Napětí ve vzduchu bylo tak husté, že by se dalo krájet.

"Dejte nám tu holku a můžete volně odejít," pronesla žena s chladným úšklebkem.

Nevraživost a nenávist mezi našimi druhy se v posledních letech jen prohlubovala, a jakkoliv tohle vypadalo jako perfektní okamžik k útěku, nemohla jsem. Zaprvé, ten zvířecí muž se mě držel jako nějaké trofeje, kterou zrovna vyhrál, a zřejmě mě měl v plánu i sežrat. A zadruhé; tohle nebyl jeho boj.

"Pusťte mě," nařídila jsem.

Jen na mě shlédl, zatímco jsem na něj upírala zamračený pohled. Argh! Nezabralo to.

"Odejděte a nikomu se nic nestane," řekl tiše směrem k nim.

Srdce mi zvláštně poskočilo, když jsem uslyšela jeho hlas. Zněl hluboce a mužně se sexy – přestaň. Přestaň, Del. Co to sakra... Já si vážně okukuju vlkodlaka? Nechutné.

Zdál se mi povědomý, ale někoho tak hezkého bych si pamatovala. Zamračila jsem se, když se mé myšlenky zatoulaly zbytečným směrem.

Pustil mě a ochranitelsky mě přesunul za sebe. Už jen to mě samotné mátlo. Vlastně ne... Nejspíš ve mně viděl jen bezmocnou lidskou holku... Kdyby věděl, že jsem čarodějka, a navíc temná, raději by mě dobrovolně shodil k jejich nohám.

Ustoupila jsem. Nutkání utéct bylo silné, a přesto...

Sledovala jsem ho, jak vyrazil vpřed. Vyzařovala z něj silná aura a mně hned došlo, že je to Alfa vlk. Do prdele, jen doufám, že za to nebude nic očekávat na oplátku. Na druhou stranu, nejsem nic extra, takže pochybuju. Ach, radosti toho být šedou myškou.

Nejdřív zaútočil na toho muže. Oba to byli zdatní rváči, ale vlkodlak si vedl o poznání lépe. Čistě mu urval hlavu od těla, až jsem leknutím nadskočila.

Utíkej, Del.

Otočila jsem se, ale uviděla jsem ženu šeptat kouzlo a pak krev. Vykřikla jsem, když se Alfa zapotácel dozadu a zem se zachvěla, než ho to srazilo na nohy. Přesto se jen zvedl a vyrazil přímo na ni. Tentokrát si ale z kapsy něco vytáhl.

"Pozor!" zakřičela jsem, když jsem si všimla vítězného úsměvu na tváři čarodějky.

Zůstal stát, udržel postoj a přesně v okamžiku, kdy ho probodlo několik dřevěných kůlů, mrštil nožem.

Nůž škrtl čarodějku na tváři, právě když jsem k nim bez přemýšlení vyběhla. Tím to ale pro něj neskončilo. Jakmile na mě čarodějka upřela svůj pohled, v očích jí sálala nenávist, on vyrazil vpřed s mrazivým zavrčením. S vyceněnými špičáky a planoucíma očima jí vyrval srdce z hrudi ještě předtím, než stačila dokončit své kouzlo.

Rozmáčkl ho v pěsti a padl na kolena. Srdce mi divoce bušilo. Podíval se na mě, jako by chtěl něco říct, a vzápětí se zřítil obličejem k zemi. Zavrávorala jsem dozadu.

Byla jsem k smrti vyděšená. Měla bych z tohohle města vypadnout? Ale jak řekli... nečekali, že mě tu najdou. Navíc, jestli je někdo najde, byl to útok vlka. Nikdo nebude tušit, že jsem tu byla já. Ucouvla jsem a zírala na krev, která teď barvila zem.

Utíkej.

Ale nemohla jsem, ne potom, co mi pomohl. Musela jsem mu to oplatit, dcery Hekaté vždy vracejí své dluhy. Přešla jsem k němu. Byl to obr. Nemyslím si, že by ho moje o poznání drobnější postava vůbec dokázala uzvednout. Obrátila jsem ho a vytáhla kůly. Vlkodlaci se přece dokážou léčit, ne? Možná kdybych tu jen počkala, dokud se dostatečně nezahojí... ne?

