RAYHAN

O deset minut později jsem stál venku v chladných, mokrých ulicích. Jako vlkodlak jsem zimu moc nevnímal, my jsme docela horkokrevní. Ztracený v myšlenkách jsem se nechal nést nohama, a brzy mi došlo, že jsem v trochu klidnější čtvrti. Uviděl jsem skupinku mužů, kteří postávali u zdi, šňupali drogy a kouřili. Z toho pachu se mi chtělo nakrabatit nos.

"Hezounek vypadá, že je v balíku… Nesejmeme ho?" zamumlal jeden z nich.

"Moc blbej na to bejt tu venku… Ty jeho hadry jsou kurva značkový, brácho, přísahám…"

"Jenom ty jeho boty jsou zkurvenej zlatej důl."

To si pište, že se do mě nechcete navážet… Možná vypadám jako bohatej frajírek, ale zvládl bych je všechny s jednou rukou svázanou za zády. Vážně se mi do toho nechtělo. Zamračil jsem se. Vlastně jo, docela se mi chtělo trochu se pobavit.

Na tváři se mi mihl úšklebek, zatímco jsem šel dál s rukama v kapsách.

Vážně si o to koledovali…

Začali mě sledovat. Zpomalil jsem, otočil se a zvedl obočí.

"Můžu vám nějak pomoct, kluci?" zeptal jsem se.

"Co myslíš, brácho? Myslíš, že seš nějaký velký zvíře nebo nějaká taková sračka?" Uchechtl se jeden z nich se silným přízvukem.

"Ne, jen hezounek dost hloupej na to, aby se tu potuloval úplně sám," popíchl jsem ho s pobavením.

To je očividně zmátlo, pravděpodobně přemýšleli, jestli je to náhoda, že jsem řekl přesně to, co oni před chvílí. Věděl jsem, že kdyby byli při smyslech, ani jeden by se ke mně nepřiblížil. Byli moc sjetí na to, aby vycítili, že já nejsem někdo, s kým si můžou zahrávat.

"No, když už jsi tady, nezahrajem si trochu?" řekl jeden z těch podsaditějších a prokřupal si klouby.

Povzdechl jsem si a pokrčil rameny. Očividně neviděli, že mám víc svalů než oni všichni dohromady.

"Tak pojďme na to. Dělej, hezounku, užijem si trochu legrace," ušklíbl se další.

"Vážně bych si přál, abych mohl říct, že aspoň jeden z vás je můj typ, ale všechny vaše ksichty jsou horší než oslí prdel, a už jen to mě totálně odpuzuje," prohodil jsem a prohrábl si vlasy.

Vybuchli smíchy, posmívali se a nadávali.

"Slyšíte to, kluci? Mám pro tebe novinku, hezounku, ty jsi tady ta děvka."

Oči mi zableskly a úsměv mi z tváře zmizel, jak ve mně vzplanul hněv. Já ani můj vlk jsme nemínili snášet urážky od kohokoliv, natož od nějakých podřadných šmejdů.

"Tak to pojďme vyzkoušet," procedil jsem tiše.

Zahalila mě moje aura, a ačkoliv jsem se ji snažil držet zkrátka, sršela ze mě zlost. Jakmile jsem k nim vykročil, ztuhli, ale než stihli zareagovat, popadl jsem prvního z nich a praštil ho do obličeje. Další dva na mě skočili; ustoupil jsem, nechal je srazit se do sebe. Další se ke mně pokusil připlížit zezadu, ale já se otočil a kopl ho přímo do obličeje.

"Jdi do prdele, ty zkurvysyne!"

Domnělý vůdce těhle grázlů se na mě rozběhl. Chytil jsem ho pod krkem a držel ho dál od sebe, zatímco se na mě ohnal malým nožem, který předtím vytáhl.

"Měl by ses naučit trochu úctě," zavrčel jsem, oči mi plály.

Bojoval jsem s každým nutkáním zlomit mu vaz a místo toho jsem ho udeřil do hrdla a snažil se udržet na uzdě veškerou svou sílu. Poslední dva se ve strachu stáhli.

"On... není normální..." zamumlal jeden z nich, když si mě pořádně prohlédl.

Věděl jsem, že mají na mysli mé zářící zelené oči; i v tom matném světle pouličních lamp byla ta změna viditelná. Do zítřka díky nadměrnému množství drog v jejich krevním oběhu na dnešek úplně zapomenou, nebo si budou myslet, že měli halucinace.

