**Aiden**

Bývaly časy, kdy bych pod těmi světly stál já.

Neřval bych pokyny z postranní čáry. Nechodil bych s deskami jako zasraný úředník.

Ne. Byl jsem stvořený pro hřiště. Pro tlak. Pro chaos.

Dokázal jsem to – začínající quarterback, na vrcholu sil, už jsem žil svůj sen – dokud mi to všechno nevzala autonehoda.

ACL, MCL, chrupavka... rozervané na kusy během vteřiny.

Říkali tomu čistá zlomenina. Já věděl své.

Ve skutečnosti tím mysleli: Skončil jsi.

Poté se svět smrskl. Hluk utichl. Žádné další stadiony, žádné další davy. Jen rehabilitace, izolace a tichý, ostrý hlad po tom, abych ještě někde *znamenal* něco důležitého.

Ten hlad mě přivedl až sem.

Trénování nikdy nebylo v plánu – ale z těch trosek jsem něco vybudoval. Stal jsem se v tom sakra dobrým. A teď mě sem přivedli, abych udělal to, co se nikomu jinému za deset let nepodařilo: dovedl Vlky k mistrovskému titulu.

Potřebovali přestavbu. Disciplínu. Strach, kdyby na to přišlo.

Strávil jsem měsíce přípravami na to, abych jim to dal.

Každé jméno na téhle letní soupisce bylo pečlivě vybráno. Ale o jednoho jsem bojoval víc než o ostatní.

Noah Blake.

Nedisciplinovaný. Arogantní. Příliš nevycválaný.

Ale talentovaný – *absurdně* talentovaný. Měl instinkty, dravost, oheň. Všechny ty věci, které se nedají naučit. A pod vší tou vzdorovitostí se skrývalo něco ještě lepšího: hráč, kterého bych mohl zformovat ve zbraň.

Pokud se mi ho podaří nejprve zlomit.

To byl můj dnešní plán. Projít tréninkem. Otestovat mé nové rekruty. Začít stavět zeď.

A přesto…

Mé myšlenky stále uvízly u minulé noci.

Neměl jsem ObeyNet otevírat. Ne během kempu. Ne když už jsem měl i tak nabitý program. Ale něco mě k tomu dohnalo. Potřeba. Ta část mého já, kterou jsem držel pod zámkem – skrytou před světem, který respektoval muže jen za to, že vyhrávají zápasy, ne za to, že touží po moci ve tmě.

Měl to být jednoduchý ventil. Kontrola. Uvolnění.

Ale pak mi napsal *on*.

Anonymní. Odrzovatý. Arogantní jako prase.

A pod vší tou chvástavostí… něco prasklo.

Byl naštvaný. Defenzivní. Vyděšený z toho, jak moc se mu líbilo, co nabízím. Ale nepřestával odpovídat. A když mi řekl, že ho neznám, když tvrdil, že je heterosexuál, a posílal ty zprávy jako kulky, jako by se snažil utéct sám před sebou – věděl jsem, že ho mám.

Můj nový *chlapeček*.

A pak prostě… zmizel.

Ale pachuť zůstala.

A když jsem dnes ráno vstoupil na hřiště, nemyslel jsem na týmovou dynamiku ani na herní strategii.

Myslel jsem na kontrolu.

A tehdy jsem ho uviděl – svého zbrusu nového quarterbacka.

Vysoký. Široký hrudník. Svaly napínající se pod týmovou polokošilí. Oči dost ostré na to, aby zraňovaly.

Podíval se na mě, jako by viděl ducha, a pak odvrátil zrak, myšlenkami zjevně někde úplně jinde, napůl mimo.

Nezaváhal jsem. Použil jsem to jako záminku, abych si ho po tréninku zavolal do kanceláře.

Něco na něm bylo – ten štvaný výraz v očích, nebo možná to, jak se zdálo, že mě provokuje, abych šel hlouběji. Už předtím jsem předpokládal, že bude mojí největší výzvou… a pokud budu mít štěstí, i tou nejuspokojivější.

Po krátké přestávce začal trénink.

Mé oči zamířily přímo na něj.

Na jeho blond, sluncem prozářené vlasy, ze kterých kapalo na opálená ramena, když k nám klusal s ručníkem v ruce –

A pozdě.

Zařadil se do řady dvanáct vteřin poté, co jsem zapískal. Dost dlouho na to, aby mě to naštvalo. Dost krátce na to, aby to působilo malicherně, kdybych to vytáhl.

Ale já si toho všiml.

Měl ten výraz – ten, co hráči nasadí, když se až moc snaží vypadat, že je jim všechno u prdele.

Uvolněné paže, svěšená ramena, falešný úšklebek. Ale čelist měl zaťatou. Jeho oči po mně neustále těkaly a hned zase uhýbaly. Jako by ho znervózňovalo, že se dívám, a nechtěl, abych to viděl.

Zajímavé.

Forma tam byla. Ale jeho načasování bylo o zlomek pomalejší. Pomalý nápřah. Zpožděná reakce na snap, na tlak, na můj hlas.

Nebyl líný.

Jen byl stále nesoustředěný.

A to mě dráždilo víc, než by mělo.

Viděl jsem na videu, co tenhle kluk dokáže. Byl rychlý. Přirozený. Zrozený k vedení.

Ale tahle jeho verze?

Tenhle napůl přítomný, věčně váhající zmatek?

To nebudu tolerovat.

Pokud mu mám svěřit svou ofenzívu, musí se sakra vzchopit.

A taky že se vzchopí.

Postarám se o to.

Během závěrečného drilu jsem udržoval pozornost na zbytku týmu, ale pokaždé, když se pohnul, zaznamenal jsem to. Každý pohled. Každé trhnutí. Každou promarněnou příležitost ovládnout hřiště tak, jak jsem věděl, že dokáže.

