Do tváře mě bil mrazivý vítr a bičoval záhyby mých dlouhých bílých šatů. Ovinula jsem si paže kolem těla, jak jsem kráčela, a přála si, aby měly šaty dlouhé rukávy. Ale nebylo to jen počasí, z čeho mi běhal mráz po zádech. Ne, bylo to něco mnohem hlubšího a mnohem chladnějšího, co sídlilo přímo ve mně.

Zároveň však na mém srdci ležela těžká bolest s nesnesitelnou intenzitou. S každým krokem se mi vybavovala Adrianova tvář. Touhle dobou už možná ví, že jsem pryč. Byl se mnou konečně spokojený?

Řidič projíždějícího vozidla na mě křikl a já si uvědomila, že jsem zabloudila doprostřed silnice. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, naplňovala mě jen prázdnota. Cesta skrz les upoutala mou pozornost a stala se mým cílem, alespoň pro tuto chvíli. Jakmile jsem vešla do lesa, obloha začala temnět, takže jsem neztrácela čas odpočinkem. Ačkoliv jsem nevěděla, kde skončím, tlačila jsem se dál. Po dlouhé době mi nohy ztěžkly únavou a já zpomalila.

Pak se mi do nohy zabodl trn. „Ahh!“ vykřikla jsem a padla na zem. Jak jsem trn vytahovala, nedokázala jsem už déle potlačovat své emoce. Do očí mi vhrkly slzy a začaly mi stékat po tvářích. Zabořila jsem hlavu do dlaní a cítila se tak ztracená a osamělá.

Za mnou praskla větev. A pak jsem najednou uslyšela vrčení.

„Podívejte na ni,“ ozval se mužský hlas. „Vypadá jako ňáká mladá děvka. Co tady dělá?“

Prudce jsem otočila hlavu a uviděla, jak se ke mně blíží několik odpadlíků.

„Kurva! To je ale krásná čubka.“

„Chyťte ji!“

Zaplavila mě panika. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se. Slyšela jsem, jak se drápou za mnou. Vykřikla jsem a zrychlila tempo, abych zvětšila vzdálenost mezi sebou a těmi špinavými muži. Během útěku jsem se modlila za své děti.

‚Kam teď půjdu? Jak je dokážu zachránit?‘

Nebyl čas přemýšlet. Musela jsem běžet dál. Větve a trny mi při útěku drásaly ruce a nohy. Sykla jsem bolestí, když bílé šaty poskvrnily kapky krve.

Pak se ale přede mnou objevila hranice jiné smečky. V tu chvíli to nebyla jen hranice, byla to naděje. Vrhla jsem se do zběsilého sprintu, zatímco kroky mužů za mnou sílily.

Rychlý pohled přes rameno mi prozradil, že tři z pěti mužů se proměnili ve vlky, aby mě chytili. Ti dva, kteří zůstali v lidské podobě, ostatní zastavili.

Jeden z nich na mě zavolal. „Vrať se k nám. Nepřekračuj tu hranici. Tam žije nebezpečná smečka. Zabijou tě.“

Jako bych jim měla věřit? A navíc, jakou jsem měla volbu? Celý svět byl plný bestií. Ale za hranicí jsem byla ve větším bezpečí, než kdybych se nechala chytit těmi muži.

Otočila jsem se a pádila dál, překračujíc ve spěchu hranici na území jiné smečky. Další letmý pohled mi potvrdil, že moji pronásledovatelé nepokračovali. Konečně jsem se uvolnila a nabrala dech. Pak jsem pokračovala v cestě, i když mi kručelo v břiše, svaly mě bolely a síly mého těla slábly. A aby toho nebylo málo, začala mě bolet hlava. Tiskla jsem si šaty k břichu a připomínala si, že to dělám pro své děti.

K uším mi dolehl zvuk křupání. Strážci hranic si mě museli všimnout a pustili se za mnou. Když jsem se znovu rozběhla, zamotala se mi hlava. O chvíli později jsem se zhroutila. Přede mnou se zastavil pár hnědých bot a svět kolem mě se ponořil do tmy.

Když jsem přišla k sobě, uviděla jsem, že se nacházím v něčem, co vypadalo jako nemocniční pokoj, ale který jsem nepoznávala. Pohltil mě děs a prudce jsem se posadila. Spatřila jsem jen pohledného muže sedícího na stoličce vedle mě.

„Kdo jste? Kde to jsem? Jak jsou na tom moje děti?“

„Vaše děti jsou v pořádku,“ řekl. „Nemusíte si dělat starosti. Ale jak se cítíte vy?“

„Ne. Nejdřív mi řekněte, kdo jste a kde jsem.“

Položil svou ruku na moji, usmál se na mě a řekl: „Jste v bezpečí na území smečky Modré krve a já jsem Jason Hansley, budoucí Alfa této smečky... a vy jste moje sestra.“