"Opravdu jsi mě ohromila," ušklíbl se. "Vůbec víš, co říkáš?" Pustil mé ruce a nechal je klesnout podél mého těla.

Zíral na mě a čekal na odpověď, ale žádnou jsem mu dát nemohla. Očekávala jsem to, a přesto to bolelo. Bolelo mě, že se mě ani nesnažil pochopit.

Do Adriana jsem se zamilovala na první pohled, když jsem byla na střední škole. Bylo mi tehdy teprve šestnáct a moji spolužáci mě šikanovali, posmívali se mi a zamkli mě na záchodě, bezmocnou a samotnou. Byla jsem tak vyděšená. Pak šel kolem Adrian. Vešel dovnitř a pomohl mi.

Vzpomínka:

Holky mě zamkly na záchodě a posmívaly se mi. Nechápala jsem, proč mě tak zkurveně nenáviděly, možná jen kvůli tomu, že jsem byla sirotek. Prostě jsem jen plakala a plakala... dokud se někdo nevloupali dovnitř. Adrian.

"A... Adriane, co tady děláš? Tohle jsou dívčí toalety," řekla Hannah jako jejich vůdkyně a snažila se nedat najevo, jak moc je vyděšená.

"No, já můžu v téhle smečce jít kamkoliv. Máš s tím problém? Co to tu vyvádíte? Šikanujete holku?" řekl a usmál se takovým způsobem, že se holky přikrčily a rychle se strachem utekly.

"Děkuju ti, Adriane. Měl bys odsud co nejdřív odejít, jinak si lidé začnou povídat," zašeptala jsem. Opravdu jsem nechtěla, aby měl kvůli mně potíže.

"Fajn." Odešel a tvářil se naprosto lhostejně, jako by to, že mi pomohl, bylo jen něco, co udělal naprosto bez námahy. Ale pro mě to znamenalo hodně; připadal mi jako můj hrdina.

Dodnes si pamatuji ten způsob, jakým se na mě tehdy podíval – jako bych stála za záchranu. Ale teď si to už vůbec nepamatoval. Neměl tušení, jak moc pro mě ten jediný laskavý skutek znamenal.

Od toho dne jsem ho dál tiše milovala a doufala, že si mě jednou všimne jako někoho víc než jen další tváře ve smečce. Ale nikdy se tak nestalo. Jak jsem stárla, uvědomila jsem si, že Adrianovo srdce vždycky patřilo někomu jinému – Lyndě, jeho kamarádce z dětství.

Hledala jsem v jeho tváři jakoukoliv známku lítosti, jakoukoliv trhlinu v tom brnění lhostejnosti, ale nic tam nebylo. Byl to Adrian Miller – alfa smečky Křišťálové krve – a tenhle rozvod pro něj nebyl ničím víc než drobnou nepříjemností. Bude dál žít svůj život, jako bych nikdy neexistovala.

Adrianova ruka mě najednou popadla za krk, stisk se každou vteřinou stupňoval.

Zrak mu plál zuřivostí, když mě probodával pohledem skrz zatnuté zuby. "Doufám, že to, co říkáš, myslíš vážně."

Zápasila jsem s dechem, tep se mi zrychloval, jak napětí mezi námi houstlo.

"Odejdu ze smečky Křišťálové krve," řekla jsem zlomeným hlasem. "Odejdu a už se nikdy nevrátím."

Jeho ruka se přesunula z mého krku na čelist a rty se mu zkroutily do ďábelského úšklebku. "Nemůžu se dočkat," jeho hlas odkapával opovržením. "Jen jsem zvědavý, kam by tak asi šel bezvlčí vlkodlak jako ty?"

Pohlédla jsem do jeho očí plných nenávisti. Nebyla jsem pro něj nic – jen věc, prostředek k dosažení cíle. Neměl mě rád. Byla jsem jen další věc, kterou mohl odhodit, jakmile s ní skončil.

"Mimochodem, pokud chceš opravdu odejít, vrať mi moji bankovní kartu. Určitě jsi za ta léta utratila spoustu mých peněz, jsi taková zlatokopka," řekl a práskl dveřmi, když odcházel.

Oči se mi zalily slzami. Mýlil se. Neutratila jsem z jeho peněz ani halíř. Nenakupovala jsem často a žila jsem ze svých úspor a těžce vydělaných peněz, které jsem měla z léčby pacientů v nemocnici.

Stala jsem se léčitelkou, když jsem zjistila, že mám superschopnost léčit, a doufala jsem, že jednou vyléčím Adrianovu bipolární poruchu. Ano, Adrian musel dlouhodobě užívat léky, aby si stabilizoval emoce, ve smečce to bylo veřejné tajemství.

Nicméně, jelikož můj adoptivní otec, neboli Gamma smečky, odmítl platit za mé školné, musela jsem pracovat ve smečkovém hotelu, abych se uživila.

Jednou v noci, po konání velké události, jsem skončila v posteli se zdrogovaným Adrianem v jednom z hotelových pokojů. Nepamatovala jsem si detaily, ale potom jsme se vzali. Věděla jsem, že to nebylo z lásky – bylo to z povinnosti a byl to omyl.

Uplynuly tři roky. Snažila jsem se vynutit si spojení, které nikdy neexistovalo. Nyní byl čas odejít. Udělám to podle svých vlastních pravidel, pro svou budoucnost a pro své děti. Nesla jsem to tajemství příliš dlouho – Adrian si mě nikdy neoznačil, nikdy mě nepřijal za svou pravou družku. Ale teď jsem měla něco cennějšího než jeho lásku: byla jsem těhotná s trojčaty a budu je chránit celým svým srdcem.

Otřela jsem si slzy, otevřela počítač a začala hledat v předpisech smečky. Našla jsem to!

"Syn Alfy potřebuje k rozvodu Alfův souhlas."

Dobrá, zítra půjdu za Alfou, abych mu to přednesla. Doufám, že se budu moci s Adrianem rozvést co nejdříve.

Otřela jsem si slzy z očí a věděla jsem, že už tu dál nemůžu zůstat. Nemohla jsem zůstat na místě, které mi nikdy nebylo domovem.

Skončila jsem.