To se nestane, musím zastavit to krvácení... Asi. A co když ho tu někdo uvidí? Ztrácel spoustu krve. Nakonec jsem vytrhla ten poslední kůl a zhluboka se nadechla.

Tak jo, Del, prostě si ho vytáhni na záda. Zvládneš to.

Zatáhla jsem ho za ruce, hlava mu klesla a jeho černé lesklé vlasy mu padly do očí. Pokušení se jich dotknout a zjistit, jestli jsou doopravdy tak hedvábné, jak vypadají, mě lákalo, ale zapudila jsem to a po několika pokusech se mi nakonec podařilo vytáhnout si ho – no, vlastně spíš dotáhnout – na záda.

Fajn, a teď se postav.

Zasténala jsem námahou, když jsem se přinutila nést ho – vlastně vléct ho – směrem ke svému bytu. Panebože, bylo to tak zatraceně těžké! Nehledě na to, že jistá část jeho těla se tiskla přímo na můj zadek. Tváře mi zahořely a snažila jsem se to ignorovat, zatímco jsem ho táhla ke svému bytu. Na okamžik jsem se zastavila, když jsem se ohlédla na krvavou stopu.

Zašeptala jsem zaříkávadlo a ignorovala to bolestivé sevření na hrudi, jak jsem zatahála za magii, která byla z větší části uzamčená. Sledovala jsem, jak krev mizí ze země a šíří se podél celé cesty, dokud na podlaze nezbyla ani kapka krve.

Perfektní. A teď domů.

-

Cesta, která měla trvat pět minut, se protáhla na dvacet. Nohy mě pálily nesnesitelnou bolestí a neznala jsem kouzlo, které by mi ulevilo. Nakonec se mi podařilo odemknout dveře od svého malého bytu. Pro jednou jsem byla ráda, že bydlím v přízemí. Zabouchla jsem za sebou dveře a dopotácela se k posteli. Byla jsem štěstím bez sebe, že ji konečně vidím.

Pochybovala jsem, že se na ni vůbec vejde; ten chlap byl zkrátka obr. Vymanila jsem se z jeho objetí a snažila se nevnímat nádhernou vůni jeho vody po holení. Jakmile jsem ho chtěla převalit na postel, zakopla jsem a svalila se tam obličejem napřed, rovnou s ním navrchu.

"Au..."

Odtlačila jsem ho ze sebe. Bylo mi jedno, jestli se přitom praštil hlavou o zeď hned vedle postele. Než jsem se vysoukala zpod něj, úlevně jsem si vydechla.

"Konečně."

Odtáhla jsem ho za ruku, narovnala ho a roztrhla to, co mu zbylo z košile. Srdce mi bušilo, když jsem se podívala na jeho tělo. Nebyl to mýtus, když se říkalo, že tělo Alfa vlka je doslova božské...

Muž, který teď ležel přede mnou, byl opravdu obdarován vším. Každý kousek jeho svalnatého, štíhlého těla byl dokonalý jako vytesaný.

Fajn, přestaň okukovat a obvaž mu ty rány.

Rychle jsem vzala svou lékárničku. Vytáhla jsem z ní velké čtvercové náplasti a zalepila jimi ty díry. Očima jsem sjela k jeho noze. Měl tam jednu díru... ale rozhodně jsem mu nehodlala sundávat kalhoty... Místo toho jsem popadla jednu ze svých košil a ovázala mu ji kolem nohy.

Tak, dokonalé.

Postavila jsem se a hrdě poplácala po stehnech při pohledu na svou práci. A teď si můžu jít dát sprchu.

Můj úsměv vybledl, když jsem se zamyslela, jestli jsem to místo neměla nejdřív pořádně vyčistit a osušit. Nikdy jsem neměla nic, čím bych si mohla svá zranění ošetřit, a tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela... Ale znělo to logicky, ne?

No nic, už je pozdě, on to přežije.

Chtěla jsem se zrovna odvrátit, když se mi do mysli opět vplížily staré vzpomínky. Ztuhla jsem, prudce se otočila a zadívala se mu do obličeje. Srdce mi tlouklo jako splašené.

Odtáhla jsem se a vzpomínky na ten den mnou projely jako drtivá vlna.

Věděla jsem, proč mi připadal tak povědomý...

Byl to ten stopař z lesa před všemi těmi lety…