"Být vámi, neutíkal bych, protože hon mě vždycky baví..." Můj hlas už nebyl zcela lidský, hlas mého vlka se prolínal s tím mým.

Vypadali ještě vyděšeněji, když jsem k nim pomalu kráčel. Popadl jsem je za límce, srazil jim hlavy o sebe a nechal je padnout jako hadrové panenky. Vážně se mi už s lidským odpadem nechtělo zabývat. Podíval jsem se na zem, kde všichni leželi, většina z nich v bezvědomí.

Čas odsud vypadnout...

Než jsem odešel, nezapomněl jsem svým 'zlatým dolem' dupnout na pár jejich rodinných klenotů.

Ti dva, co ještě nebyli úplně mimo, začali ječet bolestí jako malé holky a mně to na rtech vykouzlilo úšklebek.

No, to byla celkem sranda.

Mysl mi zase sklouzla k tomu snu. Nezdálo se mi o ní, ani o tom dni už víc jak pět měsíců, tak proč to přišlo zrovna teď? Začínala se o mě pokoušet tupá bolest hlavy.

Popravdě jsem o tom s nikým nemohl pořádně mluvit. Tedy ne úplně tak, jak jsem se opravdu cítil... Všichni se začali chovat divně, jen co se tohle téma vůbec nakouslo. U táty bych to mohl zkusit, ale on by to řekl mámě a máma tohle téma nesnášela.

Jediní, kdo se mnou podle všeho byli na stejné vlně, byla Kiara a Raven. Ani k jednomu z nich jsem se nemohl obrátit. Zaprvé, neměl jsem Ravenovo číslo a nebrali jsme se za tak blízké přátele. A Kiara... Tedy, i když jsme byli přátelé, teď byla družkou mého strýce. Náš jednorázový poměr našemu vztahu moc nepomohl a přestože já a strýček Al jsme teď měli o něco lepší vztahy, rozhodně jsem se nechystal jí vypisovat a dát mu tak důvod pokusit se mě roztrhat na kusy.

Hádám, že jsem v tom byl jen já a mé sny.

Kopl jsem do osamělé lahve na zemi, sledoval, jak naráží do vzdálené zdi a tříští se na tisíc kousků. Vyděšená kočka zamňoukala a v dálce zaštěkali dva psi.

Když jsem zahnul za roh, ucítil jsem tu nejpřitažlivější vůni, jakou jsem kdy pocítil. Tep se mi zrychlil a pohltila mě nezvladatelná touha najít zdroj té vůně.

Dal jsem se do běhu, následoval jsem ji a prodíral se do těch nejhorších částí města. Skrz úzké postranní uličky a přes nízké zídky, můj vlk začínal být neklidný, nutkání přeměnit se a sledovat stopu ve vlčí podobě mě málem přemohlo. Něco na té vůni... Bohyně, byla božská, o tom nebylo pochyb.

Vpředu jsem uslyšel nějaký rozruch; vůně náhle zesílila. Zrychlil jsem a právě v ten moment jsem uviděl štíhlou mladou ženu, která běžela přímo ke mně a ohlížela se přes rameno. Srdce jí bušilo, těžce oddychovala a její velmi světlé vlasy jí zakrývaly tvář. Odzadu se přibližovaly dvoje těžší kroky a pach čarodějek se mísil s její omamnou vůní.

Zůstal jsem stát jako přimrazený se splašeným srdcem a zíral na tu mladou ženu - na zdroj té vůně.

Uvědomění mě zasáhlo jako blesk. Tahle dívka... tahle lidská bytost... ona...

Zatímco se ohlížela přes rameno, byla tak zabraná do své vlastní paniky, že vrazila přímo do mě. Vytryskly jiskry a projely mnou jako syčící drát pod proudem. V okamžiku, kdy se naše těla dotkla, by se byla skácela na zem, kdybych ji nezachytil. Ruka mi obtočila její drobný pas, ona zalapala po dechu a vzhlédla ke mně. Ruce tiskla do kůže mé bundy. Zpod pramenů vlasů se na mě rozšířily její úchvatné, zářivě modré oči. Nikdy v životě jsem neviděl takhle nádherné oči.

Její vůně mě zcela pohltila, a v momentě, kdy se její prsa otřela o mou tenkou košili, mi v očích zablesklo. Projela mnou silná touha si ji označit.

Bohyně… Je to moje družka.