Pohled Natalie

Ten sen působil tak skutečně. Cítila jsem na sobě jeho ruce. Jeho rty sledovaly citlivá místa na mém krku. Z jeho doteků mi přebíhal mráz po zádech. Zavřela jsem oči. Doufala jsem, že to nikdy neskončí. Ale pak vzduch prořízl jeho hlas.

"Nikdy."

Zatajila jsem dech. Oči mi vylétly dokořán. Pokoj byl prázdný.

Byli jsme svoji dva roky. Adrian Miller byl budoucí alfa smečky Křišťálové krve. Dva roky jsem se snažila získat jeho náklonnost. Dva roky jsem selhávala. Snažila jsem se dokázat, že stojím za jeho lásku. Snažila jsem se ukázat, že jsem hodna být jeho pravou družkou. Ale nikdy mě neoznačil. Ve světě vlkodlaků to znamenalo všechno. Značka znamenala spojení. Znamenala oddanost. Znamenala sounáležitost. Ale já ji nikdy nedostala, přestože jsem byla jeho manželka. Většinu času nebyl doma. Toužila jsem po jeho doteku.

Těžce jsem si povzdechla. Posadila jsem se a zívla. Můj pohled padl na hodiny. Žaludek se mi stáhl.

"Sakra! Přijdu pozdě."

Prohnala jsem se ranní rutinou. Zoufale jsem chtěla stihnout prohlídku u doktora Harolda Reida ve smečkové nemocnici. Jak jsem spěchala ze schodů a ze dveří, myšlenky mi bloudily. Možná, jen možná, tentokrát budu těhotná. Dítě by mohlo věci změnit. Mohlo by to Adriana přimět, aby byl častěji doma. Mohlo by to způsobit, aby si mě všiml. Aby mě skutečně uviděl.

Dorazila jsem do nemocnice. S každou ubíhající vteřinou se mi nervy napínaly víc a víc. Tvář doktora Harolda byla laskavá. Proces byl klinický. Odebral mi krev a dal si na čas. Slíbil, že se brzy vrátí. Zatímco jsem čekala, mé myšlenky se vrátily k Adrianovi. K našemu manželství. Pokud nebudu těhotná, konečně to ukončím. Potřebovala jsem klid. Potřebovala jsem si zachovat zdravý rozum.

Když se doktor Harold vrátil, z jeho úsměvu se mi rozbušilo srdce.

"Gratuluji!" řekl s jiskrou v očích.

Srdce mi poskočilo. "Opravdu?" Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Položila jsem si ruku na břicho. "Je tam miminko?"

"Miminka," opravil mě jemně.

Ohromeně jsem zamrkala. "Dvojčata?"

Jeho úsměv se rozšířil. "Trojčata."

Ztuhla jsem. Znovu jsem zamrkala, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. "Trojčata?"

"Ano, čekáte trojčata," potvrdil. Jeho tón byl vřelý, ale vážný.

Zalila mě vlna radosti. Pak jsem si uvědomila křehkou povahu svého těhotenství. Další doktorova slova mě vrátila do reality.

"Vaše děložní stěny jsou velmi tenké," varoval mě. "Buďte opatrná."

Rychle jsem přikývla. Snažila jsem se potlačit rostoucí strach o tři malé životy, které ve mně rostly. "Budu na sebe dávat pozor. Děkuji, doktore Harolde," řekla jsem. Z nemocnice jsem odcházela s radostí zastřenou obavami.

Když jsem přišla domů, má radost se obrátila v prach.

Adrian seděl na gauči. Ruku měl obtočenou kolem Lyndy, kamarádky mého manžela z dětství, která tam seděla a tvářila se tak nevinně a ukřivděně.

Něžně ji utěšoval. Ten pohled na něj, tak laskavého, tak pozorného vůči ní, zatímco pro mě byl jen odtažitý, byl jako nůž vražený do mého srdce.

Podíval se na mě. Jeho oči byly chladné, plné jedu. "Jak se opovažuješ sem vrátit? Jak se opovažuješ šikanovat Lyndu?" vyštěkl.

Ztuhla jsem. Zaplavil mě zmatek a bolest. "O čem... o čem to mluvíš?"

Tvář se mu zkřivila znechucením. "Ale prosím tě. Je mi z tebe špatně. Dala jsi něco Lyndě do léků? Najednou ji dnes začalo bolet břicho!"

Cože? Byla jsem léčitelkou smečky. Často jsem předepisovala léky, abych členům smečky pomohla udržet si zdraví. Odpověděla jsem: "Vůbec není nemocná. Recept, který jsem jí dala, byl jen na uklidnění nervů. Nemá to absolutně žádné vedlejší účinky!"

"Tak proč je na tom takhle? Opravdu jsi mě zklamala. Dnes se musíš Lyndě omluvit!"

Upřímně řečeno, už jsem z toho byla tak unavená. Od té doby, co se Lynda před několika měsíci vrátila ze sousední smečky, udělala si ze způsobení mi problémů své životní poslání.

Už jsem to dál nevydržela. Otočila jsem se a spěchala do naší ložnice. Zamkla jsem za sebou dveře.

Pošetile jsem doufala, že by se naše manželství dalo zachránit. Myslela jsem si, že kdybych jen otěhotněla, věci by se změnily. Ale mýlila jsem se.

Po tvářích mi stékaly slzy. Právě v tu chvíli jsem uslyšela, jak se dveře do ložnice rozletěly dokořán. Stál tam Adrian. Jeho výraz byl zuřivý.

"Adriane, nebudu se Lyndě omlouvat..."

Než jsem stihla dokončit větu, práskl za sebou dveřmi. Oči měl tmavé vztekem.

"Vím, o co ti jde," procedil skrz zuby. Jeho pohled byl chladnější, než jaký jsem kdy viděla. "Celou dobu jsi kula pikle. Snažila ses mě chytit do pasti. Snažila ses mě přimět, abych se cítil zavázaný. Ale už ti nebudu dělat blázna. Končím."

Cítila jsem, jak se mi srdce propadlo až do žaludku. "Adriane..."

Poodstoupil blíž. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. "Ponížila jsi mě už dost. Měl jsem to udělat už dávno. Tohle manželství je u konce."

Jeho slova mnou projela jako čepel. Nejenže mě odmítal. Odmítal všechno. Všechny naděje. Všechny sny. Všechny sliby, kterých jsem se tak zoufale držela.

"Adriane," zašeptala jsem. Hlas se mi lámal. "Prosím, nedělej to."

Podíval se na mě chladnýma očima bez emocí. "Už se stalo. Ty a já... skončili jsme. Chci rozvod!"

Tíha jeho slov na mě dolehla.

Adrian odcházel. Dokázala jsem ze sebe jen vykoktat: "Ale... já jsem těhotná..."

Zastavil se. Pomalu se ke mně otočil. V jeho výrazu se na okamžik mihnul záblesk – možná překvapení, snad i zmatek – ale pak jeho pohled znovu ztvrdl.

"Nechci to dítě, co nosíš. Zbav se ho!" řekl. Jeho hlas byl naprosto bezvýrazný. "Nejsi dost dobrá na to, abys byla matkou mých dětí!"

Zhroutila jsem se na postel. Chytila jsem se za břicho. Celé tělo se mi třáslo. Mé srdce bylo zlomené takovým způsobem, jaký jsem nikdy nepovažovala za možný.

Nosím v sobě tři malé životy, Adriane. A ty je nikdy nepoznáš.

"Dobře. Tak se tedy rozveďme," řekla jsem klidně.