Pracovat čtrnáct hodin v kuse v restauraci bylo už tak dost těžké, ale dělat to, když byla moje dcera nemocná, mi doslova rvalo srdce.

Kromě starostí s hromadícími se objednávkami a dceřinou horečkou jsem se musela vyhýbat nenechavým rukám svého šéfa.

„Jen minutku, Piper,“ řekl a přisunul se ke mně. Než jsem stihla uhnout, položil mi ruku na zadek. „Musím to tu zkontrolovat.“

Oči upíral na jídlo, ale ruka mi zmáčkla hýždě.

Vyštěkla jsem: „Dejte tu ruku pryč, šéfe. Nebo přísahám bohu, že vám ty talíře vyklopím přímo na hlavu.“

Zazubil se, jako bych ho pobavila. „To bys neudělala.“

Měl pravdu, a já to nenáviděla.

Současná ekonomická situace ve Vlkodlačím království nedopadala dobře na nikoho. Spousta lidí skončila na ulici, neschopná se o sebe postarat.

Bez téhle práce bych pravděpodobně skončila mezi nimi. Jako matka samoživitelka.

Šéf se ke mně otočil. Volnou rukou mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě k sobě v parodii na objetí. Využil té blízkosti k tomu, aby mi nepokrytě zíral do výstřihu.

„Musím to jídlo odnést.“ Polkla jsem žluč, která se mi zvedla v krku. „Zákazníci čekají.“

„Ať si počkají.“ Šéf si oblízl rty. Z dechu mu táhly cigarety.

Odvrátila jsem hlavu. „Budou si stěžovat.“

Naklonil se ke mně, přitiskl nos ke straně mého krku a zhluboka se nadechl.

Sotva jsem potlačila zachvění hnusu. Zvedal se mi žaludek.

Po mém boku se někdo zasmál. Starší servírka zrovna sundávala z horní police roli papírových utěrek.

„Neměla by ses bránit, zlato,“ řekla. „Každý ví, že doma nemáš chlapa. Ledaže by...“ Znovu se zasmála, nahlas a krutě. „Doufala jsi, že si tě vyberou jako Královnu Výběru?“

Královská rodina nedávno oznámila, že vybírá potenciální nevěsty pro tři prince. Díky pravidelným novinkám v televizním vysílání se k nám hrnuly davy lidí, aby sledovaly televize visící v naší restauraci.

Pokud jsem mohla posoudit, do Hry o Lunu byli zabraní všichni – kromě mě.

Šéf se také zasmál. Trochu slin mi přistálo na tváři. „Sníš s otevřenýma očima, jestli si myslíš, že máš šanci, ty jedna bezvlčice.“ Hrubě se mnou trhl dozadu, aby se mohl otřít o křivku mého pozadí.

Ze záškubu vzrušení v jeho kalhotách se mi málem udělalo špatně.

Natáhl se kolem mě, rukama se chytil polic po mé pravici a levici a uvěznil mě v pasti.

„Dám ti tři dny na rozmyšlenou, Piper. Buď za mnou přijdeš v noci, nebo máš padáka.“

Odmítnutí jsem měla už na jazyku. Ale ještě neskončil.

„Není náhodou příští týden splatný účet za léčbu tvé dcery? Jaká tragédie, kdybys na to neměla.“ Při těch slovech se usmíval a užíval si vlastní krutost.

Krev se mi vytratila z obličeje. Moje dcera Elva nedávno prodělala vlkodlačí zápal plic. Potřebovala jsem peníze na její léčbu a léky. Ještě pořád nebyla zdravá.

Šéf ode mě odstoupil a nechal mě tam stát jako opařenou.

Zbytek směny uběhl jako v mlze.

Po práci jsem se vrátila domů do svého malého bytu 2+kk.

Moje spolubydlící a nejlepší kamarádka Anna stála ve dveřích ložnice, kterou jsem sdílela s Elvou.

„Jak jí je?“ zeptala jsem se. Anna mi Elvu hlídala, když jsem byla v práci.

„Měla mírnou horečku, ale právě jí klesla,“ řekla Anna.

