**Noah**

Tohle bylo všechno, pro co jsem tak dřel.

Tak proč jsem, sakra, měl chuť utéct?

Vzduch voněl jako nové peníze a čistý trávník. Kampus byl nádherný takovým tím způsobem jako z obálky časopisu. Takové to místo, které nedělá prostor pro kluky jako já, dokud někdo neumře nebo není diskvalifikován.

A přesto jsem byl tady. Nováček na pozici quarterbacka pro Texas Wolves. První volba z letních výběrů. Šance jedna k milionu.

Přiletěl jsem to ráno, do ruky mi vrazili značkovou sportovní tašku, klíč od koleje, vytištěný rozvrh a gratulace, které jsem přes bušení vlastního srdce ani neslyšel. Všechno se to dělo rychle. Až příliš rychle.

Řekli mi, že jsem si to zasloužil. Říkali, že mám přirozený talent. Říkali, že mám potenciál... A já ho, kurva, *měl*, ale panika se mi v hrdle pořád držela jako dým.

Tohle nebyl univerzitní fotbal. Tohle bylo vážné.

Tohle bylo *všechno*.

A nehodlal jsem se tu ukázat a vypadat jako charitativní případ, který nějakým způsobem obelstil systém. Věděl jsem, jak tyhle sračky fungují. Pokud jsem chtěl respekt, musel jsem si ho získat hned od prvního rozehrání. Žádné výmluvy. Žádné druhé šance. Žádné průsery.

Nebyl jsem tu proto, abych si hledal přátele.

Byl jsem tu proto, abych to tu ovládl.

Ale i tak...

Dobrý první dojem nikdy nikomu neuškodil.

Zvlášť když pocházíte z té díry, kterou jsem právě nechal za sebou. Teď jsem stál u obrovské vily ve stylu univerzitních bratrstev, kde už uvnitř zuřila letní uvítací party týmu.

Byl jsem oblečený neformálně – těsné džíny, tričko bez rukávů, kšiltovka Wolves stažená hluboko do čela. Vypadal jsem, že mě to zajímá, aniž bych na to příliš tlačil. To byl ten trik. Vejít, ušklíbnout se, prohodit pár arogantních hlášek a chovat se, jako bych tu byl odjakživa. Předstírej to, dokud nezačneš dominovat.

Nehodlal jsem tu nikoho nechat, aby se ke mně choval jako k nějaké náhodě.

Jako se ke mně chovali celý můj život.

Přesto se mi potily prsty, když jsem rozrazil dveře.

Uvnitř byl chaos. Hlasitá hudba, červené plastové kelímky, na jedné straně beer pong, na druhé kulečník. Testosteron ve vzduchu jak hustý dým. Všude samí kluci – smáli se, křičeli, předváděli svaly.

Pár hlav se otočilo, když jsem vešel.

Ušklíbl jsem se.

Kývl jsem.

Ten arogantní pohled „jo, já jsem ten týpek“.

Někdo mě plácl po zádech, zavolal „Jou, QB1!“, jako bychom byli staří přátelé.

Zasmál jsem se, ostře a povrchně. Uvnitř jsem ale očima hledal východy.

Vzal jsem si pití. Pomalu jsem ho usrkával. Nechal jsem je mluvit. Nechal jsem je, ať si mě oťuknou. Zůstal jsem přesně tak arogantní, abych si vysloužil místo v kruhu, ale ne příliš, abych nevypadal jako kretén.

V tu chvíli se konverzace stočila jinam.

„– Ne, říkám ti, brácho, někteří z těch subíků na ObeyNetu jsou slavní. Přísahám, že jsem tam loni jednoho poznal. Vypadal, že hraje za Panthers.“

„Kecy. V žádném případě by to neriskovali.“

„Divil by ses, vole. To místo je anonymní. Plný úchylů. I betasamci jako ty by si tam mohli přijít na svý.“

Propukl smích. Někdo vydal dusivý zvuk nad svým pivem. Další kluk zavtipkoval: „Jednou jsem se tam zaregistroval – nějakej chlap chtěl, abych mu říkal Taťko a štěkal. Hned jsem zdrhnul.“

Srdce mi prudce zabušilo v hrudi.

