Pohled Natalie

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem v nemocničním pokoji. Poslední, na co jsem si vzpomínala, byl nepříjemný pocit v břiše. V panice jsem se posadila a položila si ruku na břicho.

„Nebojte se.“ K uším mi dolehl hlas doktora Harolda. „Vaše děti jsou naprosto v pořádku. Ale...“

„Ale co?“ zeptala jsem se se zamračeným výrazem.

„Jedno z embryí odumřelo, takže teď máte v děloze stále dvě děti.“

Při jeho slovech mi kleslo srdce. Vzpomněla jsem si na dřívější scénu – Adrian mě nezachránil. Kdyby místo Lyndy zachránil mě, možná bych o to dítě nepřišla! Tiše jsem plakala.

Když jsem otočila hlavu, viděla jsem, jak si prohlíží něco, co vypadalo jako lékařské zprávy.

„Kde je Adrian?“ zeptala jsem se na něj.

Položil papíry na malý stolek blízko postele a pak se ke mně otočil. „Je ve vedlejším pokoji s... Lyndou...“

Znovu zklamání. Ukázalo se, že celou dobu zůstal s Lyndou a ani se neobtěžoval na mě podívat.

„Ví o mém těhotenství?“ zeptala jsem se a snažila se, aby v mém hlase nezazněl děs.

„Ne, pokud jste mu to neřekla vy.“

Vydechla jsem a mé tělo se uvolnilo. V tu chvíli mě však něco napadlo.

Doktor Ried byl primářem ve smečkové nemocnici. Takže měl k Adrianovi určitým způsobem blízko. V budoucnu by pravděpodobně zprávu o mých dětech Adrianovi dříve či později sdělil.

„Doktore Riede, mohu vás o něco poprosit?“

„Samozřejmě.“

„Prosím, neříkejte Adrianovi o mých dětech.“

Zvedl obočí. „Vy jste mu ještě nic neřekla?“

„Ne, a nikdy to neudělám.“

„Ale, Natalie, to jsou Adrianovi dědicové. Budoucnost této smeč— “

„Ne. Nikdy by je nepřijal, což znamená, že je před ním musím chránit. Prosím vás, jestli chcete, aby byli v bezpečí, neříkejte mu to.“

Zůstal dlouhou, znepokojivou chvíli tiše a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Pak ale se zamračeným obočím přikývl a díval se na mě s obavami. „Dobrá,“ řekl. „Ale jednoho dne se o nich stejně dozví.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Odejdu ze smečky.“

Rozšířily se mu oči, než dokázal svůj šok ovládnout. „Ale to znamená, že se z vás stane odpadlík. To je velmi riskantní.“

„Ano, ale nemám na vybranou.“

Zavrtěl hlavou. „Natalie, vzhledem k současným okolnostem musíte postupovat s maximální opatrností.“

„Já vím. Ale je to lepší než být tady, v nebezpečí a v bolestech.“

Krátce po rozhovoru s doktorem Riedem jsem opustila smečkovou nemocnici. Protože to byl Adrian, kdo mě sem přivezl, hledala jsem jeho auto. Dal mi ho k užívání už před lety. Ale nemohla jsem ho najít. Bez telefonu jsem si také nemohla zavolat taxík. Naštěstí jsem nakonec jeden zahlédla a okamžitě na něj mávla.

Když jsem řidiči nařídila, aby mě odvezl do sídla smečky, všimla jsem si, že se mu v očích mihl náznak strachu. „Do sídla smečky?“ zeptal se skepticky, očividně si nebyl jistý, že tam má vůbec někdo přístup.

Nenechala jsem se odradit a zdvořile svůj požadavek zopakovala.

Když taxík dorazil k hlavní bráně sídla smečky, ochranka vůz zastavila a začala ho prohledávat. K mému překvapení se uklonili, jakmile zjistili, že jsem to já. Taxikář byl také zaskočený.

O chvíli později otevřeli hlavní bránu. Taxikář s nadšením v očích vjel na dlouhou příjezdovou cestu k palácovému sídlu smečky, které patřilo rodičům Alfy Adriana. Chápala jsem, jak se cítí. Kdysi jsem se cítila úplně stejně. Pro každého člena smečky byl splněný sen podívat se sem alespoň jednou. Nemohla jsem uvěřit, že toto vysněné místo brzy opustím.

Když taxík zastavil, členové ochranky, kteří tam stáli, přispěchali ke vchodu, aby mi otevřeli dveře auta. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám žádné peníze. Jeden ze strážců jízdné uhradil a já mu vyjádřila vděčnost, než jsem vešla do domu.

Uvnitř se na mě sluhové podívali, uklonili se a nabídli mi místo v obývacím pokoji.

„Kde je Alfa Adrian?“ zeptala jsem se. „Prosím, zavolejte ho a vyřiďte mu, že s ním potřebuji mluvit. Je to naléhavé.“

Odešla nahoru, aby Alfu zavolala.

Zatímco jsem čekala, ze schodů sebevědomě sešel otec Alfy Adriana, Alfa Lucas Miller. Urostlý muž po čtyřicítce, který vypadal dostatečně silně na to, aby tuto smečku vedl dalších deset let.

Vstala jsem a uklonila se. „Alfo.“ Srdce mi bušilo. „Alfo Lucasi, chci opustit smečku Křišťálové krve,“ řekla jsem.

Povzdechl si, zjevně zdráhavě. „Opravdu se chceš s Adrianem rozvést? Vím, že je ode mě sobecké to říkat, ale on vlastně neví, že jsi to ty, kdo se celá ta léta staral o jeho zdraví. Myslím, že bys to neměla vzdávat. S tvou pomocí se jeho úzkostná porucha brzy vyléčí.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Recept nechám u služebné, takže si nemusíte dělat starosti.“

Zůstala jsem neoblomná a dívala se mu do očí.

Lucas nakonec promluvil. „Dobrá. Já, Alfa Lucas, tě zapuzuji ze smečky Křišťálové krve.“

Bolest mě zasáhla okamžitě, jako by se mé tělo trhalo na kusy. Lapačka jsem po dechu, ale udržela se na nohou.

Skrz tu bolest mi bleskla hlavou jediná myšlenka: Jsem konečně volná. Teď je ze mě odpadlík.“