„Už je v pořádku?“ Nedokázala jsem z hlasu dostat obavy.

„Je.“

Sesunula jsem se k boku kuchyňské linky. Do svalů se mi zakusovalo vyčerpání.

„Stalo se něco v práci?“ zeptala se Anna. Byly jsme kamarádky už dlouho, takže odpověď pravděpodobně znala už z toho, jak se na mě podívala.

Nechtěla jsem ji znepokojovat, a tak jsem to vysvětlila jen neurčitě. „Šéf se zase choval divně. Ale není to nic, co bych nezvládla.“

„Ten parchant,“ zaklela Anna. Prokoukla mě skrz naskrz. „Neměla bys snášet to jeho chování. Sakra, takhle by se k tobě vůbec neměli chovat!“

„Anno...“

„Ne, Piper. Už mě to unavuje. Byla jsi nejlepší studentkou na Královské akademii. To přece musí něco znamenat.“

Kdysi to něco znamenalo, už je to dávno.

„To už nejsem já.“ Teď jsem byla jen svobodná žena bez vlka, která se snaží uživit sebe a své dítě.

Povelzdechla jsem si.

Anna si překřížila paže. „To je chyba tvojí sestry. Nikdy ses neměla obětovat pro tu feťačku a její odložené dítě. A tvůj bývalý přítel... Piper, chodila jsi se šlechticem!“

Nepotřebuji připomínat, že Elva není moje biologická dcera. V mém srdci je. A pro ni nic neobětuji; ona si zaslouží všechno.

Tohle byla mezi mnou a Annou známá hádka. Věděla jsem, že to myslí dobře, a tak jsem se nikdy nezlobila. Jen jsem se cítila unavenější – vyčerpaná až do morku kostí.

Pokusila jsem se o úsměv, ale byl hořký. „Zapomínáš, že mezi ním a mnou byl vždycky nepřekonatelný třídní rozdíl, a to už před mou obětí. A jakmile jsem přišla o svého vlka... Ta propast už byla prostě příliš velká.“

Když jsme se rozešly, Anna šla zapnout televizi, zatímco já jsem rychle zkontrolovala Elvu.

To moje zlatíčko tvrdě spalo. Přitáhla jsem jí přikrývku pevněji k bokům. Poté, co jsem chvíli sledovala její klidné dýchání, jsem se tiše vytratila z pokoje.

V obývacím pokoji Anna zapnula večerní zprávy. Titulek ve spodní části obrazovky hlásal: Výběr Luny: Nejnovější události!

V úvahu přicházela jakákoli žena, od princezny po venkovanku, ale jen tři z nich se provdají za prince. A z těchto tří se jen jedna stane Královnou.

Anna mě sledovala s dálkovým ovladačem v ruce, připravená přepínat programy. Věděla jsem, že je z Výběru nadšená. Jako všichni v celém království.

Možná bych byla taky, kdybych si ještě vůbec dovolila snít. Ale kdo by měl čas na snění, když byl život takový, jaký byl: práce, spánek, práce a složenky.

V mém životě nezbylo pro sny místo. Mohla jsem se soustředit jen na přežití.

Anna měla ztlumený zvuk, aby Elvu nevzbudila. Když moderátoři mluvili, slyšela jsem zhruba jen každé čtvrté slovo.

„Tři princové... výběr... první veřejné vystoupení...“

„Zajímalo by mě, jak to udělají, když má být ten výběr veřejná podívaná,“ řekla Anna. „Chvíli jsem si myslela, že prince možná schovají za závěs nebo tak něco.“

Královská rodina si pověstně chránila své soukromí. Všichni znali jen tváře krále a královny, a to jen proto, že byli na všech našich penězích.

„Piper,“ vydechla Anna a ukázala na obrazovku, kde běžely nové záběry princů mávajících davu. „Není to...?“

Viděla jsem to, co ona, a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Mé srdce však znalo pravdu, náhle mi poskočilo, jako by mi chtělo vyskočit přímo z hrudi.

Znala jsem ten úsměv.

Přímo tam na obrazovce...

Ten princ v řadě...

To byl můj bývalý přítel.

Nicholas.