*ObeyNet*.

Už jsem to jméno někdy slyšel. Internetové šuškandy. Nic, na co bych kdy kliknul. Ale něco mi na tom utkvělo v paměti. Po páteři mi jako pavouk přeběhlo mrazení.

Přinutil jsem se k zasmání. „To zní jako sranda. Možná se zaregistruju, abych je naučil, jak pravej chlap zachází s vodítkem.“

Další smích. Jeden kluk do mě strčil loktem. „Kurva, nováček je zvrhlej. Respekt.“

Zahrál jsem to do autu. Usmál se. Napil.

Ale v mojí hlavě to nechtělo ztichnout.

*****

O půlnoci už jsem byl zpátky na koleji. Sám. Neklidný. S chutí levného piva a falešného sebevědomí pořád na jazyku.

Ticho se zdálo hlasitější než ta party. Seděl jsem na kraji postele, telefon v ruce, palec se vznášel nad prohlížečem.

Jen zvědavost, říkal jsem si. Jen se na to podívám. Nic divného.

ObeyNet.

Napsal jsem to tam a vytvořil si jednoduchý účet.

Uvnitř to bylo samý stín a neon.

Vlákna na fóru. Profily. Nahrávky.

Všechno od příkazů přes přiznání až po... audio. Tam moje oči utkvěly.

**Pan A.**

Nejlépe hodnocený. Anonymní. Černobílá profilová fotka: uhlazený oblek a ruka v rukavici ovinutá kolem opasku.

Klikl jsem.

A všechno se zastavilo.

Jeho hlas na mě dolehl jako gravitace.

Hluboký. Klidný. Kontrolovaný.

Nebyl hlasitý, nebyl agresivní – prostě jen vyrovnaný. Autoritativní. Každé slovo bylo odměřené. Přesné. Jako by už byl uvnitř vaší hlavy a nepotřeboval zvyšovat hlas, aby vás donutil kleknout.

Kůže mi zrudla. V ústech mi vyschlo.

Nerozuměl jsem ani polovině věcí, co říkal – ale doprdele, i tak se mi postavil.

Na hrudi mě pálila horká hanba.

Co to se mnou sakra bylo?

Tohle by se mi nemělo líbit. Nebyl jsem na kluky. Nebyl jsem na *tohle*. Ne takhle. Ne doopravdy.

A přesto...

Moje prsty se vznášely nad tlačítkem pro zprávu.

Zíral jsem. Zvažoval to. V hlavě jsem slyšel hlas svého otce – svého největšího démona – jak mě zahanbuje, jak mě nazývá slabochem. Pevně jsem zavřel oči.

*Jen jednou*, řekl jsem si. *Jen tak ze srandy.*

Jasně.

Než jsem si to stihl rozmyslet, napsal jsem:

**„Vsadím se, že mě nezvládneš.“**

Stiskl jsem odeslat dřív, než jsem mohl couvnout. Ušklíbl jsem se. Čekal.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

**Pan A:**

„Mýlíš se.

Skutečná otázka zní – zvládneš poslušnost?“

V břiše se mi pomalu rozlilo teplo.

**JÁ:**

**„Proč bych měl?**

**Možná jsem tady pánem já.“**

**Pan A:**

„Nejsi.

Nechceš jím být; raději bys, aby ti někdo říkal, co máš dělat.

Většina chlapců jako ty to tak má.“

Chlapci *jako já?*

**JÁ:**

**„Myslíš si, že jsem nějaká bábovka, která si ráda nechá rozkazovat?“**

**Pan A:**

„Myslím, že jsi jen vystrašená malá ovečka v převleku za lva.

Samý štěkot. Žádné vodítko.

A za vším tím hlukem ve skutečnosti toužíš po tom, aby tě někdo vlastnil, vedl a trestal.“

Těžce jsem polkl. Ta slova mě zasáhla někam hluboko... Říkal jsem si, že je to jen hra. Nějakej cizinec na internetu, co má úchylku na dominanci a ostrý jazyk.