Podával podprůměrný výkon. Ale víc než to… držel se zpátky.

A já hodlal zjistit proč.

Jakmile trénink skončil, vzal jsem si vodu, zkontroloval poznámky a zamířil k budově.

Nemusel jsem ho volat.

Už věděl, kde mě najde.

Už jsem seděl za stolem, když vešel.

Žádné zaklepání. Žádná omluva. Jen frajeřina – ramena napjatá, oči pečlivě neutrální, jako by právě nezkazil polovinu dnešního tréninku.

Stál o něco výš, než bylo přirozené, jako by si chtěl něco kompenzovat. Nemluvil. Dobře.

Nechal jsem ticho viset ve vzduchu a několik vteřin ho sledoval, dokud nezačal být nesvůj. Určitě mě varovali, že jsou s ním problémy – *vypadal* jako problém.

Taky vypadal jako zatracený sestřih těch nejlepších momentů. Kdybych mu dokázal vytáhnout hlavu z prdele.

„Zavři dveře,“ řekl jsem.

Udělal to.

„Sedni si.“

Spadl do křesla naproti mně s ležérním předklonem, který jsem mu nevěřil ani na vteřinu.

Než jsem promluvil, dál jsem si ho prohlížel.

„Tvůj spis říká, že to s tímhle programem myslíš vážně. S vítězstvím.“

Neodpověděl.

Složil jsem ruce. Klidný. Chladný.

„Tak mi vysvětli, jak můžeš přijít pozdě na trénink, zmeškat tři signály při rozcvičce, podávat podprůměrný výkon v každém cvičení, a přesto se tu procházet, jako bys ten prsten už vyhrál.“

Čelist se mu napjala.

Naklonil jsem se dopředu.

„Pokud je tohle tvoje představa snahy, řekni to hned, a přísahám, že tě posadím na první letadlo zpátky do Západní Virginie a ušetřím všechny tohohle ztraceného času a keců.“

To vyvolalo reakci.

Taky se naklonil a oči mu blýskaly. „Je to tak?“

Jeho hlas měl říz – jeho první skutečný odpor dneška.

Nemrkl jsem.

„Mě nevyděsíte, trenére, oba víme, že mě potřebujete,“ pokračoval a ústa se mu cukala něčím, co bylo příliš hořké na to, aby to byl úsměv. „A už jsem pracoval s tvrdýma chlapama –“

„Ale nepracoval jsi se mnou,“ skočil jsem mu do řeči hlubokým hlasem. „Kdybys pracoval, věděl bys, že mám moc tě vytvořit – udělat z tebe hvězdu – nebo tě zlomit a ukončit tvoji kariéru přímo tady a teď.“

Byl jsem centimetry od jeho obličeje.

„Tak jak to bude, pane Blakeu? Jste připraven se mi postavit?“

„Páni. Vy mi teď vyhrožujete? Myslel jsem, že mě zvládnete!“ ohradil se.

Žaludek se mi sevřel.

Zatajil se mi dech.

Prudce jsem vzhlédl.

„Cos to právě řekl?“

Oči mu rychle uhnuly. Ramena ztuhla.

„Řekl jsem…“ odkašlal si, teď už defenzivně, „vy jste mě sem přivedl, ne? A už to chcete vzdát?“

Zíral jsem. Znovu jsem nechal ticho protáhnout.

Ale uvnitř?

Něco prasklo.

To není možné.

V žádném případě.

Ne on. Ne tenhle kluk.

Můj hlas klesl, teď už chladněji. Uvážlivěji.

„Myslíš, že nezvládnu nějakého arogantního, nejistého kluka, co si musí něco dokazovat?“

Vstal jsem. Obešel stůl. Sledoval jsem, jak mě očima fixuje, když jsem se přesunul za jeho židli.

Krk mu zrudl.

Neotočil se.

„Mluvíš, jako bys to tu vedl –“ řekl jsem tiše. „Ale hluboko uvnitř jsi k smrti vyděšený.“

Ztuhl.

„Neznáte mě,“ zamumlal. „Nevíte o mně vůbec nic, Mercere.“

Zastavil jsem se.

Naklonil jsem se tak blízko, abych cítil, jak znehybněl.

„Jsem trenér Mercer,“ řekl jsem jemně.

„Pro tebe… *Pane*.“

Nepohnul se.

Nepromluvil.

Čekal jsem.

Jeden nádech. Dva.

Pak, s napjatým hlasem, sotva slyšitelně:

„A-ano, pane.“

Uši mu zrudly.

Ruce se mu sevřely v pěst.

Snažil se to udržet pod kontrolou. Ale tělo ho zradilo – napětí v ramenou, mělký dech, to záblesk něčeho mezi hněvem a vzrušením v jeho očích.

Sledoval jsem to všechno – pečlivě jsem sledoval *jeho*.

Má zvědavost mě vedla do velmi riskantní zóny.

„Když dám pokyn, očekávám poslušnost. Bez zaváhání. Rozumíš?“ Zjemnil jsem tón – jen tak akorát.

Přikývl.

„Ano, pane.“

Polkl jsem.

Byl to skoro stejný vzrušující pocit, jaký jsem měl minulou noc –

Ta lahodná hrana. Ten odrzlý tón. Vzdor skrývající se pod povrchem.

Ne.

Není to možné.

Neslyšel jsem hlas toho kluka online.

Ale něco v Noahovi…

To napětí. Ten přístup. Ten oheň –

Působilo to jasně *povědomě*.

Chvíli jsem tam stál a sledoval ho, jak odchází z mé kanceláře, jako by ve mně právě nepřepnul nějaký spínač.

A uvědomil jsem si –

Pokud si nedám pozor, mohla by se z toho stát velmi nebezpečná hra.