Ale nedokázal jsem přestat.

**JÁ:**

**„A ty bys to asi dokázal, co?“**

**Pan A:**

„Dokázal a taky to udělám. Oba to víme.

A myslím, že nenávidíš, jak moc tě to vzrušuje.“

*Měl pravdu.*

A nejenže jsem to nenáviděl, ale děsilo mě to až k nepříčetnosti.

**JÁ:**

**„Jsi, kurva, šílenej a vůbec mě neznáš...!“**

**„Proč bych měl chtít bejt trestanej?“**

**„A jak by mě mohl vzrušovat chlap? Jsem hetero–“**

Moje prsty zrovna psaly čtvrtou zprávu v řadě, když dorazila jeho jediná odpověď.

**Pan A:**

„Musíš dýchat, chlapečku.“

Hruď se mi přestala zvedat.

Přečetl jsem si to znovu.

*Chlapečku.*

*Bože...*

*Kurva.*

Pustil jsem telefon, jako by mě spálil.

Displej se znovu rozsvítil.

**Pan A:**

„Dobře se vyspi. Budeš můj, dřív než si to budeš ochotný přiznat.“

Chat skončil. Byl pryč.

Ale ta věta – *musíš dýchat, chlapečku* – mi uvízla v hlavě, jako by mi ji pošeptal, a ne napsal.

****

Následující ráno bylo horší.

Skoro jsem nespal. Třeštila mi hlava. Vypadal jsem příšerně, cítil jsem se ještě hůř, ale měli jsme první setkání sezóny s naším novým hvězdným trenérem. Hodil jsem na sebe výstroj, opláchl si obličej vodou a přeběhl přes kampus do týmového zázemí.

Tréninková hala Wolves byla samá ocel, sklo a pot. Hráči se hrnuli dovnitř, hluční a sebevědomí. Někteří stále v party náladě. Snažil jsem se mít skloněnou hlavu, když jsem si sedl dozadu, ale všichni věděli, kdo jsem.

Nový QB. Nová naděje.

Už teď jsem to nenáviděl.

Někdo zařval: „Bacha! Trenér jde!“

Místnost se proměnila. Postoje se narovnaly. Hluk utichl.

Otočil jsem se – a svět se zúžil.

Vešel dovnitř, jako by nás všechny vlastnil.

Vysoký, široký v ramenou, dokonale upravený. Pevný. Jako zeď, se kterou byste nepohnuli, ani kdybyste se snažili sebevíc. Oblečený do černých kalhot a týmové polokošile, která mu obepínala paže jako brnění.

Ale ve chvíli, kdy otevřel ústa, mi ztuhla krev v žilách.

„Dobré ráno, chlapci. Jsem trenér Mercer. Všichni už víte, co se od této sezóny očekává. Nejsem tu od toho, abych vám dělal chůvu – jsem tu, abych na vás tlačil, abych vás zlomil a znovu vás vybudoval do té nejlepší verze vás samých. Do té, která nám přinese vítězství.“

V místnosti zavládlo ticho.

Zapomněl jsem dýchat.

*To nemůže být...*

Odvrátil jsem zrak, každé jeho slovo se dokonale shodovalo s hlasem z minulé noci, který jsem měl stále vrytý do mozku.

Zbytek setkání se rozmazal. Srdce se mi ne a ne uklidnit. Myšlenky se mi pletly páté přes deváté a snažily se mě přesvědčit, že se mi to jen zdá. Jen náhoda. Že jo?

A pak – jeho oči si mě našly.

Modrá ocel. Nečitelné.

„Blake. Nesoustředíš se. Na svém přístupu musíš zapracovat.“

Žaludek se mi propadl. Každé varování v mojí hlavě křičelo: *Ten hlas znám.*

A nedalo se to popřít.

Udržet hlavu ve hře bude sakra těžký.

Odmlčel se – přesně tak dlouho, aby to zabolelo.

„Po tréninku za mnou přijď do kanceláře. Sám.“